Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Někteří lidé mají tendenci nahlížet na potíže v prožívání a psychické nemoci brát jako něco, co je odčleněno od zdravotní stránky. Přitom psychické potíže a duševní nemoci nejsou, podobně jako i jiná somatická onemocnění, ničím neobvyklým. Pouze místo poškození funkce např. pohybového aparátu, vnitřního orgánu, bolesti zubů, nesprávné srdeční funkci apod., dochází při psychických obtížích k nesprávnému fungování ne funkcí kardiovaskulárních, pohybových, kloubních apod., nýbrž funkcí psychických – jako jsou změny v myšlení (člověk se nedovede soustředit, myšlenky mu těkají, nebo odbíhávají, jsou nesourodé, nepřiměřené nebo jiným způsobem zkreslené), pocitech, chování a konání (které neodpovídá situaci, běžnému fungování, pro okolí je pak příznačné označení „v poslední době se chová jinak, jakoby to ani nebyl on“), vnímání (různé podněty z okolí člověk vnímá jinak, zkresleně), paměti, emocích apod. Následně se pak narušuje fungování a výkonnost v práci, ve škole, vztahy a mezilidské kontakty.
Ne vždy musí jít o rozvinutí projevu duševního onemocnění např. ve smyslu depresivní epizody, bipolární afektivní poruchy, schizofrenie apod. Můžou se u člověka objevovat různé pocity smutku, přetěžení, úzkosti, stresu, pocity osamění, různé pocity ztráty (úmrtí blízké osoby, rozchod, rozvod, ztráta zaměstnání, ztráta sociální role, odchod do důchodu, odchod z domova, ze školy, přechod do nového prostředí např. kvůli přestěhování, studiu, kdy se člověku zpřetrhají kontakty s původním blízkým prostředím a ocitá se v novém, neznámém). Všechny tyto a různé další faktory můžou způsobit, že se člověk těmto změnám a situacím hůř přizpůsobí, a tyto situace pak mají vliv na jeho psychické funkce (zhorší se mu spánek, soustředění, dochází ke změně nálad, přecitlivělosti, iritabilitě, tendencím k melancholii, smutku apod.).
Když nás bolí zub, zajdeme k zubaři. Když to zanedbáme, hrozí nám pak hlubší onemocnění zubní skloviny, zubu, dásní, a ve výsledku pak nejen že riskujeme, že přijdeme o zub, ale při prohlubování potíží se může ohrozit komplexně funkce zubního systému při zpracovávání potravy, trávícího systému (např. kvůli zánětům, odumření zubu, paradontózy). Tak jak je zub naší součástí a plní funkci v rámci trávící soustavy (žvýkání, zpracovávání potravy apod.), tak i psychické procesy (myšlení, pozornost, emoce, nálada) plní svoje funkce. A když cítíme, že něco není v pořádku – podobně jako když nás bolí zub – a nezajdeme k zubaři, potažmo k psychologovi nebo psychoterapeutovi – hrozí, že se „zub“ zanítí, a potíže se prohloubí.
Výzkumy ukazují, že pomocí psychoterapie dochází ke zlepšení stavu u většiny pacientů nebo klientů, u kterých se vyskytly potíže na úrovni duševního prožívání. Lidé však často vnitřní svět a svoje vlastní vnitřní, duševní pochody zanedbávají a nevěnují jim pozornost. Už samotné vyjádření „je to JEN v mé hlavě“ mluví za všechno. Jakoby to, co cítí uvnitř (smutek, úzkost, stres, strach, obavy) je něco, co je neopravňuje k tomu, aby se tomu věnovali. Ale v rámci výroku „je to jen v hlavě“ – není „hlava“ taky naší součástí? Psychické prožívání a potíže na úrovni duševních funkcí lidé odčleňují od svého těla. Avšak, když jsme např. ve stresu, v úzkosti, máme strach, nebo depresi – čili všechno jsou to oblasti, jak by se to dalo označit „v hlavě“ – ale je to opravdu jenom v hlavě? Necítíme stres i tak, že se nám rozbuší srdce, že se nám zvýší krevní tlak, sevře se nám hrdlo, ztuhnou nám svaly a bolí nás záda, šíje? Při úzkosti se nemůžeme nadechnout; při depresi se nám zhorší spánek, nemůžeme usnout, nechutí nám jíst apod. Tělesné pochody v organismu jsou s tělem propojeny víc, než si myslíme.
Proč tedy člověk k zubaři zajde, ale psychoterapie se obává možná ještě víc než zubní vrtačky? Někdy se stane, že člověk, který je svým prožíváním a psychickými problémy natolik zahlcen, že není schopen získat náhled na situaci. Je jí jakoby převálcován. Tehdy nám velmi dobře slouží naše okolí, které nám může poskytnout „zrcátko“ a dát informaci, že „něco není v pořádku“. Opora a blízkost rodiny, přátel a blízkých známých je významným podpůrným prostředkem, a právě díky nim zvládáme životní nároky bez toho, abychom vždy museli vyhledat odbornou psychologickou nebo psychoterapeutickou pomoc. Když však člověk takovéto sítě nemá (buď z objektivních příčin – např. z důvodu, že žije sám, nemá dostatek kontaktů; nebo subjektivně pociťuje takovýto nedostatek blízkých vztahů a nechce se svému okolí otevřít), je dobré obrátit se na psychologické nebo psychoterapeutické zařízení. To platí i v případě, když už potíže jsou natolik intenzivní, zvýšila se jejich frekvence i hloubka, je dobré nenechat „zub, aby hnisal dál“. Vždyť naše myšlení, emoce, prožívání, představivost, nálady, pozornost, vůle jsou rovněž naše, jako ten zub…