Jak se žije s diabetem I. typu

cukrovka e1627473402412

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Dnešním článkem bych ráda rozšířila povědomí o autoimunitním onemocnění, na jehož vzniku se mohou podílet jak faktory genetické, tak faktory přicházející z vnějšího prostředí.

Diabetes I. typu, na rozdíl od diabetu typu II., je imunitním selháním, během kterého dojde k nevratné a fatální chybě, jež vyústí v totální destrukci beta buněk slinivky břišní. Ty jsou ukryty v Langerhansových ostrůvcích a zodpovídají za produkci cenného inzulínu. Není jich mnoho, jejich celkové množství naplní zhruba 4 gramy. Pokud však o tuto hrstku buněk přijdeme, ztrácíme klíč, kterým za normálních okolností inzulín otevře hladové buňky. Ty se pak při diabetu, dříve, než je zahájena inzulínová léčba, koupou v moři glukózy, kterou si však bez chybějícího hormonu nejsou schopny vzít. Chybí vrátný, jenž by buňky otevřel, chybí cenný inzulín. Při diabetu II. typu je tomu jinak, vrátný s klíčem sice sedí na bráně, nicméně, klíčem, který je plně k dispozici, nesvede otevřít porouchaný zámek buněk. A to je onen základní rozdíl.

Sama jsem diabetikem I. typu již 12 let. Za tu dobu, kdy mi v kapse přestaly cinkat potřebné klíče, jsem se pozvolna učila zcela novým pravidlům. Často se dostávám do situací, které mi na moment vezmou vítr z plachet, občas jsou úsměvné, občas mne z nich mrazí. Díky své práci nutričního terapeuta však vidím, že život každého je poznamenán stigmaty. A ty mohou kořenit v našem dětství, kdy světem kráčíme bez nezbytné sebelásky, ve které nás zapomněli vykoupat rodiče. Zabředáváme do svých slabých míst, ve kterých se utápíme, jako bychom brázdili vody Mariánského příkopu. Jsou tu též nemoci, nezáviděníhodné situace, kterými jsme kdysi museli projít. Ten náklad si neseme do jednoho všichni. A výtečné je, pokud na něj pohlížíme jako na nezbytnou výzvu, na zkoušku, která ústí ve sladký cíl. Je zcela v pořádku, pokud se zhroutíme, stejně tak v pořádku ovšem bude, když se naučíme vyšplhat zpátky na svůj vrchol. Pomocí pevných bot, cepínů či hořčíku, který učiní naše ruce jistější.

Máte-li ve svém okolí diabetika I. typu, pravděpodobně ani nezaregistrujete, že si aplikuje inzulín. Pokud tak neučiní bezprostředně před vámi. S největší pravděpodobností si taktéž dopřeje podobné jídlo, možná jen, odstrčí nabízený půl litr piva, na talíři nechá část sacharidové přílohy. Během sportu si třeba bude muset jen častěji odpočinout, to, když spálí veškerý krevní cukr, který pak bude potřeba opět rychle doplnit. Hypoglykémie, tedy náhlý pokles krevního cukru, je totiž život ohrožující stav, který je potřeba naléhavě řešit. V opačném případě pak může vést ke kóma a pokud není nablízku pomoc, může vyústit v nejčernější scénář.

Pokud jste diabetik, hypoglykémie se vám čas od času jednoduše stanou. Zaběháte si v lese, zajezdíte na kole, zapotíte se při dopoledním úklidu, ve spěchu sníte mnohem méně jídla, než odpovídá aplikované dávce inzulínu. Vypustíte svačinu, namísto sladkého nápoje sáhnete po nápoji s umělými sladidly, ač jste nápoj vyvážili aplikovaným inzulínem. Těch možností existuje nespočet. A také možností hypoglykémií, které vás zastihnou v nejméně očekávaných situacích. Uprostřed zkoušky, v náročném pracovním procesu, během péče o dítě, nad ránem, v průběhu hluboké noci, kdy vstanete naprosto zmatení, abyste zkontrolovali hladinu cukru.

Někdy, pokud se hypoglykémie příliš rychle střídají, například z důvodu zvracení či průjmu, mohou vás natolik oslabit, že již pak potřebujete jen celý den ležet. A podobné to bude též s odvrácenou stranou mince, která nese otisk nepříjemných hyperglykémií. Ty, pokud jsou chvilkové, ne příliš vysoké, například se točí kolem hodnoty 10 mmol/l krve, z krátkodobého hlediska nebývají problémem ustát. Někdy však, v průběhu menstruace, v přílišném horku, jsme-li nemocní, trápí-li nás viróza, se kterou organismus v tichosti bojuje, může se hladina cukru vyšplhat nebezpečně vysoko, aniž bychom učinili dietní chybu, aplikovali nesprávné množství inzulínu, snědli k snídani o koláček více. I tento stav nás dokáže rozhodit, odvést vodu žíznivým kořenům, kdy se bezmocně snažíme o příznivější hodnotu, která se však stále drží nebezpečně vysoko.

Pak tu máme též stres, během kterého tělo vypouští glukózu z nashromážděného glykogenu. Ten si můžeme představit jako cukernatý balíček, jakýsi vklad na horší časy. Zásobním orgánem takových balíčků budou jistě játra, ale též svaly, do kterých si organismus cenný glykogen střádá. Pokud jsme však ve stresu, připraveni na boj či útek, organismus zcela logicky otevře zásobní cukr, aby jej pozvolna rozptýlil v krvi. Vždyť budeme bojovat, vždyť budeme utíkat. My však mezitím sedíme v lavici, čeká nás písemka, podniková prověrka, připravujeme se na zkoušku, máme odřídit poslední zkušební jízdu autoškoly. A naše krev je nasycena cukrem. A veškeré tyto situace musíme zvládnout, s grácií, s tím nejlepším výsledkem, navzdory všemu.

A pak tu máme malé děti, neboť, přijde-li k vám diabetes I. typu až v dospělém věku, zcela racionálně si jej zdůvodníte, pochopíte, proč nyní potřebujete jíst častěji luštěniny, pšenici vyměníte za žito, sladkosti potřebujete mnohem více plánovat a pokud máte chuť na pivo, bude to obnášet nemalé procento měření, abyste neskončili v nekončící hyperglykémii. Jenže, co když máte tři roky, milujete zmrzlinu, babiččiny buchty, rádi byste jeli s ostatními dětmi na víkendové táboření, jenže je jasné, že paní učitelky couvnou před aplikací inzulínu? A co teprve rodiče, kteří k takovým dětem v průběhu noci i pětkrát stávají, aby srovnali nízkou hladinu glykémie. Pak častější odběr krve, který je pro diabetika nedílnou součástí léčby, inzulínová pumpa, která je nonstop umístěna pod kůží, několikeré kontroly u různých lékařů, budou znamenat ten nejmenší problém.

Diabetes, to je parťák na celý život, kterého je třeba dokonale pochopit, všechny jeho stinné stránky, manýry a výstupky. Dá se tady pak vlastně vůbec najít něco pozitivního? Dá, určitě, tato nemoc vás naučí disciplíně, lepšímu hospodaření s časem, naučí vás sebelásce, celkově vás posílí, otevře vám dveře, nejenom k lidem, ale též k možnostem, o kterých by se vám dříve vlastně vůbec nesnilo. Stanete se pokornějším, vděčnějším, vnímavějším a empatičtějším. Alespoň u mne takto bylo. Vzpomenu-li na doby, kdy neexistoval inzulín. Vždyť k první aplikaci inzulínu došlo až v roce 1922. Diagnóza diabetu I. typu tedy ještě na počátku 20. století představovala jistý ortel smrti. Každý, do jednoho, tu máme něco. A pokud jsme natolik uvědomělí, abychom dokázali prolnout myšlenkou, že kameny na cestě nás posunout kupředu, můžeme si, navzdory všemu, užít docela pěknou a příjemnou procházku cestou jménem Život.