Veronika Khek Kubařová: „Jsem vděčná za život.“ (2. část rozhovoru)

kubařová 3 e1593424009672

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Členka souboru Dejvického divadla Veronika Khek Kubařová hovoří v dnešním díle rozhovoru nejen o tom, kde bere inspiraci a co jí dělá radost, ale také o svém postoji ke stravě a co ji účast v soutěži StarDance naučila o vlastním těle a o důležitosti pohybu.

Zde si můžete připomenout první díl rozhovoru s Veronikou Kubařovou.

Veroniko, udržujete se nějak ve fyzické kondici? Film Ženy v běhu a pořad StarDance byly dva fyzicky velmi náročné projekty.

Přiznám se, že do té doby moc ne. Od malička jsme sice jezdili na kole, na běžky, dělali pěší túry na horách, a můj manžel je také velký sporťák, takže v tom teď pokračujeme. Ale není to nic pravidelného ve smyslu, že bych si šla někam zacvičit nebo na sobě pracovala. Ale díky Ženám v běhu jsem musela začít trochu běhat. Přiznávám se, že to není pohyb, který mi vyhovuje, takže jsem s během po natáčení skončila.

StarDance mi naopak ukázala, co mě bude asi v životě hodně bavit a provázet dál, a to je tanec. Krom fyzického výdeje a atributů, jako je třeba posilování svalů, má tanec ještě rozměr vyjadřování emocí. Pohyb obecně je velmi důležitá věc a často se podceňuje. Například když má někdo moc rád knedlíky a jí je často, až se z těla stane taky knedlík, tak tělo vyloženě začne volat po tom něco dělat, mít více pohybu.

Četla jsem také knížku od pana Hnízdila, kde často lidem jako nějaké řešení problémů dává třeba jenom pohyb, nebo něco a pohyb k tomu. Já jsem tomu ze začátku nerozuměla, ale jak začala StarDance, tak jsem pochopila, že se cítím po všech stránkách lépe – jak psychofyzicky, tak třeba i co se stravovacích návyků týče. Protože čím více tělo vydává, tím více chce, a tím pádem je v dobrém cyklu.

Jsem moc rád, že jsme se dostali ke knedlíkům a zdravé výživě. Jíte pořád zdravě, nebo v jídle někdy hřešíte?

A víte, že mě napadlo, že se na to budete ptát? Já se přiznám, že hřeším celkem často. Ale vadí mi trochu to slovo „hřešit“, protože v tom cítím trochu, že někdo vymyslel nějaká pravidla, a když je nesplňujete, tak hřešíte. Já si myslím, že člověk hřeší v momentě, kdy neposlouchá svoje tělo. Pokud je něco k hřešení, jsou to osobní pravidla každého těla.

Myslím si, že se za svých 33 let dostávám se svým tělem do lepšího přátelského vztahu, že ho dokážu vyslechnout, anebo když se mi to nepodaří, tak si říct: „tohle jsem přehnala, tohle jsem podcenila.“ Takže jím vážně všechno, nemám žádný režim zdravé výživy. Ale zjistila jsem, že mi víc chutnají věci, které vím, kde vyrostly nebo kdo je vypěstoval (jednou to budu ideálně já sama). Když mám od známých ze zahrady rajčata nebo cukety, tak je to pro moje tělo největší a nejbrutálnější zážitek, stejně jako krůty nebo masa, pokud vím, odkud jsou. A když to nejde, tak jím, co se dá. Teď jsem měla pár dní, kdy jsem měla absťák po rajské s knedlíkem a snědla jsem toho fakt moc.  A pak mám dny, kdy si říkám: „Dnes bych si dala jenom salát.“ Tímto dlouhým monologem se dostávám k tomu, co jsem snídala: banán a čaj, než jsem šla ven se psem. Pak jsem si koupila celozrnný chléb, který vypadal velice zdravě, ale musím vám říct, že byl pěkně hnusnej a už si ho asi nekoupím. Mám moc ráda slunečnicová semínka, ale bylo jich tam nějak moc, a taky hodně pohanky. Dojím ho, protože je mi líto ho vyhodit, ale příště sáhnu po jiném.

A při jaké činnosti si vlastně nejlépe odpočinete?

To je různé. Ale zjistila jsem, že mi pomáhá pobyt v přírodě. Tím, že máme psa, jsme v přírodě často. Vyrážíme mnohdy i za Prahu, na hory. Když si chci opravdu odpočinout, tak mě baví jenom se koukat do listů a do trávy. Chodit a dýchat. Jsem šťastná tam, kde to voní. Mám hodně vyvinutý čich, který je pro mě v životě velmi důležitý. Hodně mi pomáhá v tom, kde mi je dobře. A podle čichu i poznám, kdo mi je blízký.

Také ráda maluji. A zjišťuji, že mi dělá dobře, i když si mohu něco uklidit, něco srovnat. Většinou k tomu poslouchám rozhovory a rozšiřuji si obzory vždy něčím zajímavým.

A nad čím vlastně nejvíce přemýšlíte?

Zajímavá otázka. Jednu dobu to byly strachy, které zabíraly velkou část mojí mysli. Ale to se mi podařilo změnit pomocí psychoterapie, práce na sobě a seberozvojem. Nyní mě velice zasáhlo corona období, kdy mi došla spousta věcí. Momentálně se mi honí hlavou, co s životem dál. Protože jsem nějaké věci u sebe ucítila a musím zjistit, jak s nimi naložit, abych svou intuici poslechla a byla se sebou spokojená. Také se mně honí hlavou moje nedokonalosti nebo když mi tělo vyšle, že je někde problém, tak přemýšlím, jak s tím pracovat.

Kdo Vás nejvíce inspiruje? Nebo nějaký směr, kniha?

Nejvíce mě ovlivnila kniha Poselství od protinožců. Když jsem ji dočetla, tak jsem měla jsem dojem, že jsem položila poslední puzzlík do jedné ze skládaček; že něco zacvaklo, jako když se otevírá sejf. Ale spíš, než zavřelo, se něco nového otevřelo. Podobně jako to bylo například i s knihou Temné noci duše.

Jsem moc ráda, že mám kolem sebe také spoustu moudrých, inspirativních lidí, kteří mě téměř každodenně a celoživotně inspirují. Mít dobré přátele je poklad. Inspirují mě tím, jak žijí, jak jednají, jak vychovávají děti, jak vaří, jaký mají vztah k přírodě. A také, jak spolu dokážeme řešit disharmonie, a pak se z toho poučit.

Kdysi dávno jsme byli v lese na pikniku s mou kamarádkou Terezkou Rumlovou a jejím mužem a mým kamarádem Matoušem Rumlem. Šli jsme najít mýtinku, kde si sedneme s dětmi. Najednou někde z jehličí trčela plastová flaška. A Terezka, aniž by přerušila hovor, ji vzala a nesla v ruce až na ten piknik, a pak celou cestu zpátky. Říkala jsem si „že se jí chce se s tím tahat“. Ale hlodalo to ve mně. Byl to tak silný zážitek, že to od té doby dělám taky. Když chodím po horách, tak nosím s sebou tašku a sbírám, co do tam nepatří.  Ale angažuji se jen tam, kde mám pocit, že to druzí nemohou ovlivnit. Když má třeba někdo bordel za plotem, tak si říkám, je to jeho věc. Celé je to příklad toho, že vás někdy inspiruje člověk, který vás ani nechtěl inspirovat, ale váš život to velmi ovlivní. Baví mě všímat si těchto drobností, co se dějí všude kolem.

Ještě pár psychologických otázek: Jaké vlastnosti na druhých oceňujete?

První, co mě napadlo, byla laskavost. Dále je to trpělivost, velkorysost, moudrost, shovívavost. A pevnost.

Co Vás nejvíce naplňuje radostí?

Radost mi dělá určitě náš pes, dělají mi ji lidé, dělá mi ji můj manžel a moje rodina. Ale největší radost mi dělá posouvání se. Třeba máte nějakou oblast jako je vztah s rodiči, kde to trochu skřípe, úplně si nerozumíte, jste z toho nešťastný, nevíte, co s tím, a jednoho dne se to posune. To jsou věci, za které stojí žít.

Jaký jste v poslední době prožila zázrak?

Já jsem zažila zázrak dvouměsíčního konstantního volna, téměř bez jakéhokoliv práce, kromě nějakého načítání pro seniory a streamů, což ale byla spíše radost a moje potřeba než práce. Jinak jsem byla během karantény na horách a viděla přerod z rampouchů až do prvních lístečků a následně květů. Přeměnu zimy v jaro. To mi přijde jako absolutně fascinující zázrak.

A podobná otázka, za co jste nejvíce ve svém životě vděčná?

Já jsem vděčná za život. Občas když mám těžší období, ale říkám si „pořád ti tluče srdce, to je prostě super“.  Takže jsem moc vděčná za to, že jsem se mohla narodit, že jsem tady a že mohu zažívat věci, co se dějí ve světě a že jsem v tomto období na planetě a že potkávám takové báječné lidi. Jsem vděčná za život.

Úplně na závěr se, Veroniko, zeptám, kde Vás mohou, diváci v nejbližší době vidět.

Budu hrát v rámci Shakespearovsých slavností v Hamletovi v Praze a v Othelovi, pro změnu se slovenskými herci, v Bratislavě. A také mě čeká natáčení nového seriálu, o kterém však zatím bohužel nemohu nic prozradit.

Děkuji Vám, Veroniko za rozhovor a přeji vše dobré.

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.