Tři kratičké inspirace, jak se zbavit strachu ze smrti

cm strach

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Strach ze smrti je přirozený. Tady na Zemi obvykle nejvíce smrt prožíváme při odchodu našich blízkých. Třem osobnostem, jež si velmi vážím, jsem položil otázku Jak se zbavit strachu ze smrti? V článku naleznete jejich odpověď.

1.) Umřít znamená projít dveřmi do jiného světa

Jako první odpovídá Tomáš Opravil, kterého znáte jako glosátora z některých našich předchozích článků:

„Dostal jsem se za pomyslnou hranici života několikrát v dětství a odnesl jsem si z toho poznatek: „Poslední soud, nos vždy u sebe.“ Pomáhá to uchopit zodpovědnost za každý svůj čin, prožitek i myšlenku. Je moudré vše odpouštět ihned, nebo alespoň během života v těle. Moc záleží na tom, s jakou emocí odcházíme. Strach, úzkost, nenávist, lítost, totiž mohou duši nějaký čas uvěznit v temnotě. Spokojená laskavost a úžas nad zázraky jsou nejlepší naladění, na přímou cestu do světa světla.

Umřít znamená projít dveřmi do jiného světa. Podobá se to snu – ve snech naše vědomí i tento svět běžně navštěvuje.

Při rychlé, nečekané smrti se stává, že člověk si toho, že zemřel, všimne až po několika týdnech. Naopak při umírání ve stáří, nebo v dlouhodobé nemoci, pociťuje člověk už několik hodin před smrtí, že je součástí láskyplného celku, do kterého se navrací. Těší se domů.

Umřít znamená i probudit se. S tělem umírá jen zanedbatelná dočasná část nás, které říkáme ego. Prožíváme Vzkříšení, nový život bez iluzí ega a hmoty těla. Setkáváme se s vlastní moudrostí a plností své existence. Duše rezonuje s Duchem Svatým, jsme vším a užíváme si to v Bohu.“

2.) Strach ze smrti nám k ničemu nepomáhá

Jako druhá odpovídá Míša, velmi čistá a vyzrálá duše bez potřeby sdělovat svou plnou identitu:

„Strach ze smrti, ačkoliv je zcela přirozený, nám k ničemu nepomáhá, spíše naopak. Nevíme, zda se dožijeme rána. Nevíme, co je potom. Ta nejistota nás děsí. Ale když budeme umírat s vědomím, že náš život byl kvalitní, nebudeme v sobě chovat křivdy a jiné negativní emoce, tak budeme více smíření.

Pokud nadměrně myslíme na smrt, přestáváme myslet na život. Pokud myslíme na život, neprožíváme strach ze smrti. Je to otázka volby a našich priorit – vždy si můžeme položit otázku: „Co je pro nás důležitější? Věnovat se smrti, strachovat se? Nebo je lepší soustředit se na své poslání a cíle?“

Když pracuješ na sobě, buduješ rodinné zázemí nebo nějaký bohulibý projekt, tak nemáš na smrt vůbec čas. A je to dobře, protože člověk by měl věnovat svoji pozornost životu. A co se týká péče a starosti například o rodiče, dělej vše proto, aby když jednou rodič odejde, tak abys měl čisté svědomí. Aby ses mohl opřít o to, že jsi mu něco dal a učinil jeho život lepším, abys věděl, že jsi mu dal více, než jsi musel a apod. Pak s jeho smrtí budeš více smířený. V opačném případě nás to obvykle strašně tíží. Takže: Když máš o někoho strach, pečuj o něj, nic mu nezazlívej. Kdyby zítra odešel, tak budeš vědět, že jste spolu měli hezký vztah.“

3.) Je otázka, jestli je možné se strachu ze smrti kompletně zbavit

Jako třetí odpovídá historik a kněz Miroslav Herold, který mimo jiné účinkoval v několika historických dokumentech České televize:

„Je otázka, jestli je možné se strachu ze smrti kompletně zbavit, protože tu hrají roli pudové záležitosti. Ale je nutné s tímto strachem nějak pracovat vyrovnávat se s ním. Je to důležitá součást našeho životního příběhu.

Náboženské tradice nabízejí cesty, jak tematizovat smrt a připravovat na ni člověka. Seznamovat ho s tím, že smrt není nepřítel, ale brána do jiné dimenze. Byť nás může děsit, protože je nepoznaná.

První krok je tedy tematizovat smrt pro sebe. V některých tradicích to znamenalo najít si čas pro úvahu nad smrtí každý den. Koneckonců stačí jenom vzpomenout u katolíků na modlitbu k Panně Marii, která končí „Pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší, amen“. Když se tuto modlitbu někdo modlí v klasickém růženci, tak ji opakuje 53 x. A pokud se modlí velký růženec, tak 153 x.

Také k tomu patří uvažovat nad tím, co ve mně působí smrt jiných lidí. Mohu se na to podívat i z psychologického hlediska. Už toto „dívání se“ mě na smrt může připravovat.

Také je dobré, pojmenovávat si strachy, které jsou se smrtí spojené, protože děs ze smrti může být spojen se strachem ze ztráty ještě něčeho dalšího. Mohu se sám sebe ptát: „Co mě vlastně děsí?“ Tj. podívat se, jestli k tomu nejsou přidružená ještě nějaká další témata: „Co je tady vlastně podstatné, čeho se bojím?“

A otevírat v sobě prostor pro naději, pro lásku a pro víru. Neexistují lepší cesty než tyhle, které pomáhají snést onu naléhavost smrti.“