Vladimír Kafka: „Základem vyléčení je vytvořit si jasný obraz toho, kým chci být. Nemoc je reakce.“ – 2. část rozhovoru

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Vladimír Kafka není léčitel, ani lékař. Na první dojem to může vypadat, že si s lidmi „jen povídá“ a vedle toho „navíc“ využívá i energetická působení a úpravu stravy. Přesto se překvapivě velké množství nemocných, zejména s rakovinou, po setkáních s ním uzdravuje. Jak to Vladimír dělá? Jakou podle něj musí člověk projít změnou, aby se vyléčil? A co nejvíce lidem v uzdravení brání?

Vladimíre, jak vlastně druhým pomáháte, aby našli sami sebe? Jak je vracíte k sobě?

„To je hezky vyřčená otázka, která v sobě zároveň nese odpověď. Ano, snažím se je vracet, zpátky k sobě domů. Slova domovvědomí jsou pro mě jednotným výrazem. Vědomí je domov. Domov je vědomí. Je to duchovní, sjednocený a neviditelný svět energie, ze které jsme vzešli.

Vrátit se do vědomí znamená přestat neustále na něco reagovat a začít vnější realitu ovlivňovat neboli přetvářet. Není to tak, že by vnější realita tvořila mě. Nikoli. Já jsem ten, kdo tvoří vesmír a ten potom zpětně ovlivňuje mě.

Domů do vědomí je dobré se vracet, abych se svobodně rozhodl, kým chci být. To nelze někomu ani sám sobě diktovat, což rád dělá náš rozum ve spojení s egem. V současnosti je v módě boj proti egu. Nevím, proč bych proti čemukoliv měl bojovat.  Rozum, stejně jako jeho ego, miluji a vážím si ho. Ale na druhou stranu, mi moje ego nebude diktovat, kým bych měl být.

Ego je nenahraditelný nástroj a pomůcka, kterou používáme nyní, když spolu hovoříme. Ego je pomocník k tomu, abych mohl namalovat obraz nebo napsat knihu či někomu prakticky pomohl. Je to můj spolupracovník. Jenomže my jsme ego s jeho rozumem povýšili falešně na takovou úroveň, že nad námi neomezeně vládne. Rakovina je toho dobrým příkladem. Přitom o citu nebo o duchu nevíme téměř vůbec nic. Veškerou energii ducha jsme dobrovolně odevzdali ve prospěch vnějším technologiím, které jsou omezeně a těžkotonážně nastavené a v současnosti nad námi vládnou. V tom na nás číhá velké nebezpečí. Rozum a duch spolu musí začít spolupracovat, podobně jako žena a muž. 1 + 1 = 1.“

Putování slunce - Vladimír Kafka

Co je vlastně pro lidi – z toho, co jim říkáte – nejtěžší přijmout?

„Na tuto otázku je odpověď velmi snadná. Pracuji většinou s lidmi propuštěnými z nemocnice, kterým lékaři oznamují, že před sebou mají například měsíc nebo dva měsíce života. A mně tím pádem čeká nadlidská dřina je tohoto falešného obrazu, vytvořeného medicínou, zbavit.  Když vám kdokoli, neřku-li odborník-specialista řekne, že zemřete za měsíc, tak co to vlastně prohlašuje? Slouží toto prohlášení životu anebo smrti? Lásce nebo strachu? Odpovědí tedy je – přestaňte věřit tomu, co Vás zabíjí a nechte se inspirovat tím, co Vás povzbuzuje a tvoří život.“

Nevyjadřují tím lékaři jen jistou pravděpodobnost?

„Pravděpodobnost tam možná je, ale ta se netýká toho konkrétního člověka. Je to spíše statistika a ta je, jak známo bezcitná. Problém je v tom, že většinou přebíráme cizí názory a věříme obrazům druhých, které poté slepě uplatňujeme na sobě. Znáte to sám – když ženě projevíte úctu a řeknete jí, že je krásná, tak Vám málokdy uvěří. Ale  pokud byste jí oznámil, že za měsíc zemře, tak je to pro ni přijatelnější. Inklinujeme k tomu věřit těm horším věcem o sobě. Proto se snažím s lidmi pracovat tak, aby si vytvořili svůj vlastní, pokud možno láskyplný obraz o sobě i o své nemoci.

Prvním krokem k tomu je rozhodnutí o tom, kým chtějí být. Vytvořit si tak vědomou spojitost mezi neviditelným, citovým světem ducha a projeveným, ztělesněným světem. Jistě uznáte, že v neviditelném světě se pohybujeme většinu dne. Když přemýšlíme, když sníme, když si povídáme, když se milujeme, když usínáme. Přechod novorozence z neviditelného světa do toho našeho při narození je také velmi náročný, proto většinu času tráví ve světě spánku, tedy v neviditelnu. Zatímco já se snažím pomoci lidem přesunout jejich pozornost právě do neviditelného světa, směrem k lásce, lékaři věnují převážně pozornost nemoci a boji proti ní. K čemu je zde dobrá pravděpodobnost? Pro uzdravení je důležité věnovat pozornost lásce, nikoliv nemoci. Protože tam, kam vysíláme svoji pozornost, vzniká vnější realita. Tak se tvoří buď nemoc, nebo zdraví.“

Jakým způsobem se to propojení vnitřního a vnějšího světa dělá?

„Teď se dostáváme k propojení s uměním a inspirací. Tohle už totiž není úroveň „léčby“, kdy na chřipku dostanete tablety a je hotovo, nýbrž tvorby. Stejně jako umění, které přebírá z neviditelna informace a v našem světě jim dává viditelný tvar, patří i naše tělo do této tvorby umění života. Nazývám to královské umění, či mistrovství světla.

Pro uzdravení je nutné dostat člověka do sféry, kdy se ocitne na začátku. Začíná znovu. A to v neviditelné představě, uvnitř naší bytosti, v duchu, tady a teď.  Tělo je teprve náš důsledek. Hmotný svět je de facto náš pracovní ateliér. Můžeme v něm vytvořit, co chceme, a my to také děláme. Jenomže si naši tvorbu většinou neuvědomujeme, a tak se mylně domníváme, že nad námi ateliér vládne a určuje nám životní okolnosti. Tak tomu však není. Ateliér nemůže ovládat umělce, je to přesně naopak.“

To zní báječně. Proč je tedy pro spoustu lidí tak těžké se vyléčit? S čím mají největší problém?

„Se strachem. S láskou. A jak jsem již řekl, se ztotožněním převzatých „pravd“ o sobě samých.“

Ve své knize popisujete, že se někdy člověk pro smrt rozhodne sám…

„Ano. Na úrovni podvědomí, tj. neviditelné duše, se dějí ty nejzásadnější impulsy. Podvědomí rozhoduje téměř o všem. Často se stává, že někdo opravdu nechce žít a touží se vyvíjet na jiné úrovni než na Zemi. Uvědomme si, že i když nás obrazně třeba srazí Pendolino, tak se napřed na úrovni naší duše nastavily takové životní okolnosti, které nás k nehodě dovedly. Se smrtí pracuji téměř každý den, a tak vím, že člověk zemře teprve tehdy, až když si to sám přeje a dá k tomu pokyn. Dříve ne.

Čeho se lidé bojí nejvíce?

„Bolesti, životních změn, které probíhají se ztrátou minulosti a tedy konců. Paradoxně také lásky. Nerad to říkám, ale my lidé jsme často lháři. Věříme totiž vylhané podstatě světa. V tom jsme lháři na mistrné úrovni. Místo abychom si vytvořili vlastní „opravdu“, tak z pohodlnosti skočíme na cizí pravdu a té se ve všem podřizujeme. Dokonce ji mnohdy nazveme Zákonem či Pravidlem, a o to více se jí bojíme. Přestože není naše a je vůči nám vysloveně nepřátelská a úmyslně nebezpečná. Je to systém, který nás posléze zabíjí na duši. Takže potom více věříme smrti, než-li životu. Nevěříme, že láska nám pomůže, a tak žijeme raději bez lásky. A bez lásky rovněž umíráme.

Pokračování rozhovoru příště.