Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Dostává čím dál více nabídek na vystoupení na koncertech a festivalech. Její album Zpívaná čeština se stalo nejen mezi rodiči a učiteli velmi populárním. K rozhovoru pro Celostní medicínu jsem si dnes přizval Veroniku Hajníkovou, která také složila píseň, ve které s ní na YouTube zpívají Lucie Bílá, Pokáč, Debbie nebo Olga Lounová. Veronika rovněž miluje přírodu a stará se o svou velkou zahradu. Též žila deset let v jurtě a prožila dva domácí porody. O tom, jak být přirozeně zdravý, říká: „Když jdeme cestou, na které je nám dobře, nemoci se nám vyhnou.“
S Veronikou si povídáme v její roubence na Vysočině. Dům postavili s tehdejším mužem Liborem na principu soběstačnosti a je obklopen velikou zahradou. Když posloucháte, co Veronika říká, a strávíte s ní nějaký čas, dojde vám, že propojuje dva světy: svět přírody a svět úspěchu. Na jednu stranu jsou tu bylinky, bio zelenina a permakultura, na druhé straně nevídaný rozjezd hudební kariéry. Komu se v Česku povede, aby se uživil hudbou, když se pro to ve věku 34 let rozhodne a nikdo ho nezná?
Veroniko, jaká je Tvá message?
To začínáš zajímavou otázkou (smích). Já nemám message pro svět. Nemám ani odpovědi kolikrát sama pro sebe. Nechci se stavět do role proroka. Vlastně vůbec nechápu, o čem tady ten život je. Vůbec nevím, co se tady děje. Tak si myslím, že je zbytečné říkat nějakou message.
Mám pocit, že tu všichni žijeme – že zkoušíme a různě si hrajeme. Já to dělám taky. Snažím se žít tu největší pravdu, kterou právě cítím a vůbec bych si nedovolila radit, že tak je to správně. Protože každý „to správně“ má úplně jinak a někde jinde. Těžko se dozvíme, co je tady správně. Já se snažím, aby mi bylo v životě dobře. Dělám si věci pro sebe a mám radost, když to někomu pomáhá.
O čem jsou Tvoje písničky?
Moje písničky jsou většinou spojené s mými zážitky. Jsou o životě. Většinou chodí jako léky na nějakou situaci. Mnohokrát, když jsem prožívala něco těžkého, tak ke mně přišla píseň, a v té písni byl pro mě úžasný lék a vyústění. Nedá se říci „ta a ta moje písnička je pravdivá“. Ona je pravdivá, ale pro konkrétního člověka v konkrétní situaci a chvíli. Zrovna někomu může sednout, protože je lékem na „nemoc”, kterou právě trpí nebo podporou, kterou zrovna potřebuje.
Jak vlastně Tvoje písničky vznikají?
Moje písničky přicházejí samy. Nechávám je jenom procházet.
Přijde nějaký nápěv a já se začnu vnitřně chvět. Trochu se mi klepou i ruce a já vím, že přichází píseň. Vnímám už dnes písničky jako entity – jako bytosti. Musím se jenom naučit otevřít se a nechat to proplout jenom skrze mě v co nejčistší formě.
Na začátku, když jsem začala skládat, tak jsem trochu ovlivňovala, jak písnička bude vypadat. Více jsem hledala formu a verše. Přála jsem si, mít tam vibračně silné spojení slov. Aby písně působily na vysoké úrovní vědomí a přelaďovaly. A aby to byla pozitivní poselství: ne „nechceme válku“, ale aby tam byla pozitivní slova – „chceme mír“. Přivolávala jsem si tohle zadaní, a to se plnilo, ale čím déle skládám, tím více se jenom otevírám a říkám si jen, ať přijde píseň v té nejvyšší formě, kterou jsem zrovna schopna přijmout a snažím se tomu jenom otevírat. Protože vím, že nedokážu svou malou lidskou myslí pobrat, co všechno ta píseň může přinést a otevřít, jaké dimenze tady může mít. Teď už si tedy ani žádná zadání nedávám.
Co znamená, že si dáš to zadání?
Nehledám v tom složitost. Spousta lidí přemýšlí: „To se musí udělat rituálně nebo nějak speciálně“. Já si jenom řeknu, že to tak bude, a tak to tak bude. Přijde mi to jednoduchý a přirozený, ponořit se do tvoření naplno. Protože, když to pustíš a pustíš s tím i všechny pochybnosti, tak přeci nemůžeš o nic přijít, ne?
Zní to skvěle. Když bychom zůstali ještě u těch vesmírných principů, tak čím ještě se řídíš nebo co praktikuješ?
Těch principů, které mi fungují je víc, ale řeknu jednu historku, která není ojedinělá, ale dělo se nám takových věcí hodně: Když to řeknu ezo jazykem, měli jsme před zhruba šesti lety takové transformační období. 😀 Vystěhovali nás s jurtou, přišli jsme o všechny peníze a úspory, které se nám odsály z účtu. A k tomu se rozbilo auto, které jsme potřebovali na tahání vozíku s jurtami. Naše mamka nám nabídla, že nám dá dobré auto za 20 tisíc.
Zdálo se to jako skvělá nabídka, co se neodmítá. Ale necítili jsme z toho tu radost. Chtěli a potřebovali jsme jiné auto. Proto říkám Liborovi: „Pojďme se na to vykašlat. Jaké auto bys chtěl, kdyby ses nemusel omezovat ničím? Odpověděl, že by chtěl nového Dustera, což bylo tehdy auto za nějakých 250 tisíc. My měli na účtu tak tisícovku. Ale začali jsme se úplně nesmyslně radovat, že budeme mít Dustera a jak to bude skvělý. Fantazírovali jsme a úplně jsme se do té představy ponořili. Vůbec jsme neřešili, kde na to vezmeme. Jenom jsme si užívali tu obrovskou radost. A pak jsem hned volala mamce, ať to skvělé auto za dvacet tisíc prodá, že my budeme mít Dustera. Znělo to bláznivě. Spousta lidí by si to nedovolila udělat. Nedali by si tam jistotu, že o ně bude nějakých způsobem postaráno. My jsme přijeli domů a Liborovi poslali nějaké přeplatky na pojištění, a ještě něco přišlo z nějakého zdroje, který vůbec nevnímáš, že by tam mohl být. Bylo to neuvěřitelně rychlé, protože jsme se tomu v radosti a jistotě otevřeli, i když jsme nevěděli, jak se to stane. Neměli jsme tam strach. Dopředu jsme se z toho radovali, a to se nám dělo pořád.
A ještě k tomu, že se nám někdy děly i „špatné věci”. Já od určité chvíle přestávám bojovat s osudem a Vesmírem. Když se nám tehdy dělo něco, co se nám nelíbilo, tak jsme ještě strašně bojovali, a pak zjistili, že to bylo úplně zbytečné. Protože, když nám například zakázaly úřady bydlet v jurtě, tak jsme byli nešťastní, ale nakonec díky tomu máme tento náš dům, za který jsme strašně vděční. Tehdy jsme nechápali, že desetiletý život v jurtě se nachýlil ke konci. Vesmír musel hrozně tlačit, aby nám to došlo (smích).
Od té doby říkám: „Vše se děje pro moje dobro.“ Tak to je třeba z dalších věcí, kterou praktikuji a ve které mi je moc dobře.
Párkrát jsem se také v životě dostala na hranu vyhoření a špatného zdravotního stavu. Protože jsem někdy i na sílu chtěla dokončit vše, do čeho jsem se nadšeně a naplno vrhla. Teď mám heslo: „Když to nejde samo (lehce), tak to nemá jít vůbec.“ Tím se řídím. A jde to lehce.
Dál mám ráda heslo „dobro se chválí samo“. Nechci třeba pořád něco sdílet a vkládat na sítě, jen aby se algoritmus nažral. Chci to dělat jen, když to cítím a baví mě to. Když je to dobré, šíří se to samo. A když to dobré není, tak proč to šířit?
Říkáš o sobě, že jsi písničkářka. Je to pro Tebe výstižnější a lepší slovo než zpěvačka?
Rozhodně. Já si myslím, že nejsem zpěvačka. Písničkářka je pro mě komplex člověka, který zpívá, doprovází se na nástroj a dělá si svoje vlastní písničky, vlastní text a hudbu. A v podstatě necítím tlak a nárok, aby byl písničkář ve všech oblastech perfektní. Když si vezeme například Karla Plíhala, tak to není Karel Gott, ale je výborný kytarista a má skvělé texty. Pro mě je v tomhle řemesle nejdůležitější autenticita.
Veroniko, co dále Tě vystihuje?
Než jsem se dostala k hudbě, tak jsem toužila po životě v přírodě a po soběstačnosti. Myslela jsem si, že moje životní poslání je žít tímto alternativním způsobem života. Takže také říkám, že jsem zahradnice. Nemám vystudovanou žádnou zahradnickou školu, ale už 12 let se věnuji samostudiu a učím se o permakultuře, rostlinách, zahradě; o tom, jak pěstovat, skladovat, vařit, semenařit.
Dřív jsem byla až dogmatická, chtěla jsem toho mít co nejvíce svého. Frčela jsem na bezobalové domácnosti a dělala jsem si to strašně komplikované. Dnes mi jádro zdravého životního stylu zůstalo, ale snažím se věci ladit tak, abych byla šťastná a spokojená. Ale protože jsem člověk, který se hodně dokáže přesytit dobrými věcmi, tak se mi někdy v životě stane, že toho dělám v jednu dobu hrozně moc. To je třeba moje téma. Rovnováha. To pořád ladím. Protože já jsem duše nadšená a dokážu se tím odrovnat.
Téma rovnováhy ještě posunu trochu dál. Je neuvěřitelné, jak jsi soběstačná a že se v českém prostředí dokážeš uživit hudbou. K tomu se staráš o komplex domu a zahrady a o děti. Vím, že ti mnozí říkali, že se to nedá. Tak jak tohle časově a organizačně zvládáš?
Já nevím. Nemám na to odpověď. Někdy mi přijde, že dělám něco, co nejde. Ale nějak to dělám. A nějak se to skládá i tím, že se nebojím využívat různých zdrojů a dělat věci jinak.
Zahrada je tak velká, že bych tu dokázala uživit zeleninou několik rodin. Takže se více a více otevírám tomu „pojďte mi někdo pomoct výměnou za zeleninu“. Přizvat dalšího lidi do toho, co tvořím. Protože teď si dávám na první místo rovnováhu. Nesnažím se už všechno zvládnout sama. Na pozemek jsme přizvali další lidi, bydlí tu s námi a hospodaří možná někomu známé jméno z festivalů – Tudor.
Také jsme například v minulosti s přáteli založili alternativní školu s prvky montessori a prvky sebeřízeného vzdělávání a učení v přírodě. Vznikalo to sedm let a ze začátku jsem do toho také dávala velké množství energie. Nyní je to už na profi úrovni a vystupuji tam už jen v roli aktivního rodiče.
Máš aktuálně nějaké sny do budoucna?
Měla jsem spoustu vizí a představ a najednou jsem se dostala do bodu, kdy jsem si řekla, „já už jsem vlastně spokojená; už jsem si to, co jsem chtěla, splnila“. Anebo jsem v určitých oblastech zjistila, že ani není o co stát. Například být populární a známá není vždy jenom super, jak si všichni představují. Já se cítím naplněná z toho, když si stoupnu na jeviště a mohu pro lidi hrát. Jsem šťastná, že jsem si zkusila různé projekty a dostala se do bodu, kdy jsem vážně spokojená – i finančně. A co bude dál, to už je navíc.
Zaujalo mě, jak jsi mluvila o zahradě. Náš server je o alternativním přístupu ke zdraví. Máš nějaké oblíbené bylinky na nějaké neduhy, které se ti osvědčily?
Dříve jsem bylinky studovala, sbírala, sušila a vyráběla z nich produkty – a vše tak nějak více řešila. Dnes mě to vede k tomu, že dělám věci intuitivně. V podvědomí sice mám spoustu znalostí typu „tahle bylinka je na nachlazení, tahle na alergie“. Mám spoustu zkušeností pokus-omyl, takže ta intuice už je teď podložená i spoustou znalostí. Ale co se týče bylinek, tak teď chodím po zahradě a sbírám, co si mě zavolá.
Máš lásku k nějaké z bylinek?
Je to pokaždé jiné.
Napadá Tě nějaká bylinka na to, mít více energie?
Mít více energie, to nevyřešíš bylinkami, když máš špatný základ. Nespíš, stresuješ se, blbě jíš atd. Mně nejvíc k větší energii pomáhají lidé. Lidé jsou elektrárny nekonečné energie. Mnohokrát jsem měla zkušenost, že když jsou spolu otevření lidé na nějaké akci, třeba festivalu – a ještě se tam s někým za odpoledne dvacetkrát obejmeš, tak je to opravdu nabíjející.
My lidé si tvoříme svou energii. My jsme elektrárny. My bychom měli dobře spát, měli bychom dělat, co nás baví a být dobře naladění. Měli bychom se dotýkat a objímat. A pak si jako bonus můžeme dát třeba i nějakou bylinku.
Jsi extrovertka?
Asi jo. Já na tyhle škatulky ale moc nejsem.
Pojďme se vrátit k hudbě. Které Tvoje písničky posluchači nejčastěji znají?
Mám štěstí, že nějakým způsobem se má tvorba lidí hluboce dotýká. I když jsem dlouho neměla nahrané své písně v profi kvalitě, ale třeba jen jako mobilovky na YouTube, tak to lidi chytlo za srdce. Proto dostávám nabídky na koncerty, a lidé si tam kolikrát se mnou i zpívají.
Na těch kvalitních nahrávkách zrovna teď intenzivně pracuji. Nahrávám svoje první album s písněmi, o kterých jsem tu mluvila a mám z toho velkou radost. Nejen z výsledku, který se rýsuje, ale hlavně z celého procesu.
Nejznámější je CD Zpívaná čeština s písničkami, které pomáhají dětem s učením. To vzniklo tak, že mi kamarádka, se kterou jsme zakládali školu řekla, ať zkusím složit něco pro děti na abecedu. Vzala jsem to jako zajímavou výzvu, složila Abecedu a jí se to líbilo. Naskládala jsem pak celkem 17 písní, například vyjmenovaná slova, pády, vzory, souhlásky, samohlásky, a ta. A velice se to chytlo. Mobilové nahrávky se začaly šířit po rodičích a učitelích. Pár lidí mě podpořilo, ať to nahraji kvalitněji, takže jsem šla do první hithitové kampaně a potřebovala nahrát demo.
Kámoška mi říká: „Mám známého v kapele, on ti pomůže.“ Byl to Michal Stulík z kapely Mirai. U něj ve špajzu jsme nahráli čtyři písničky Zpívané češtiny jako ukázku do kampaně. Michalovi se to líbilo a nabídl mi pomoc s celým projektem. Odjeli jsme pak do Teplic, kde jsme nahráli Zpívanou češtinu celou a v profi kvalitě.
No a nejvíce shlédnutí na YouTube má píseň MÍR ZAČÍNÁ V NÁS, kterou jsme vytvořili též s Michalem. Napsala jsem k ní text v době, kdy začala válka na Ukrajině a z rádií se linuly písně na téma, že válka je fuj a Putin je vrah. A já si tak moc přála, aby někdo slavný zpíval o míru. Michal pak k mému textu složil melodii. Oslovili jsme spolu lidi z hudební scény, kteří nám byli sympatičtí. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tolik z nich na natáčení skutečně přijede – například Lucka Bílá, Pokáč, Debbie, Jan Bendig, Olga Lounová. Další, jako například Voxel nebo Václav Noid Bárta, nám poslali videonahrávku on-line. Byl to nezapomenutelný zážitek a jsem za něj moc vděčná.
Nemohu v tomto rozhovoru vynechat ještě téma jurty. Povíš nám, prosím, ještě své zkušenosti?
Vždy jsem měla k podobně šíleným věcem blízko. Dva roky jsem žila ve westernovém městečku v Boskovicích v malém srubečku. A zjistila jsem, že nechci dlouho čekat na to, až dostuduji nebo udělám kariéru. Chtěla jsem něco zažívat hned.
Tehdy jsem se seznámila s mým bývalým mužem Liborem a začali jsme spolu chodit. Libor jel i s kolegy do Mongolska pro jurty, protože v nich chtěli tábořit. Říkám: „A potom s nimi budete dělat co? Tak v ní pojďme bydlet. Bude to dobrodružné“. Libor si myslel, že jsem se trochu zbláznila, tak jsem ho vzala za Pjerem La Šézem. U něj jsme přespali jednu noc, všechno nám vysvětlil a druhý den Libor povídá: „Tak jo, tak budeme v jurtě bydlet“.
Necelých deset let jsme žili v jurtě. Vozili jsme je z Mongolska a prodávali je tu. Byly o nás články a reportáže, stali jsme se přes ty jurty známí, lidé se k nám chodili na jurty dívat. Pak se nám před deseti lety narodilo do jurty dítě. A před pěti lety se nám narodilo druhé dítě před jurtou. Pak už nám jurta začala být trochu těsná. Ale neuvažovali jsme, že bychom v ní nebydleli. Nicméně osud rozhodl jinak. Nešťastná paní sousedka nás přes úřady vyštípala z jurty pryč a my jsme museli na našem novém pozemku postavit dům, za což jsme byli zpětně vděční. A doteď říkáme o paní sousedce, že je náš anděl.
Zároveň ses teď ve svém vyprávění dostala k domácím porodům.
To souvisí s tím, že mám svou unikátní cestu. Porody jsem si nastudovala, protože jsem psala bakalářskou práci na téma „Proměny v přístupu k těhotenství a porodu v socialismu a dnes“. Dělala jsem to na základě výpovědí respondentů ve věku našich maminek a věku mých vrstevnic. Získala jsem, i z literatury, obrovské množství informací. A z toho obrovského množství informací mi přišlo, že správná cesta je rodit doma. Přestože můj první porod nebyl bez komplikací, tak jsme to zvládli a jsem ráda, že jsem se takto rozhodla. A druhý porod byl už nádherný, venku na trávě (takže vlastně nebyl domácí :-).
Na úplný závěr se tě zeptám, jak být podle tebe zdravý a v harmonii?
Já si myslím, že máme hrozně moc návodů na to, jak být zdraví, ale že nefungují, když se jimi řídíme moc dogmaticky. Člověk by měl hledat – klidně i na základě znalostí – cestu, ve které mu je dobře. Protože, když je mu dobře, tak se mu nemoci vyhnou. A když se budeme nutit do brokolice, která nám nechutná, tak nám to stejně nepomůže.
Veroniko, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji vše dobré!
Webová stránka Veroniky Hajníkové: www.veronikahajnikova.cz , FB: Veronika Hajníková, IG: veronika_hajnikova
Jiří Hamerský