Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Jenom málo z nás si pamatuje něco z raného dětství – první narozeniny, rodinný výlet, když nám byly dva roky, možná snad jenom mlhavě se nám vybaví něco z pokoje, ve kterém jsme bydleli, když nám byly tři nebo čtyři. Nepamatujeme si, když jsme si jako velmi malí narazili loket, až později se nám více vybavují zejména ty vzpomínky, které jsou spjaté s pocitem jako je strach, radost nebo smutek.
Bývají jenom velmi zastřené, ale něco málo se nám vybaví, že jsme třeba chovali andulku, kterou jsme měli moc rádi, nebo panenku, kterou nám někdo ukradl, či jsme měli negativní zážitek se psem, který nás chtěl kousnout. V dospělosti si umíme jenom trochu tyto vzpomínky oživit, nebo oživit ty emoce, které se nám k oněm událostem vázaly. Podle výzkumů, většina lidí si jen těžko umí vybavit vzpomínky starší než do tří nebo čtyř let. Proč tomu tak je? Proč jsou nám tyto vzpomínky zapovězené, nebo natolik těžko dostupné? Sigmund Freud se domníval, že první roky života jsou plné vnitřních konfliktů, takže naše paměť tyto roky úplně potlačí či vytěsní do podvědomí (nevědomí). Současná (a více modernější) vysvětlení nedostatku vzpomínek z dětství spíše zdůrazňují rozdíl mezi odlišnou poznávací úrovní dětí a dospělých. Tří neb čtyřleté dítě postrádá poznávací (kognitivní) zručnosti na zakódování materiálu do dlouhodobé paměti. Malé děti nemají ani dostatečnou slovní zásobu na to, aby věci pojmenovali, takže svým zážitkům, které v raném dětství zažily, nemůžou dát ani žádný název, nemůžou použít nic, co by jim usnadnilo zapamatování. Zůstává jim pouze obraz, obrazová vzpomínka, která se tak může lehce rozplynout. Dítě si třeba pamatuje, že bylo s rodiči kdesi u moře, avšak nezná slovo „moře“, neví co to je, neumí ani toto slovo říct, tak jakpak by si mohlo tento zážitek pamatovat. Mlhavě si jen později kdysi v pubertě vzpomene „Já jsem tam byl s vámi?“
A co navíc, dítě takovýmito rozšířenými obzory pak získává něco, čemu se říká vhled. Když třeba bylo ve dvou letech s rodiči u moře, v tomto věku slovo „moře“ neznalo. Když kolem pátého či šestého roku se naučilo slůvko „moře“ používat, může pak na otázku o dovolené rodičům sdělit „Aha, já jsem tam byl s vámi. Matně si pamatuji moře.“ Vzpomínky z dětství mají větší šanci k zapamatování, čím víc jsou podbarveny emocemi jako je štěstí, smutek nebo strach. A taky tím, čím víc s nimi dítě pracuje. Když si třeba vzpomene na „spoustu vody“ z dovolené s rodiči, když mu byly dva roky, pak i v průběhu dalších let si periodicky tuto vzpomínku bude vybavovat, pak si na dovolenou při „moři“ vzpomene snáz, když mu bude např. patnáct. Když si však v patnácti vzpomene na dovolenou při moři prvně od té doby, tato vzpomínka bude velmi mlhavá. Každým následujícím vyvoláním z podvědomí do vědomí se informace pamatují lépe. A ono to tak funguje i v dospělosti, každá informace, kterou se snažíme z podvědomí dostat a vzpomenout si, má o to větší pravděpodobnost, že si na ní vzpomeneme, když si ji budeme co možná nejčastěji z paměti vyvolávat. Ne nadarmo se říká, opakování, matka moudrosti.