Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Tímto článkem nechci útočit, vyvolávat sváry, mezi lékaři existují neuvěřitelně silné a hluboké duše, které jednají nejenom záslužnými znalostmi, odpovědnými činy, taktéž i slovy, mistrně a vlídně, neboť vědí, že mnohá pevná slupka ukrývá velmi křehké nitro. Poslední dobou se však ke mně dostala spousta příběhů, nad kterými srdce jednoho ustrne. Kapitolou číslo dvě by pak mohly být samozřejmě reakce pacientů, uznávám, lékař to mnohdy nemá snadné, i přesto…
Naděje v lékaři
Možná to znáte, příběh tisíce a jedné ordinace. Kolikrát vejdete s tak malou duší, že by si jen těžko ubránila svých 21 gramů. Strach, pocity beznaděje, úzkost, stres, pocit absolutního nevyspání, to když jste již týden v kuse z obavy oka nezamhouřili. Lékař, to není jen správně vyřčená diagnóza, zodpovědná léčba, lékař, to je také přístav klidu a míru, ruce, které vás podrží, jistá dávka empatie, která se naladí na Vaši vlnu. NADĚJE a především ten, co NASLOUCHÁ, alespoň chvíli.
„Není mocnějšího léku než naděje. Nejnepatrnější známka pochyby ve tváři či v hlase lékařově může stát pacienta život.“ — Axel Munthe, švédský lékař 1857 – 1949
Empatie: pacient – lékař
Pracuji jako nutriční terapeut, pracuji samostatně, nicméně, kontaktu s lékaři se mnohdy nevyhnu. A samozřejmě, sama jsem byla ve svém životě několikrát nemocná, hospitalizovaná, v pozici pacient-lékař. A bohužel, musím podotknout, že oněch lékařů, kteří ve vás vzbudí pocit klidu a míru, je jako vzácného šafránu. Empatii, schopnosti vcítit se do pocitů druhých, není během medicínských studií věnována jediná hodina, a pokud ano, hezká řádka lékařů během výuky lelkuje. Empatie je samozřejmě dar, vzácný dar, jehož stužku, která výsledný balíček převáže, drží v rukou v prvé řadě rodiče.
Jejich laskavý a milující přístup, schopnost dětem naslouchat, čas, který jim věnují, schopnost vnímat mezi řádky, ve tváři, aniž by bylo vyřčeno jediné slovo. Milující rodina, prazáklad všeho. Pokud vyrůstáme v disharmonickém prostředí, může se stát, že se pak těžkopádně protloukáme životem, neboť nám nebyl vštípen úponek lidskosti, se kterou druzí tak snadno proplouvají. Lidskost, vstupenka k dobrému, mnohdy i smysluplnému, naplněnému životu.
„Člověk se rodí jen jednou, aby se pak ještě rodil zvolna, dobývaje sebe sama klikatě i v prudkých nárazech, pokud mu zbývají čerstvé a nenasycené smysly a duše potřebná k růstu.“ — Karel Čapek
Práce na sobě
Za obrovské štěstí pokládám fakt, že nám, v okamžiku početí či zrození, není přisouzena hotová duše. Něco do nás vloží rodiče, něco pak sbíráme během své cesty, v období dospívání, v pozdějších letech. Učíme se každým dnem. Bylo by příliš pošetilé a bláhové věřit, že studiem na vysoké škole naše vzdělávání končí. Učíme se především lidskosti, odhazujeme pokřivené vzorce. Pokud jsme byli šizeni výchovou, což není, rozhlédnu-li se, zas tak řídký jev, o to více se v průběhu života snažme pracovat na sobě samém. A zvláště, máme-li děti, ať už vlastní či „děti,“ které nám byly svěřeny do péče, například v podobě pacientů.
Syndrom bílého pláště
Možná to znáte, syndrom bílého pláště, k tomu všemu pak připočtěme nemoc, doktorovu nerudnost, neomalenost v podobě nadřazeného jednání, nemožnost doříci jedinou větu, díky ustavičnému skákání do řeči. Vzpomínám na jeden silný okamžik. Je mi 27 let, ležím v nemocnici s diabetem I. typu. Onu diagnózu znám sotva 24 hodin. Vchází mladý doktor, který se podivuje, že si nejsem schopna aplikovat injekčně inzulín. A neustále se ptá: „Proč, proč, já to prostě nechápu, to tady chcete ležet celý měsíc, než se to konečně naučíte, jenom tu zabíráte místo.“
Pacient není diagnóza
Pacient, to přeci není pouze diagnóza, je to živoucí bytost, vnímá a cítí. Člověk, jehož zdravotní stav mnohdy navíc ztížila složitá životní situace, úmrtí v rodině, vyhoření, ztráta partnera, finanční trable. To vše hraje během procesu uzdravení nemalý vliv. Neléčí nás, jak je dnes, bohužel, zvykem, pouze léky. Mnohdy citově strádáme natolik, že nám žádné léky za mák nepomohou. Bylo by příliš bláhové léčit bolest žaludku pouhými medikamenty, aniž bychom v prvé řadě neponoukli klienta, aby zapracoval na zvýšené stresové zátěži. Kdo se však nezeptá, neví. A pak, jak má být léčba účelná.
„Lékař musí být odpovědný i za to, co mu pacient neřekne.“ — Hippokrates, starověký řecký lékař
Během mé práce nutričního terapeuta se vždy, v prvé řadě, vyptávám na životní situaci klienta. Zajímá mne jeho práce, rodinné zázemí, anamnéza, volný čas, ale i dětství, míra štěstí, smysl života. Čím více střípků posbírám, tím snáze se mi pracuje.
I takto to pak vypadá v praxi
Vzpomínám na seminář pro těhotné s diagnostikou diabetesu, který jsem vedla s jednou nejmenovanou diabetoložkou. Její názory mne skutečně šokovaly.
„Měla jsem v ordinaci matku, její glykovaný hemoglobin byl vyšší, od počátků jsem jí přesvědčovala, aby těhotenství přerušila, vyčkala rok a následně se zase pokusila o dítě. Neposlechla. Když porodila, zjistilo se, že má dítko nedovyvinutou ručku. Jak mu to teď vysvětlí? Co mu řekne, až bude růst a nebude takové, jako ostatní?“ V sále bylo ticho, ale pevně doufám, že se mnohá ústa chystala říci to, co já: „Maminko, jak mi vysvětlíš, že jsi tenkrát na ten potrat šla a já, ačkoli jsem byl mentálně naprosto v pořádku, jsem přišel o možnost žít?“ Stejná paní doktorka pak ještě podotkla toto: „Pokud se vám nepodaří cukr ukočírovat, do těhotenství se nepouštějte. Mateřství není pro každého, vezměte to jako fakt. Existují i další báječné věci, jako jsou knihy, zvířata, práce, zde se můžete uplatnit na celé čáře.“ Namísto motivace, naděje, kruté odsouzení. Nezvládnete to? Tak se o to prostě nesnažte. |
Reakce lékařů, které se skutečně udály
Tom, 52 let: No asi „nejúdernější“ byla příhoda z porodnice, kam jsem se šel po porodu podívat za ženou a synem. Zazvoním, vykoukne sestra a ptá se: „Co potřebujete?“
„Jdu se zeptat, jak se daří synovi, narodil se v noci, jmenuje se…“
Odpověď sestry mě celkem paralyzovala: „Na to, že se narodil skoro mrtvý, se mu daří docela dobře.“
Lucie, 30 let: Tenhle příběh se udál na gynekologii, když jsme čekali Karolínku. Doktor na ultrazvuku sledoval váček, kde nebyla patrná srdeční akce. Po chvíli ledabyle prohlásil: „Z toho nic nebude, tohle odejde, přijde menstruace. A pokud ne, půjdete do nemocnice na čištění. Přijďte za týden.“
Nejhorší týden v mém životě, oba jsme s mužem plakali. Naštěstí tam za týden srdíčko bylo. Dobře to dopadlo, takový zážitek mám však na celý život. Embryo, to přeci není kvásek na chleba, který se nepovedl.
Vendula 42, matka 5 měsíčního zdravého kloučka: Ženská s vaší diagnózou (kompenzovaný diabetes I. typu) a ve vašem věku by měla jít na potrat povinně.
Jitka 42 let: Banální gynekologická operace (laparoskopie přes pupek) 2017. Oznámení lékaře: „A když už tam budeme, tak vám vezmeme vejcovody, vždyť už je na nic nemáte.“ Jitka: „Nedávám souhlas.“ Lékaři do mojí karty: „Odmítá preventivní vyjmutí vejcovodů, i když byla upozorněna na nebezpečí onemocnění rakovinou v jejím věku.“ (Dovětek: nic mi nehrozí).
Marta 36: „Chcete novou protézu? Do té boty stačí nastrkat papíry. A pak zase, panečku, pošlapete.“
Marta 56: Je to hodně dávno, ale nikdy nezapomenu. Vysoká horečka, tak tak jsem došla k závodní lékařce. „Co děláte v práci?“
„Uklízím na hale.“
„To je v pořádku, dejte si teplejší vodu do kýblu.“ Neposlechla jsem. Vzala si dovolenou. Druhý den mě odvezli do nemocnice se zápalem plic.
Soňa 28: Nejde o lékaře, ale sestry na neonatologickém oddělení jedné ostravské nemocnice. Chlapeček byl hned po narození na operaci s ledvinou = měl z ní vývod a sáček. Po pár dnech na JIP nás přesunuli na oddělení neonatologie, ať se o něj naučím starat i se sáčkem, sžijeme se, posléze půjdeme domů. Jednou jsem během hovoru uslyšela sestry v sesterně: „Kdo půjde ošetřit toho hrozného kluka se sáčkem, žádná z nás na to nemá nervy.“ A to musím říct, že malý byl zlatý a nikdy neplakal. Na tom samém místě, se mě jedna ze sester zeptala, jak jsem mu tohle mohla udělat, že ona by si TO nechala vzít a nikdy by TO tak netýrala.
Eva 64: V lázních mi lékař sdělil, že se můj 8 letý, astmatický syn nedožije 20 let (podle spirometru). Synovi je 42, má rodinu, sportuje. Kde je konec tomu lékaři, nevím, ale doufám, že mu čerti topí pod kotlem. Oněch smutných příběhů jsem během života vyslechla nespočet. Tímto prosím, veškerý zdravotní personál a samozřejmě nejen ten, o více úcty a respektu a o nějaký ten kurz empatie, pokud jí nevládnete, k Vánocům či narozeninám.