Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Propagátorka Wim Hofovy metody, milovnice půstů, vědomého způsobu života a autorka knihy Hoř pomalu Veronika Allister poskytla Celostní medicíně rozhovor o schopnosti v dnešní době možná nejdůležitější – o umění zpomalit. Řeč bude i o její technice „Pomalé žrádlíčko“, z čehož si lze už teď odvodit, že to rozhodně nebude nuda 🙂
Veronika, ač dosáhla velkých výšin jak v klasickém vzdělání, tak kariéře, sama sebe popisuje na svých webových stránkách velmi skromně: „Jsem úplně obyčejná žena, která jen miluje poznávat svět, koupat se v ledových vanách, experimentovat, psát, kreslit, posouvat své hranice a sdílet své poznatky se světem. Trochu rebelka, trochu snílek, z větší části však člověk.“
Vy jste byla v životě zdravotně na dně. Jak se to přihodilo a jak se vám povedlo odrazit se opět vzhůru?
„Vše začalo při mém pětiletém pobytu ve Skotsku, kde jsem studovala a zároveň pracovala za barem na plný úvazek. Neměla jsem peníze, spala jsem čtyři hodiny denně a do toho se po práci opíjela, kouřila jednu cigaretu za druhou, vyzkoušela různé drogy a ke všemu začala střídat partnery. Není se čemu divit, že přišly chronické záněty močového měchýře a nakonec přišel i nádor, deprese a chuť vše skončit. Když se mé zdraví už více nedalo nazývat zdravím, když jsem se ocitla na operačním sále, když mi doktoři dávali antibiotika jako lentilky, tak jsem se sama sebe zeptala: „Jak můžu já převzít zodpovědnost za své zdraví? Co můžu já udělat proto, abych se začala léčit?“ To byl docela dobrý krok :).“
Co byl ve vašem životě největší zlom?
„Těžko říct, jaký z těch zlomů byl největší. Nejsilnější zlom je asi ten poslední, který jsem zažila asi před 2,5 lety. Když jsem si myslela, jak jsem na vrcholu, tak přišel syndrom vyhoření, znovu deprese a moje tělo mi opět začalo říkat, že tudy cesta nevede. Lítala jsem po světě, přednášela po konferencích a „zachraňovala svět“ – jen jsem u toho zapomněla na sebe. Především jsem zapomněla na to, kam mě táhne moje duše. Víte, často nám něco uvnitř nás říká, že máme odejít z práce, nebo že máme udělat nějaký krok, ale my se bojíme. To je lidské. Jenže, pak ten pocit přichází častěji a častěji až už ho nemůžeme ignorovat. Odešla jsem z práce ze dne na den, bez peněz, bez vize, ale s heslem: ŠTĚSTÍ PŘEJE ODVÁŽNÝM. V ten den jako bych se zbavila velkého balvanu. Cítila jsem neuvěřitelný pocit svobody a pocit, že vše bude dobré. Chodila jsem pár měsíců po lesích, koukala na mravence a nechala vše plynout. Po čase mi do života přišli úžasní lidé, nápady a tak jsem začala podnikat sama na sebe. Tvořit. Napsala jsem knihu, začala znovu kreslit až mě začalo živit to, co mě doteď neuvěřitelně baví a naplňuje.“
Kdo vás na vaší cestě nejvíce inspiroval?
„Lidí, kteří mě na mé cestě inspirovali a doteď inspirují je mnoho. Nestačilo by mi na tuto odpověď deset stránek. Kdybych si však měla vybrat pár z nich, tak prvním človíčkem jsem já sama. Když se podívám na sebe pár měsíců až let dozadu, tak jsem na sebe opravdu pyšná. Pyšná na to, čím jsem si vnitřně prošla a pyšná na to, že jsem to nevzdala. A to je pro mě největší inspirací, že vím, že dokážu vše, co opravdu cítím a co opravdu chci. Pak je to moje babička, která mi vždy byla velkou inspirací. Vždy říkávala: „Žij vždy tak, aby ses za své skutky nemusela nikdy stydět.“ A tak se o to snažím.“
Vaše nedávno vydaná kniha Hoř pomalu je, mimo jiné, o tom, jak v životě zpomalit. Toto téma v naší rychlé době nabývá na čím dál větším významu. Kdybyste mohla prozradit alespoň jednu věc, tak jak se to dělá, žít pomalu?
„Haha. No, každý z nás jsme na jiné úrovni pomalosti. Myslím si, že zpomalit potřebuje člověk, který jede prostě moc rychle, aby se dostal do rovnováhy. To jsem přesně já. Jestli však jede moc rychle, to mu řekne jen jeho mysl, tělo nebo duše. Kdybych měla prozradit jednu techniku z knihy, tak je to SÍLA SEDĚT V KLIDU A JEN TAK ČUMĚT. Ono to totiž není jen tak, sednout si a koukat před sebe. Je to docela takový zajímavý test. Nevzít si knihu, časopis, nezapnout si televizi, nevzít si do ruky telefon nebo notebook. Přijdou myšlenky a pocity, které vyžadují naší pozornost. Ze začátku je můžeme pozorovat, nehodnotit je, jen se na ně dívat z dálky. Když se nám to nedaří, tak můžeme počítat svůj dech. Časem ucítíme vnitřní klid, který se s tréninkem začne posilovat. Je to taková mini meditace, díky které se nám za pár týdnů začne fyzicky měnit struktura mozku a tím pádem ovlivňovat naše pocity, náladu a zdraví. Dle mého názoru je tato jednoduchá technika klíčová. Neboli, jak říká jeden zajímavý podnikatel Tim Fargo: „Když chceš jít opravdu rychle, tak zpomal a soustřeď se.“
Asi se shodneme, že dnes je nutný i tzv. digitální detox, nebýt neustále on-line…
„Ano, to je dnes oříšek. Sama na sobě cítím, jak se stávám otrokem svého mobilu a notebooku. Mozek si vždy najde důvod, proč si vzít mobil nebo notebook do ruky. Problém je v tom, že se z nás stali informační feťáci. Ukazuje se, že od roku 2000, kdy zhruba začala mobilní revoluce, se průměrná pozornost člověka na jednu věc snížila z dvanácti sekund na osm. A není to problém jen mladších generací. Starší generace sice nejsou tolik závislí na mobilech, ale jsou zase závislí na televizi, seriálech a zprávách. Je to stejné, jen jiná forma. To vše samozřejmě ovlivňuje naší vnitřní spokojenost. Takže dát si občas takový digitální detox, naplánovat si den bez technologie, den bez knih je skvělý krok a skvělý lék pro naši mysl, pro naše tělo, ale i pro naší dušičku.“
Z vaší knihy bych rád zmínil techniku Pomalé žrádlíčko. Píšete, že jste několik let do sebe házela jídlo jako do popelnice. Co vás přimělo začíst jíst jinak, vědoměji?
„Skvělá otázka. Pozoruji to okolo sebe hodně a hodně mě to štvalo. Přirozeně, protože mi lidé zrcadlili to, co jsem sama dělala. Jídlo pro mě bylo hmotou. Když jsem poslouchala audio knihu Nová Země od Eckhart Tolle, tak mi došlo, že zpomalovat je potřeba na všech úrovních. Jídlo může mít léčivé účinky. Je to nástroj, který používáme každý den. Jakmile člověk jí vědomě a pomalu, tak nejen, že si jídlo víc užije, ale tělo není tak ve stresu. Často je naše mysl na jídlo připravená, ale tělo ještě ne. Lépe trávíme, méně plýtváme, a dokonce to můžeme brát i jako aktivní meditaci. Lidé dnes nemají čas si sednout na zadek a meditovat. Proto říkám, že to můžou dělat při všech činnostech, které přes den dělají a to tak, že to budou dělat vědomě. Můžeme začít u jídla.“
Nedá mi to – musím se ještě na závěr zeptat, jak je možné, že z Vás jde tak neuvěřitelně silná energie. Už jsem dělal spoustu rozhovorů, ale ještě jsem snad nezažil, aby byl někdo tak 100 % svou pozorností přítomen. Jak to děláte?
„Jé, děkuji! Víte, konverzace s lidmi jsou pro mě posvátné. Nehodnotím člověka, se kterým se bavím. Nesoudím ho. Je mi jedno, jestli je to žena, muž nebo dítě. Je mi jedno, jestli je to bezpřístřešník, podnikatel, herec nebo úředník. Je mi jedno, jestli je chytřejší nebo hloupější. Pro mě je to vždy člověk. Dále si vážím energie a času, které mi tento člověk dává. Snažím se naplno cítit a soustředit na to, co je mezi slovy. Víte, každý z nás má trochu jiný slovník a definici slov. Pokud člověk opravdu naslouchá, tak slyší i to, co je mezi slovy. Když je člověk arogantní, tak je to často jen volání o pomoc, a to člověk ze slov nedostane. Tato informace je právě schovaná mezi slovy. Asi se řídím heslem, které kdysi myslím řekla Maya Angelou: Člověk si nepamatuje to, co jste mu řekl, ale to, jak se vedle vás cítil.“
Pokračování (2. díl rozhovoru) o léčivých účincích chladu a Wim Hofově metodě přineseme za týden.
Webová stránka Veroniky Allister: www.systers.bio