Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Agorafobie se zařazuje k úzkostným poruchám, protože na jejím pozadí tkví nepřiměřený strach a úzkost, která se váže na pobyt na veřejných prostranstvích či jiných místech, kde jedinec prožívá ohromnou tíseň a bojí se, že se mu zde kvůli této úzkosti může něco stát a že mu nebude poskytnuta pomoc. Není to tedy pouze strach z otevřených prostranství, jak je toto duševní onemocnění mylně označováno.
Ve skutečnosti kromě veřejných prostranství zahrnuje taky strach z davů, cestování a opuštění domova. Prostranství jsou pro ně nepředstavitelnou hrůzou, kterou doprovází celá řada specifických tělesných příznaků – silné bušení srdce, neschopnost popadnout dech, pocit dušení, zrychlený tep, tlak krve, pocity horka či zimy, pocení. Daný jedinec se pak bojí, že se vlivem těchto nepříjemných tělesných prožitků zhroutí, že se udusí, omdlí a podobně, a má strach z toho, že mu nikdo nepomůže.
U jiných podobné pocity vyvolávají prostranství nebo prostory, kde je větší množství lidí, jako jsou různá náměstí plné turistů, kolemjdoucích, velké obchodní domy plné nakupujících, dlouhé řady u pokladen, komerční budovy hemžící se uspěchanými lidmi v oblecích.
Cestování znamená také problém týkající se prostoru, proto patří mezi agorafobie. Pro člověka je obtížné jezdit například metrem, autobusem nebo vlakem, protože daný prostor, který je stísněný, v něm vyvolává podobné tělesné pocity jako u člověka, který má strach z velkých náměstí, a tedy, taky se u něj objeví příznaky jako bušení srdce, neschopnost popadnout dech, závrať, pocení, pocity na zvracení apod. Má strach z toho, že danou situaci fyzicky ale i duševně neustojí, že se mu tam něco stane, a nikdo mu nepomůže. Čím delší je trasa a větší intervaly mezi zastávkami, a tedy čím menší je subjektivní míra kontroly ze strany jedince, tím je daný cestovní prostředek nepříjemnější. Proto se nejčastěji objevují problémy cestovat dálkovými spoji – autobusy, kde je omezená míra pohybu a stanice či zastávky jsou od sebe vzdálené příliš daleko, aby to jedinec zvládl, cestování metrem podobně je silně zátěžovou situací pro agorafobiky.
Cestování výtahem je taky o prostoru. Tak jak se agorafobik děsí davů a velkého množství lidí, nemůže se nadechnout a rozbuší se mu srdce nejen v dané situaci na náměstí, ale třeba už i při myšlence na to, že by měl jít na velké náměstí, cítí se obklíčen, a paradoxně stísněn ve velkém prostoru s neschopností normálně dýchat (hyperventiluje), tak i klaustrofobik se v uzavřených prostorech (výtah, malá místnost, např. koupelna apod.) cítí velmi podobně a má strach, že to neustojí, omdlí a že mu nikdo nepomůže.
Ve výsledku se pak jedinec snaží těmto situacím vyhýbat, protože pro něj představují subjektivní, domnělé riziko, minimálně mu dané situace přivolávají negativní tělesné a duševní doprovodné příznaky, které zhoršují jeho subjektivní vnímání toho, co se s ním děje. A proto, nejbezpečnějším místem, kde se necítí ohrožený, je doma.
Jedinci s agorafobií jsou často v rámci svých sociálních sítí, co se týká fobie, nenápadní, protože se jim daří svůj strach skrývat tím, že se nevystavují obávaným situacím – nejezdí metrem, raději zvolí bicykl, neprocházejí náměstím a raději zvolí postranní uličku, nenakupují ve velkých obchodních centrech a raději zajdou do menší večerky. Není výjimkou, že se situace se strachem vyhrotí natolik, že jedinec pak není schopen opustit svoje „bezpečné místo“ a tedy svůj domov, a zneschopňuje ho to v běžném fungování, není schopen jít do práce, jít si nakoupit, vyjít si s kamarády.
Vyhýbavé chování je pak klasickým projevem, ke kterému se agorafobici uchylují, snaží se předmětu svého strachu vyhýbat. Jiným projevem je zabezpečující chování. Tehdy, kdy není zbytí, a jedinec třeba ví, že se objektu svého strachu nevyhne, zabezpečí si nějakou oporu, nejčastěji jinou osobu, se kterou pak jede třeba nakoupit do centra apod., což ve výsledku pro okolí nevypadá nikterak podezřele, naopak, jedinec budí dojem sociálního kontaktu, avšak v pozadí je jeho strach jít do velikého centra a supermarketu plného lidí sám.
Při symptomech agorafobie je dobré jít se poradit do ambulance klinické psychologie a v rámci specifických psychoterapeutických technik se postupně s terapeutem snažit pracovat na zmírnění a odstranění potíží souvisejících s fobií. Agorafobie má tendenci bez odborné intervence a psychoterapie přetrvávat, proto určitě stojí za to se svému strachu postavit čelem a krok po kroku v rámci psychoterapie jej zmírňovat až odstranit.