Zloba a odsuzování druhých zkracují život

„Nikdy nikoho z ničeho neviňte,“ říká ruský léčitel S. N. Lazarev. Zloba nás ničí fyzicky i duchovně. Zabíjíme sami sebe, aniž bychom to věděli. Navenek se můžeme chovat, jak chceme, ale uvnitř je jakákoliv nevraživost programem zkázy.

Křivda je nebezpečná, zdraví lidé si nedovolí zlobit se příliš dlouho

Z psychologického hlediska je velmi zdravé přijmout postoj, že navenek mohu být na člověka přísný, a třeba ho za nepravost i potrestat, ale uvnitř (v duši) je třeba uchovávat za všech okolností lásku. Protože každá zášť vůči člověku je záští nejen proti tomu člověku, ale záští proti celému Univerzu/Kvantovému poli/Bohu. Nejsme izolovanou buňkou, naopak všichni jsme navzájem propojeni, a tak každá vypuštěná zloba nebo odsudek na někoho, se nám dvojnásobně vrátí zpět.

S. N. Lazarev (2011: 77) vysvětluje: „Jakýkoliv pocit křivdy, který se ponoří příliš hluboko nebo se kterým se člověk dlouho nemůže vyrovnat, znamená velké nebezpečí.“ Proto se lidé odjakživa snažili křivdu intuitivně ze sebe dostat – ať už pláčem, rozbíjením nádobí, klením… Jak říká Lazarev, „zdraví lidé si nedovolí zlobit se příliš dlouho.“ Ostatně ve známé české pohádce Princové jsou na draka Vladimír Menšík v roli krále kázal svým poddaným, že „rozčíliti se je zdravé“ a dělal si srandu ze zahradníka, který zlobu jenom „polkl“, ale navenek nedal nic najevo.

Aby bylo jasno: Nejde o to, vypouštět zlobu ze sebe ven, nýbrž o to, být čistý a láskyplný v srdci. A tak je někdy lepší krátkodobě se „rozčílit“ a uvnitř zůstat dobrosrdečným, než nasadit navenek pozitivní pózu a veškerý vztek dusit uvnitř.

Co se dlouhověkosti týče, už jsme si kdysi na Celostní medicíně v jednom článku připomínali, že výzkum velmi dlouho žijících lidí ukázal, že se tito lidé lišili ve svých zvycích i způsobu stravování, ale co dlouho žijící lidi spojovalo, byla právě dobrosrdečnost.

Jak zareagovat, když nám někdo ublíží?

S. N. Lazarev odpovídá: „Když se nám stane něco nepříjemného, nesmíme odpovídat tímtéž. Vzdorovat můžeme jen na fyzické úrovni, zatímco na úrovni pole, na úrovni duchovní jsme povinni nestále pěstovat pocit smíření, pokory, lásky k lidem a pamatovat na to, že každá nepříjemnost je výsledkem naší nedokonalosti – to odlehčuje karmu, to nás zbavuje nemocí, to zlepšuje osud i zdraví lidí“ (2011: 73).

Jinými slovy, to nejlepší, co můžeme udělat, je prosit v ten moment za odpuštění – odpuštění za toho člověka (Lazarev doslova říká: „Musíme se člověka pokusit nejdříve vnitřně ospravedlnit a pak mu odpustit“) a odpuštění za sebe.

Smysl pokání a odpuštění je ten, že přetrháváme řetězec příčin a následků – neodpovídáme na zlo zlem. Jazykem havajské techniky Ho´oponopno pokáním a odpuštěním čistíme sami sebe. Tj. smyslem není sebebičování nebo lítost nad minulostí, ale vyléčení a zpracování naší bolesti.

Když nám někdo ublíží a my ihned začneme prosit o odpuštění, je to ta nejlepší ochrana proti nemocem a budoucím nepříjemnostem. Na první pohled to zní zvláštně; přiznávám, že sám se z tohoto postoje teprve snažím udělat pevný zvyk; ale terapeutická hodnota popsaného je nedozírná:

1. Negativní emoce se eliminuje hned na začátku – nemůže se do duše tolik vpít.
2. Nahradí se za očistnou modlitbu/odpuštění, což je velmi léčivé.

Doporučujeme knihy Karma - Alexandr Svijaš.

Celková nabídka knih o pozitivním myšlení.

Literatura:

S. N. Lazarev (2011): Diagnostika karmy, 1. díl. Nakladatelství Raduga.