Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Sociální úzkost nebo sociální fobie se považuje za třetí světově nejrozšířenější „onemocnění“ z okruhu psychických potíží, které můžeme zařadit mezi poruchy emocí, protože strach, jakož to jedna ze základních emocí, zde hraje značnou roli. Jde konkrétně o strach z různých sociálních situací, které zahrnují interakce s druhými lidmi, strach a úzkost z toho být jimi pozorován, nebo i hodnocen. Když tedy jedinec úzkostlivě preferuje samotu a v kontaktu s druhými se cítí úzkostný a v nepohodě, pak to může poukazovat právě na symptomy sociální fobie. Tato úzkost se může projevovat různě – ostýchavostí a nesmělostí, tichostí, odtažitostí, stáhnutím se do sebe a do samoty, nervozitou, rezervovaností, lhostejností až nepřátelstvím.
Na druhé straně lidé se sociální fobii chtějí mít „normální“ sociální interakce, avšak často pak v realitě jejich fobie nad nimi zvítězí. Obvykle mají menší hlouček blízkých přátel, ve kterém natolik svou fobii nepociťují. Co způsobuje symptomy sociální fobie? Lidé se sociální fobií často pociťují nepohodu a stres v situacích, kdy jsou představováni druhým lidem, v situacích, kdy můžou být dobíráni či kritizováni, nebo kde jsou v centru pozornosti, pozorováni druhými (např. při různých prezentacích, konferencích, poradách, projevech, ústních sdělení před (větší) skupinou lidí, v taky v situacích kontaktu s autoritou (nadřízeným, zkoušejícím učitelem u zkoušky) apod. Dělá jim potíže mluvit na veřejnosti, navazovat oční kontakt, příp. i telefonování, lehce se rozruší či uvedou do rozpaků (zčervenají v obličeji, pociťují třes v rukou, žaludku, kolenou či svalech). Z psychických a emocionálních projevů se kromě pociťování úzkosti, intenzivního strachu, nervozity přidružuje taky negativní myšlení. Z fyziologických projevů je to zvýšení srdečního tepu, červenání, náhlé pocení, sucho v hrdle a ústech, třes až křeče či tiky svalů.
Lidé se sociální fobii si paradoxně svoji úzkost uvědomují, vědí, že je iracionální a nedává smysl, nicméně myšlenky a pocity úzkosti přetrvávají a nemizí. Často je pak potřebná léčba ve smyslu psychologického poradenství a terapie. Ta zahrnuje především tzv. kognitivně-behaviorální terapii (tzv. KBT), která při zmírňování a odstraňování sociálních fobii a úzkosti vykazuje nejlepší výsledky. Je zaměřená na pozitivní změnu myšlení, domněnek či přesvědčení, pocitů a chování, které jsou vlivem fobie zkreslené. Avšak v průběhu terapie se získává potřebný vhled a sociální a osobnostní zručnosti, které pomáhají toto zkreslení postupně odstraňovat. Často se k individuální terapii doporučuje postupně zařadit i skupinové sezení, kde se jedinec postupně a v pro sebe bezpečném prostředí učí vystavovat skupinovému vlivu a interakcím. Získává tak sociální dovednosti, které mu lépe pomohou pak v interakcích i mimo skupinu.
V některých případech se doporučuje kombinace psychoterapie s medikací. Užívání anxiolytik a antidepresiv – čili léků potlačujících úzkost a deprese – se ukazuje jako podpůrné a účinné. Samotná medikace bez kognitivně-behaviorální terapie nebývá natolik efektivní a často je jen dočasná a krátkodobá. Prognóza k vyléčení se ze sociální fobie se tak zvyšuje právě kombinací farmakoterapie a podpůrné psychoterapie (individuální i skupinové). Samotná terapie není obtížná. Nejobtížnější je pacientova motivace a chuť ji podstoupit.
Při diagnostice i léčbě sociální úzkosti a sociální fobie může být důležitá diferenciální diagnóza, čili odlišení symptomů od jiných typů potíží. Často se například zaměňuje sociální fobie s panickou úzkostí. Avšak lidé se sociální fobii nemívají ataky panické úzkosti. Ty se podobají spíše příznakům infarktu, proto lidé s panickou úzkostí bývají někdy (často) hospitalizováni s podezřením na infarkt. U sociálních fobiích se toto nevyskytuje. Lidé se sociální fobii si třeba po nějakém projevu, prezentaci ve škole či zaměstnání řeknou „Bylo to strašné, byl/byla jsem nervózní, panikařil/a jsem“ – jejich úzkost je v jejich pocitech. Z nich se pak třesou, potí apod. Po takovéto prezentaci na veřejnosti nejsou jejich příznaky natolik silné, aby vyhledali lékaře. Panická úzkost se však projevuje markantnějšími fyziologickými symptomy, které člověka rozhodí natolik, že potřebuje/musí vyhledat lékařskou pomoc (nemůže popadnout dech, má pocit, že má infarkt, nemůže se hnout, dýchat, mluvit apod.) K sociálním fobiím se často přidružují i jiné potíže – různé rodinné a vztahové problémy, užívání alkoholu nebo jiných návykových látek, nedostatek osobních vztahů (partnerských, přátelských), potíže v zaměstnání (se získáním či udržením si zaměstnání) či deprese. Odborné vyšetření (lékařské, psychologické) spolu s motivací jedince svoji fobii řešit je proto prvním krokem k zjištění správné diagnóze (zda se jedná skutečně o fobii, nebo jestli-jde o panickou úzkost, depresi atd.) a podle toho zvolit nejvhodnější způsob terapie.