„Velikonoce nám umožňují zmobilizovat touhu po životě, vnitřně se rozednít,“ říká duchovní Miroslav Herold

cm miroslav herold

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Od roku 2016 je Velký pátek v České republice státním svátkem. Celkem se nám nyní, o prodlouženém víkendu, dostanou čtyři dny volna. S knězem a historikem Miroslavem Heroldem se společně podíváme na samotné kořeny těchto svátků, na duchovní symboliku Velikonoc.

Podle ruského léčitele S. N. Lazareva je právě na jaře nejsnadnější pocítit lásku. „Olej ve svítilně“, lásku v naší duši, je třeba neustále udržovat, abychom prošli následujícími zkouškami. Lazarev říká, že před Velikonocemi jsou nám předávány emoce Ježíše Krista – ve svém podvědomí procházíme přípravou na rozpad, krach všech životních hodnot. Tato doba má své vrcholy a zářícím obdobím je Pašijový týden před Velikonocemi. „Zářícím proto, že probíhá nejen intenzivní rozkolísání v jemných plánech, ale v tomto období je poskytován i mechanismus přežití.“ (2012: 67).

Miroslava Herolda, který nám na Celostní medicíně zprostředkoval již pohled na duchovní mystérium Vánoc, jsem oslovil, aby nám poodhalil i – v dnešní době již trochu zapomenuté – tajemství Velikonoc, tak jak bylo po staletí předáváno a uchováváno v křesťanské tradici.

Na úvod, Mirku, souhlasíš s uvedenými výroky S. N. Lazareva? Dá se říci, že citlivý člověk může o Velikonocích projít něčím jako duchovní alchymií?

„Co říká S. N. Lazarev, je inspirující. Zvláště slova o emocích Ježíše Krista. Celý život jsem byl jako křesťan svými duchovními učiteli veden k tomu, abych svátky liturgického (bohoslužebného) roku prožíval v úzkém spojení s Ježíšem Kristem. V tom tkví podstata jakýchkoliv křesťanských svátků. V Adventu si křesťan připomíná Ježíšovo přebývání v Mariině lůně, o Vánocích jeho narození atd. Snaha být přitom duchovně co nejvíce spojen s Kristem s sebou určitě nese i vcítění se do toho, co Ježíš cítil a prožíval v té které chvíli života a co žije nyní. Zároveň jde o neustálou aktualizaci. Jak se teď a tady, v této situaci mého života Ježíšův pozemský příběh a jeho nynější přítomnost, působení, síla projevují v mých citech, prožitcích, myšlenkách, zápasech, útěše, lásce. Proto i Velikonoce mohou být aktualizací, která spojí Ježíšův život s životem kohokoli, kdo o to má skutečný zájem. Co se stalo o Ježíšových Velikonocích, čím tehdy Ježíš prošel tam, kde je nyní, se přece může projevit a skutečně projevuje v mém životě, životě člověka 21. století.“

Sám jsem v této tradici nevyrůstal, tak se zeptám jednoduše: Proč vlastně slavíme Velikonoce?

„Postní období a Velikonoce chápu jako čas, který je velkým obdarováním. Je to velmi intenzivní období, kdy si uvědomujeme, že – řečeno biblickým jazykem – nejenom z chleba živ je člověk. Že náš život vyrůstá z velmi hlubokých kořenů a nelze jej redukovat jenom na něco ryze hmotného. Protože je mnohem náročnější, bohatší, hlubší.

Postní doba na to chce poukázat tím, že si člověk odpírá některé zdroje, které ho příjemně hladí a živí jenom po vegetativní a psychické stránce, aby měl možnost prožitku hlubšího hladu a žízně, které bychom mohli nazvat v jistém smyslu existenciálními – jde při nich o život v hlubším smyslu, nikoli pouze fyzické přežití a psychické ustání nároků života. Hluboce věřím, že se jedná o duchovní, spirituální hlad a žízeň. Postní období je nastaveno tak, že prožitek fyzického nedostatku a ukázněnosti v tom, co konzumujeme psychicky, nás může upozornit na to, že existuje něco důležitějšího a hlubšího.

Je to spjato také s tím, že doznívá zima a přichází průlom do jara. Hubené, tenké období se najednou rozpučí, stavidla sil přírody se vytáhnou a voda života zaplaví svou tvořivou silou naše prostředí a my jsme z toho uchváceni.

Je to přírodní odraz toho, co se může dít po duchovní stránce. Když se podíváme do postní doby, která přechází do Velikonoc, tak to ukazuje právě tuto křivku. Jakoby tam byla právě poušť – odkaz na to, jak se Ježíš postil na poušti čtyřicet dní v návaznosti na čtyřicetileté putování Izraele pouští do zaslíbené země (křesťanství se u postu a Velikonoc odvolává na židovské kořeny). Je to provázaná paralela, která má říci, že i my putujeme pouští, některými nehostinnými místy, a to nás vede k tomu podstatnému, k nalezení zaslíbené země.

Když přijde samotné velikonoční vyvrcholení postu, jako by vše šlo až do nejhlubšího morku kostí, do podstaty. Vývoj Ježíšova příběhu se kloní k zničení a zmaru. Vypadá to, že jeho poslání nemělo smysl, jako by i ten největší z lidí nakonec byl jen pouhé konečné nic. Z ničeho, smrti, hrobu však vede cesta ven. A tím se můžeme dostat k významu jednotlivých velikonočních dní.“

M. Herold – křesťanské mystérium Velikonoc den po dni:

Zelený čtvrtek

„Je dnem, který připomíná, že Ježíš Kristus po svém postu přišel do veřejného působení a vrcholem toho veřejného působení byla tzv. Poslední večeře, kdy se svými apoštoly slaví společnou hostinu inspirovanou židovskými Velikonocemi, ovšem činí tak velmi netradičním, zvláštním způsobem: Svým nejbližším následovníkům řekne, že pro jejich život je naprosto podstatné, aby byli živi nejenom chlebem, ale takovou stravou a nápojem, v jejichž síle mohou pokračovat až do života věčného. A tímto pokrmem a nápojem je on sám, který se dává v symbolu chleba a vína. Kdokoli ho bude takto s vírou přijímat, jako by ho samou láskou jedl a pil, živil se jím. Opakované biblické tvrzení, že tím hlavním živitelem lidstva je sám Bůh, zde, v eucharistii, nachází svůj nejzazší smysl.

„Abych vás mohl živit, sytit a napájet svou přítomností, mocí, sebou samým, musím sám projít smrtí“ – po bolestné a dramatické modlitbě v Getsemanské zahradě, kdy Ježíš zápasí s tím, zda má přijmout ono úděsné poslání, projít branou smrti, je zajat. Potí se krví a prožívá nepředstavitelnou úzkost. Je to příprava na to, co se odehrává během Velkého pátku.“

Velký pátek

„Graduje Kristovo utrpení, ponížení. Je odsouzen a ukřižován na Golgotě, kde umírá. Celé je to spojeno s vnějšími znameními v přírodě: zatemní se obloha a země se zachvěje. Jistá znamení nás upozorňují, že Ježíš nebyl obyčejný člověk. Že je jakýmsi tajemstvím – mnohem hlubším, než si vůbec dovedeme představit.

Velký pátek ukazuje na vrchol zmaru, v němž na první pohled vyznívá zoufale víra v to, že by se Bůh v Ježíši Kristu opravdu mohl stát člověkem: „Jak je možné, že takový člověk umírá? Jak splnil své spasitelské poslání? Kde ukázal, že je tím velkým pánem, který vyvede lidi ze všech jejich potíží?“ Místo toho nás nechává v existenciální úzkosti ze smrti a sám umírá.

Vciťme se do atmosféry těch okamžiků: Bylo naprosto nemyslitelné, že někdo, kdo měl přinést Život, sám zemřel! Kristovi přátelé a následovníci zažívali Boží mlčení, se kterým si nevěděli rady.

My sami v dnešní době Boží mlčení můžeme prožívat také. Známe, jaké to je, když nám není hned odpověděno a sděleno, jak se věci mají, jak je máme uchopit, co si s nimi počít. Velký pátek chce námi otřást, abychom měli v následujícím tichu možnost se trochu vzpamatovat a proniknout do skutečnosti, se všemi jejími úskalími, zdánlivě nepřijatelnými a nepochopitelnými.“

Bílá sobota

„Celý den je ticho. Neslouží se během dne bohoslužby, člověk je ideálně v usebrání.

Podle hebrejského kalendáře den začíná večerem, západem slunce a východem prvních hvězd. Proto si křesťané připomínají velikonoční nedělní den, kdy byl Kristus vzkříšen (vstal z mrtvých), již od bělosobotního večera či ještě lépe noci. Mluvíme o vigilii, což naši předkové vyjadřovali slovem svatvečer, tj. posvátný večer.

Kristovo vzkříšení, toto neuchopitelné tajemství jasně mluví o jediné věci:  „Tady je Boží odpověď na tísnivé ticho času, kdy Kristus ležel v hrobě.“ Po tísnivém mlčení nastává Boží odpověď, kterou v neděli ráno zjistí ženy přicházející k Ježíšovu hrobu. Chtějí odvalit kámen a najednou vidí, že kámen je odvalen a hrob je prázdný. Pak se o tom přesvědčí ještě učedníci a vrcholem je, že se jim Ježíš začíná ukazovat. Začíná s nimi komunikovat. Nabízí jim, aby se ho dotkli. „Není to žádná fata morgána, Ježíš Nazaretský žije!“

Velikonoční neděle ­

„V opojné radosti se o Božím hodu velikonočním slaví vítězství Života. To, že se Bůh ponořil do naší reality tak dalece, že na sebe vzal bolest i smrt, aby nás skrze ně vyvedl k nové dimenzi, jakosti žití. Vidíme, že konečné vítězství je v Božích rukou a nemůže ho žádné zlo, ba ani smrt zničit.

Kristův příběh, tak jak ho prožíváme během celého liturgického roku, zde dochází svého vyvrcholení ve vzkříšení, které je pak ještě doplněno nanebevstoupením. Pak Ježíš apoštoly opouští a sešle Ducha svatého, aby ten začal v jeho učednících a následovnících působit a zahájil novou éru, ve které se otevřou brány Boží milosti a přízně v novém rozměru.

Všechny dary Ježíše Krista jsou vepsány do eucharistie, o které už byla řeč při Poslední večeři. Eucharistie je vyvrcholením toho, co Ježíš celý svůj pozemský život lidem ukazoval a pedagogicky je na to po krůčcích připravoval. Velikonoční události v jasném světle projevily, že se lidem Ježíš Kristus opravdu vydal až do krajnosti a jako Zmrtvýchvstalý se jim – ve svém těle a krvi, tajemně v podobě chleba a vína – (vy)dává i nadále. Aby člověk z Krista žil a přes veškeré utrpení, ba samu smrt, v Bohu nalezl Život bez konce.“

Děkuji za místy až hypnotizující vtažení do celého příběhu. Čím to, že řada lidí má Velikonoce spojené zejména s velikonočním pondělím?

„Když se podíváme na smysl křesťanského slavení Velikonoc, tak sedm dní po Božím hodu velikonočním je vlastně prodloužením nedělní slavnosti – dohromady osmidenní oslavou Ježíšova vítězství nad smrtí. Velikonoční pondělí je prvním dnem zopakování nedělní oslavy Zmrtvýchvstalého, Života v jeho plné síle a lesku. Tento den naši předkové pojali jako uvolnění po důstojnosti předcházejících svátečních dnů, nastal čas lidového veselí.

My z tohoto veselí známe často hlavně projevy předkřesťanských tradic, které křesťanská společnost přejala. Je to radostné až koketní rozehrání symbolů života a plodnosti, které jistě není třeba připomínat.“

Kdybychom to celé shrnuli i po psychologickou-zdravotní stránce, velikonoční doba je tedy velmi vhodná i pro celkovou očistu a ponor do nitra. Je to tak?

„Já si myslím, že je velmi inteligentní a prospěšné pro člověka, aby souzněl s cykly, které přináší příroda. Aby souzněl s tím, že na tento životní rytmus jeho tělo, jeho organismus reaguje. V čase, kdy se láme zimní období a přechází do jara, se v našich zeměpisných podmínkách může skvěle vydařit i spirituální prožitek přechodu z duchovní zimy do jara.

Je dobré si prožít jakousi vnitřní zimu, kdy není tolik projevů vnějšího života, kdy jsme více usebraní, kdy tolik nezatěžujeme naše tělo jídlem a pitím, naši psyché přemírou konejšivých a slastných podnětů. Je to taková pročišťovací kůra. Zjistíme, že je potřeba, abychom se živili i něčím dalším než jenom tím, co nás rychle a – dovolím si tvrdit, že v konečném důsledku jenom zčásti nebo zdánlivě – opravdu nasytí.

Člověka by toto období mohlo motivovat k tomu, že zmobilizuje svou touhu po životě, rozvine se vnitřně, rozední se.  Bude se snažit, aby v sobě nechal vyrůst všechno, co ho motivuje k dobrému – růstu, rozvoji, životu, lásce.  Aby byl jeho život opravdu kvalitní. A to s vůní přicházejícího jara a zpěvem ptáků je potřeba prožít.“

Miroslave, moc děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.

Rozhovor byl doplněn o citaci z knihy Lazarev S. N.: Diagnostika karmy, 9.díl. Raduga: Praha.