Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Burnout syndrom neboli syndrom vyhoření se v dnešní době stává více a více problémem pro rozrůstající se skupinu lidí. Určité vyhoření, vyhasnutí, vyprahlost či vyčerpání se popisovala zejména v pomáhajících profesích jako je lékař, zdravotní sestra, učitel, sociální pracovník apod., kdy po určité době pracovní angažovanosti a zapálení pro práci a profesi dochází ke ztrátě profesionálního zájmu ale též ztráty osobních zájmů. Silné a intenzivní zaujatí prací, určitým úkolem, zájmem či idejí ztrácí svůj lesk a nadšení.
Člověk už nezažívá ony blahé pocity při naplnění pracovním úkolem, a co víc, netěší se ráno do práce, která ho ještě nedávno tolik bavila a naplňovala. Že je vám to známé? Burnout syndrom se v dnešní době už dávno netýká jen zdravotních sester, lékařů či učitelů. Vyhořet můžeme takřka v jakékoli profesi – a samozřejmě o to víc a rychleji, když naše práce vyžaduje častý a intenzivní kontakt s druhými lidmi, interakce, komunikace a silnou duševní a emocionální angažovanost, když je naše práce závislá na neustálém hodnocení, když je práce stresující, požadující neustálý výkon, výsledky. A taky naopak, když nemůžeme následně hned vidět „plody“ našeho snažení, výsledky dobře vykonané práce – a jen se na nás valí další a další úkoly, povinnosti a hodnocení, pak si pozitiva naši profese pořád méně a méně přestáváme uvědomovat a ztrácíme motivaci k hledání sil pokračovat dál a s radostí ráno vstávat do práce.
Takovéto vyhoření riskují i jiné, než pomáhající profese, a tedy – nedá se mluvit o rizicích burnout syndromu jen z hlediska typu profese. Syndromem vyhoření trpí víc určité typy lidi, kteří jsou náchylnější k pracovnímu nebo osobnímu vyhoření. Obvykle jsou to jedinci vysoce odpovědmi a zapojeni do své práce, silně motivováni; a obvykle mající nepřiměřeně vysoké standardy a nároky na svůj pracovní výkon. Až přehnaně jsou oddáni své práci či úkolu tak, že zapomínají na psychohygienu, režim práce a odpočinku, relaxaci, neumějí odložit myšlenky na práci a věnovat se volnému času, rodině, známým, přátelům, sobě samým a svým potřebám a myšlenkám, svým koníčkům, které nejsou pracovní. Nejen pouze sociální pracovníci, lékaři či psychologové (tedy profese pracující s lidmi, pomáhající profese) inklinují k vyhoření, přidávají se k nim manažeři, obchodníci, účetní, odborní specialisté a mohli bychom pokračovat dál.
Jak bychom se proti vyhoření měli bránit? Především je dobré pozorovat první příznaky, protože burnout syndrom nepřichází jen tak, jako blesk z jasného nebe, ale jde o postupný proces. Nejdřív je jedinec plně zaměstnán pozitivy své profese, práce mu jde od ruky, je plně angažován, vytížen, zaměstnán. O to víc se snaží na sobě pracovat, přesto má pocit, že nikdy nebude vědět všechno a že není možné všechno obsáhnout, co si daná profese vyžaduje. Zde je první varovný signál. Nenechte se strhnout pocitem, že ve své profesi musíte bezezbytku a dokonale ovládat všechno. To v žádném případě není možné. Od toho máme encyklopedie, slovníky, příručky, manuály, internet a informační zdroje. Značnou kapacitu našeho úsilí a paměti tak můžou zastoupit právě tyto „odborníci“.
Když se tahle intervence nepovede, jedinec má pak neustále pocit, že nic nestíhá, jeho práce pak začíná ztrácet organizovanost, pořádek a systém. Víc a víc se dále člověk dostává do stavů a pocitů stresu, úzkosti – a v této fázi člověk vlastně už ani neumí oddychovat. Když by si chtěl i „naordinovat“ nějaké psychohygienické volné odpoledne, tak zjišťuje, že mu to nejde, že se neumí uvolnit, neumí přestat myslet na práci, nebo celkově, že neumí kočírovat své myšlenky, které mu brání k tomu, aby relaxoval. V poslední fázi jedinec přestává mít nejen radost z práce, ale přestává i cítit povinnost, závazek či odpovědnost k práci a pracovním úkolům. Naopak, i pouhá přítomnost druhých lidí, kolegů, klientů, zákazníků jej dráždí, rozčiluje a vyčerpává. Doma a přes noc člověk neumí načerpat nové sily na další pracovní den, takže začíná převládat chronická únava, vyčerpání, pocity zklamání, bezútěšnosti.
Jakmile se začnou přidružovat symptomy jako je únava, pokles (pracovního) výkonu v denních činnostech, potíže se spánkem, stravováním (nechutenství apod.), stavy deprese, úzkosti, potíže s pamětí a soustředěním, neschopnost se uvolnit, neschopnost prožívat pocity radosti a štěstí, naopak, když se přidruží pocity osobní nedostatečnosti, nízké sebedůvěry a problémy v mezilidských, osobních a pracovních vtazích – tehdy je dobré se zastavit a tento problém řešit.
Znovu najít ztracený smysl v životě i práci, pomoci nabourat každodenní stereotyp, ve kterém se jedinec pouze snaží „přežít“, nechce se citově angažovat a raději si ve všem nechává odstup, nám může pomoci naše okolí (rodina, blízcí, přátelé a známí) ale mnohem důležitější je náš vlastní vnitřní postoj a motivace. K tomu, aby nám naše rodina, přátelé, blízcí, kolegové a naše koníčky a zájmy mohli pomoci opět najít smysl našeho života a práce, musíme je k tomu nechat, dát jim šanci, nezabarikádovat se vnitřně ale taky přidat ruku k dílu a s vyhořením bojovat. V našem diáři se nám pak hezky bude prolínat práce a volný čas, a to je první hezký krůček.