Rubrika: Psychologie

Mnohé racionální mysli se titulek tohoto článku může jevit jako pořádná „blbost“. Přesto se v praxi ukazuje, že naopak nekonečné rozebírání a analyzování problému či utápění se ve smutku, jsou ty nejméně účinné strategie řešení. Chceme-li, aby v našem životě po temné noci opět vyšlo slunce, musíme zvolit neobvyklý a poněkud paradoxní postup…

Kolem antidepresiv a dalších psychiatrických léků panuje řada mýtů. V praxi se tak můžeme u pacientů setkat na jedné straně s jejich zneužíváním a nadužíváním, na druhé straně se striktním odmítáním. I když lidé přijdou za psychologem (který s předepisováním léků nemá nic společného), tak s ním paradoxně užívání psychofarmak někdy řeší. V tomto článků najdete odpovědi a názory dvou psychologů a dvou psychiatrů: Brát psychiatrické léky – ano, nebo ne?

„Kdo jde nejpomaleji, často dojde do cíle nejrychleji,“ říkávala kdysi jedna paní psycholožka. „Neustálý spěch – to je chamtivost vůči času,“ upozorňuje S. N. Lazarev. A do třetice F. Gratzon: „Kreativní člověk, to je líný člověk.“ Pracovat v režimu přetížení, není ani zdravé, ani efektivní. Je třeba zbavit se obav o budoucnost a přestat spěchat.

Vlastimil Vráblík působil po roce 1968 v exilu. V tehdejším západním Německu vystudoval literaturu a předmětem jeho bádání se stala psychoanalýza. Ta některé naše čtenáře velmi zajímá, tak jsem pana doktora Vráblíka přizval k rozhovoru. „Nebrat nikdy nic vážně, i když to někdy není lehké,“ vyjadřuje v něm svůj životní postoj. Vlastimil Vráblík (68) je také autorem několika knih, které napsal pod uměleckým pseudonymem Patrik Silvestr.

Na zvýšení sebevědomí nejčastěji pomáhá akce. Když překonám strach a jdu za svým srdcem. Když začnu opakovaně dělat to, čeho se nejvíce bojím – např. vystupovat před celou třídou nebo mluvit cizím jazykem, i když si v něm nejsem jistý. Afirmace by na cestě k vyššímu sebevědomí neměly být jedinou používanou metodou (protože akci se v tomto případě nic nevyrovná). Afirmace nás však k akci mohou motivovat a celkově dopomoci k větší odvaze a vytvoření lepšího obrazu o sobě.

Afirmace jsou balzám pro duši (a pro tělo). Ve světě, kde většina zpráv je negativních a hodnocení naší osoby sestává obvykle z kritiky, stojí za to dopřát si čas od času přísun energetizujících a povznášejících slov. Když jsem před léty v knihách čítával věty typu „Moje energie roste. Všechno se mi daří prostě úžasně“, velmi mě to nabíjelo. Dnes afirmace vytvářím a používám sám – jeden souvislý afirmativní text jsem pro vás na dnešek připravil.

Hodně dotazů dostávám k afirmacím. Jak je používat. Afirmace, z latinského affirmo, česky ujištění, posílení. Jedná se o opakovaně psané, čtené nebo vyslovované výroky, které mají moc měnit naši realitu. Používáme-li je správně, mohou nás energetizovat, přinášet novou naději a nadšení, měnit reálně náš život k lepšímu. Některé líbivé články se „pozitivnímu myšlení“ jako celku vysmívají – pokud kritizují jistou přetvářku a pokrytectví tzv. „za každou cenu pozitivních lidiček“, mají do jisté míry pravdu. Nic to ale nemění na tom, že ve slovech a větách je skrytá obrovská síla, která může léčit a uzdravovat.

Knihu Čtyři dohody u nás zpopularizoval stejnojmennými divadelními představeními pan Jaroslav Dušek. Jedna z dohod (ta čtvrtá) říká, že máme dělat věci tak nejlépe, jak dovedeme – ani více ani méně, než to jde: „Budeme-li se snažit příliš, ztratíme mnoho energie,“ vysvětluje Don Miguel Ruiz.

Don Miguel Ruiz říká, že kdykoliv si vytváříme domněnky, koledujeme si o nějaký problém. Je proto dobré uvědomit si limity své vlastní mysli. Že mysl je naším největším lhářem. Že nás nikdo a nic nemůže oklamat více než naše mysl. Některé domněnky hodně bolí, jiné jsou úsměvné; každopádně zkreslují naše vnímání a většinou nám komplikují život.