Co pomáhá na vyčerpanost a jak pomoci sám sobě při chronické nemoci – 2. část rozhovoru s Terezou Kramerovou

cm tereza kramerova

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Existují nevyléčitelné nemoci? Kam až sahá naše vlastní léčitelská moc? A hlavně, co dělat, když jsme bez energie nebo nás bolest sužuje již hodně dlouho. Na tyto i další otázky odpovídá Tereza Kramerová, autorka knihy Dívka s havraními křídly a průvodkyně mentálními zákoutími naší duše.

První část rozhovoru s Terezou Kramerovou si můžete přečíst zde: Jak ulevit nemocným orgánům, rozpustit bolest a pochopit strach.

Terezo, co pomáhá na vyčerpanost a rychlé dodání energie?

„Často jsou lidé vyčerpaní fyzicky a zároveň i mentálně. Věnují energii obrazům, které jsou destruktivní, nebo je oslabují.  Každá myšlenka nese pránické jádro, energii, která je nám k dispozici. A podle její polarity nás buď povznáší, nebo oslabuje. Myšlenky plné strachu, obav, vzpomínky na špatné zkušenosti, nebo představy nedobré budoucnosti nás stahují dolů. To znamená, když je člověk unavený a potřebuje dobít energií, je moudré se podívat, co mu běží v mysli a uvědomit si, že to on myslí.

Není to tak, že mysl myslí mě, ale já myslím mysl! Když si toto uvědomím, mohu zastavit proud myšlenek a uvědomit si: „Já jsem královnou své mysli. Teď se nebudu zabývat tím, že má dcera problémy ve škole, že babičce snížili důchod, a že potřebujeme zaplatit daň. Místo toho začnu vytvářet takové myšlenky, které jsou pro mě v danou chvíli posilující.

Skvělé jsou vizualizace. Já ve své knize popisuji harmonizaci skrze čtyři živly, což je nádherný způsob, jak dosytit tělo. I naše tělo je tvořeno ze čtyř živlů. Když jsem vyčerpaná a zeptám se: „Co mi teď chybí?“, nechám intuitivně přijít odpověď. Pokud tělo odpoví, že nemá dost vodní energie, tak si představím, jak ležím na hladině vody, nebo pod vodopádem. Nebo že mé buňky jsou promývané oceánem. Správně je cokoliv, co mě napadne. Stačí této představě věnovat jednu dvě minutky a už po malé chvíli cítím velkou změnu v energii.

Někomu může chybět vnitřní oheň. Potřebuje třeba dodat vášeň, touhu něco tvořit. Může si představit oheň, který je hladivý, příjemný, a může si do něj stoupnout. Nebo si může v představě vytvořit oheň v té části těla, která je vyhaslá, kde je zima. Pocit subjektivního prožívání velmi rychle zareaguje zvýšenou energií.

Já mám ráda andělské bytosti, tak se nechám hýčkat andílky. Někomu může vyhovovat představa drátu, který zapojí do elektrické zásuvky a dobije se stejně tak, jako se dobíjí elektroauto. Dá si pět minut této vizualizace, uvolní tělo a prodýchá ho. Rozdíl před a po je opravdu znatelný.“

Co byste poradila lidem, kteří jsou na dně a ztrácejí víru? Mnohdy zažívají nesnesitelnou tělesnou bolest a vizualizace jim dělají těžce. Někteří mohou být již v chronickém stavu.

Doporučuji s nemocí mluvit. Zeptat se, proč přichází. Protože nemoc je pro nás ochranou. Stejně jako u strachu, si mohu nemoc vizualizovat, dát jí tvar, podívat se, co je to za bytost – jestli je to stařenka nebo nějaký obr. Jak vypadá, jaký má výraz, jak se kouká.

Je třeba mít důvěru v to, že obrazy, které uvidíme, jsou správné. Nezpochybňovat. Cokoliv mysl nabídne, je v souladu s tím, kým jsem. I kdyby představa byla trapná, tak s ní mohu pracovat, protože vyšla ze mě. Vytáhla jsem ji z mé zásobárny energie a myšlenek.

Obraz připodobňuje nemoc způsobem, jakému dokáži rozumět. Může to být klidně Ivánek s medvědí hlavou z Mrazíka. Není potřeba mít pocity viny, co jsem udělala špatně, že mám v sobě Ivánka s medvědí hlavou. Naopak se mohu nemoci zeptat: Co přinášíš? Před čím mě chráníš? Protože, tak jako strach, i nemoc nás chrání, abychom něco nedělali – to, čeho se bojíme; nebo co nám přijde, že je ohrožující a mohlo by to zatřást naším životem a tím, kým právě teď jsme. Nemoc nám vždy odpoví, jen je otázka, jestli jsem ochotná také odpověď slyšet.

Pak jde o to se z toho poučit. Protože pokud budu jen vytvářet mentální techniky a hasit stále oheň a nepůjdu k tomu, kdo drží tu sirku, a zapaluje další a další suché větve, tak je to nekonečný proces hledání. Takže mi dává smysl, když už je to něco, co se opakuje a je to chronické, podívat se na příčinu a pracovat s ní.

Máte zjištěno, co naopak nefunguje? Mohou dělat čtenáři v práci s mentálními technikami nějaké chyby?

Nejde udělat chybu. Jde jen o to, vypěstovat si důvěru a naučit se vypnout hlavu. Poslechnout první impuls, první myšlenku. To znamená bdělost.

Pokud chci pracovat s mentálními technikami, tak bdělost se mi velmi hodí, a zároveň se tím i hodně tříbí. Když začnu praktikovat MENTÁLNÍ HARMONIZACI, tak se potřebuji naladit na první myšlenku. Protože ta vychází z podvědomí a ukazuje velmi jasně na záležitost, kterou potřebuji řešit. I mě samotnou často překvapí, co se ukáže. To je zároveň důkaz, že jsem si ji nevymyslela. Protože bych si vymyslela něco, co je běžné a ne, co mě překvapí.

Dobré je klást otevřené otázky. Když mysl nechce spolupracovat, tak tudy vede cestička, jak ji otevřít. Vezměme příklad té paní s bolavýma očima. Kdybych se jí zeptala: „Jak vypadá ten problém? Co způsobuje to vyschnutí očí?“ a ona by řekla „Nevím“, tak by se dalo říct, že jsme ve slepé uličce, že s tím nemůžeme dál pracovat. Ale když si uvědomíme, jak mysl funguje, že má odpověď na všechno; že vše je v ní obsaženo jako v databázi; celé know-how naší bytosti, tak když známe správnou otázku, získáme kód pro otevření daného „programu/čipu“.

Je důležité se nezaleknout, když mysl nespolupracuje a říká: „Nevím. Nic.“

Například paní s bolestmi očí (viz 1. díl rozhovoru) v tu chvíli mohu říct: „Jaké by to bylo, kdybys věděla, co způsobuje tu bolest očí?“

Nevím.“

„Dobře, a kdybys věděla, co nevíš, co by to tak bylo?“

A tímto způsobem, když se nenechám odradit, a dám tu otázku trochu jinak, tak obelstím základní program mysli, která se chce konzervovat tak, jak je. Když vím, že mysl udělá různé kličky, tak otázku položím jinak a vlastně mysl nachytám.

A dá se ještě použít jedna věc, která je krásně funkční: Když budu například pracovat s chronickou bolestí v lokti a zeptám se „Před čím mě chráníš?“ a nebudu slyšet odpověď, tak mohu začít využívat extrémy. Pokládat takové otázky jako: „Chráníš mě před tím, abych chodila do práce, anebo před tím, abych hrála tenis?“ Vždy máme k určité odpovědi blíž a začnou se tím otevírat dvířka poznání. Když nabídnu možnosti, odpověď už nemůže být „nevím“. Objeví se styčné body, vůči kterým mám vztah. Začne nás to navigovat jistým směrem. Jen je třeba se nepřestat ptát. Nenechat se odradit.

Ještě jeden příklad: Dítěte s bolestí bříška se zeptáte na barvu: „Jak ta bolest vypadá?

„Nevím.“

„A kdybys věděla, jak vypadá? Je spíš červená nebo spíš modrá?“

„Ne, zelená.“

V tu chvíli se „nevím“ promění do vědomí, že je to zelená. Protože jsme dali na výběr. Ani jedna varianta se podvědomí nelíbila, tak přišlo s úplně jinou. A zase: neexistuje správná barva bolesti bříška. Existuje pouze osobní vyobrazení daného dítěte, které je velmi specifické v čase a daném vývojovém stupni. Důležité je, že už nejsem ve slepé uličce =) zelená barva =) nějaký zelený hlen nebo chuchvalec, který můžeme proměnit, opláchnout, spálit a místo toho tam dát lítacího draka, který v bříšku udělá dobře.

Neexistuje slepá ulička, jen nevědomost, že se mohu zeptat jinak. Že mohu dát mysli na výběr a že ona mi pak odhalí své tajemství.“

Existuje podle vás nevyléčitelná nemoc? Do jaké míry máme tvořitelskou moc a do jaké míry je třeba mít pokoru nad věcmi, které nás v uzdravování přesahují?

„Jsem přesvědčena o tom, že existují nevyléčitelné nemoci, pokud jsou lidé přesvědčeni o tom, že jsou nevyléčitelné.

Nedokáži to zatím podložit výzkumem. Ale podle mě mohou některé nemoci, které se zdály nevyléčitelné, odejít, když člověk dojde k prozření a pochopí, před čím ho nemoc chrání.

Ale někdy je to opravdu součást širšího plánu duše – projít si omezením. To my samozřejmě nevíme, jaký je to případ. Jestli jsem adeptem na zázrak, anebo jestli je to součást učebního procesu tady na planetě.

Každopádně navrhují jít do toho, jako kdybych byla adeptem na zázrak. Pracovat a proměňovat. Ale ten výsledek odevzdat. Nelpět na tom, že musím. Protože, jakmile se dostanu do tlaku sama na sebe, tak vytvářím další ne-moc, další bezmoc.

Takže pracuji např. na chronickém zánětu střev, ale netlačím na výsledek. Mně se líbí termín aktivní, bdělá proaktivní pokora: „Jsem tvůrce svého života, držím život ve svých rukou a zároveň vím, že kam dojedu, není v moci mé vůle.“ Že je tu jistý nadplán a je dobré se mu odevzdat.

Proto já si nedělám visionboardy a nevysílám přání do vesmíru, protože já nadplánu velmi věřím a jsem mu odevzdaná. Ví, co je pro mě nejlepší. Stačí se otevřít inspiraci a reagovat na impulsy. Když to udělám, tak vím, že žádnou zásadní křižovatku v životě nemohu minout. Naopak, že ji projedu lehce a bez pochybností.

Takto mi dává smysl pracovat s nemocí. Přijmout, že nemoc ke mně patří, že je součást nějakého mého životní úkolu a ochrany, kterou mám. Pracovat s tím, co mi přináší a odevzdat se. To odevzdání je možná vůbec to nejtěžší.“

Dokončení – 3. část rozhovoru příště.

Webová stránka Terezy Kramerové: terezakramerova.cz

Upozornění: Mentální techniky nenahrazují lékařskou péči. Autor ani redakce nenesou odpovědnost za jejich nesprávné použití.