prozdravi.cz
Vše pro vaše zdraví
krasa.cz
Vše pro vaši krásu
parfemy.cz
Značková parfumerie
hodinky.cz
Značkové hodinářství
sperky.cz
Značkové klenotnictví
vivantis.cz
Být sám sebou
logo  
lékařská poradnakatalog stránekobchod pro zdraví

Najdete nás na facebooku
Joalis


Transformace porodem

14.08.2014
Těhotná žena
Michel Odent, dnes už legendární průkopník přirozených porodů, vydal novou knihu: Porod a budoucnost Homo sapiens. Nyní vychází i v českém překladu – a v neděli 1. června se u nás v Maitrei uskuteční slavnostní křest této knihy. Věděli jste, že živočišný druh Homo sapiens stojí před možnou transformací v souvislosti se způsobem, jakým přicházíme na svět?

O tom, že způsob, jakým přicházíme na svět, může mít dalekosáhlé následky, netřeba polemizovat, tedy alespoň v kruzích, které tuto tezi přijaly. A nejenom tezi – přínos Michela Odenta do oblasti vědomého porodnictví spočívá především v tom, že ve svých pracích propojuje vědecké výzkumy s příklady ze své praxe porodníka. Současně také shromažďuje dostupné informace ze všech vědeckých studií, které byly v této oblasti provedeny, a vytváří z nich rozsáhlou databázi Primal Health Research Database potvrzující souvislosti mezi tím, k čemu dochází během tzv. zásadních období v životě člověka, a tím, co se děje později – tedy jak člověka a jeho psychiku v pozdějším věku ovlivňuje způsob, jakým přišel na svět. Jako tzv. zásadní období označujeme zejména „první roky života, tedy od porodu (a období před ním) do doby údajného dokončení vývoje mozku, tedy do šesti, sedmi let dítěte.“ (str. 53)

 

„Cílem mnoha vědeckých oborů je lépe porozumět povaze člověka. Extrémní míra specializace moderní vědy začíná bránit celkovému pohledu na jednotlivé aspekty Homo sapiens. Připomíná nám to známý příběh o skupině slepých, kteří byli požádáni, aby popsali, jak vypadá slon za pomoci hmatu a procítění jednotlivých částí jeho těla. Slepý, který ohmatal nohu, řekl, že slon vypadá jako sloup; slepý, který ohmatal ocas, řekl, že slon je jako provaz; slepý, který ohmatal jeho chobot, řekl, že slon vypadá jako větev stromu (...) Toto podobenství je dnes důležitější než kdykoli předtím. Žijeme v době kdy je velmi žádoucí, abychom se naučili spolu komunikovat a respektovat různé úhly pohledu.“ (str. 4)

 

Michel Odent předkládá zajímavý pohled na evoluci: Genetiku a její vliv nezpochybňuje, současně ale upozorňuje na vliv prostředí, ve kterém daný jedinec, speciálně savec žije. Prostředí coby „urychlovač“ transformace se prokázalo nejenom u domestikovaných zvířat, ale také u lidí. Čistě pro zajímavost:

 

„Domestikovaná zvířata nemají příliš velkou příležitost převzít iniciativu, bojovat o život a vzájemně soupeřit. V porovnání se zvířaty ve volné přírodě mají málo příležitostí ke cvičení mozku. U mnoha savců, například u prasat, ovcí, psů, koček, velbloudů, fretek a norků, je jedním z důsledků domestikace podstatné zmenšení velikosti mozku.“ – str. 10)

 

Kam kráčí lidstvo?

Co se nepoužívá, to zakrňuje. A naopak co se posiluje, to roste, nabývá – tedy potvrzuje svou funkci. Tuto základní rovnici známe asi všichni, stačí si vzpomenout na bolesti těla po fyzickém cvičení nebo na dětské brýle s tzv. „klapkou“.

 

Michel Odent nechodí kolem horké kaše; jedním z důvodů, proč jeho knihy „funguji“, je také to, že jde napřímo - v doprovodu vědeckých studií, nad kterými těžko mávnout rukou se slovy „...další názor... možná...uvidíme...“ Také díky tomu se čím dál tím víc přijatelnou stává i skutečnost, že „jsou li některé orgány či fyziologické funkce nedostatečně využívány, jsou s každou další generací čím dál slabší. Pozoruhodným příkladem fyziologické funkce člověka, která náhle přestala být zapotřebí, je jeho oxytocinový systém. Skutečnost, že při porodu hraje vysoká dávka oxytocinu nanejvýš důležitou roli, je dobře známa více než jedno století.“ (str. 13)

 

O úloze oxytocinu během porodu dítěte a placenty si můžete přečíst i v další Odentově knize Přirozené funkce orgasmů při milování, porodu a kojení. Tímto se ale dostáváme k samému jádru knihy: Pokud se ženy stále méně spoléhají na vyplavení vlastního „hormonálního koktejlu lásky“ a pokud stále stoupá počet porodů pomocí císařského řezu z tzv. rutinních důvodů (nebereme v úvahu ty zdraví ohrožující či jiné komplikace), jaký to bude mít vliv na naši civilizaci? Dá se bez lásky přežít a žít?

 

Nechci polemizovat o tom, zda vaginální porod, či nikoliv, nechci jednu možnost obhajovat a druhou naopak zatracovat; a zdá se, že to není smyslem ani práce Michela Odenta. Spíš jde o to přinést veřejnosti – a také odborné veřejnosti – dostatek informací k tomu, aby to byly samy ženy, kdo učiní vědomý výběr (pokud na výběr mají). S plnou zodpovědností.

 

A jak je to s tou láskou a „hormonálním koktejlem lásky“? Je to právě on, kdo naprosto přirozeně ovlivňuje průběh porodu. Pokud jej žena nedokáže sama „namíchat“, dnešní medicína si dokáže pomoci: dodáním syntetického oxytocinu.

 

„Podle předběžných studií podání infuze syntetického oxytocinu v průběhu porodu (což je nejběžnější lékařský zákrok při porodu) zasahuje především do procesu kojení a do psychomotorického vývoje dítěte. (...) Další výklad říká, že infuze syntetického oxytocinu je zpravidla spojená s užitím epidurální anestezie, které má samo o sobě negativní vliv na kojení. Jak jsme viděli, existují vážné důvody k prohlášení, že vysoká koncentrace syntetického oxytocinu v krvi matky může vstoupit do placenty a zasáhnout mozek dítěte, což způsobí změnu chování novorozeného dítěte.“ (str. 61)

 

Mohlo by se zdát, že po přečtení tohoto je zaděláno na pěkné výčitky mezi těmi ženami, které byly v průběhu porodu jejich dětí odkázány na podání syntetického oxytocinu. A že jich není málo. To však nijak nesnižuje jejich roli matky a jejich mateřské lásky ani o píď! Spíš jen o uvědomění si důsledků – a pak také o „vytvoření správných podmínek pro co největší množství žen na této planetě tak, aby mohly rodit své děti a placenty pomocí hormonů lásky. Zvolit si takový cíl znamená, že jsme znovu objevili základní potřeby rodiček žen.“ (str. 61)

 

Jádro pudla – potřeby rodiček

Zde na scénu přichází náš „nový mozek“ – neokortex neboli mozková kůra, nejmladší část mozku vyvinutá speciálně u živočišného druhu Homo sapiens. Neokortex je ta část mozku, která vyvíjí intelektuální aktivitu. Protože porod je ale čistě archaickou činností řízenou tzv. starým mozkem, je potřeba, aby mu při činnosti nový mozek „nepřekážel“ svou aktivitou. Což v praxi znamená nedávat mu k tomu podněty.

 

Jaké to jsou?

Jazyk – tedy mluvení. První potřebou rodičky je tedy být v tichu. Nezdá se vám to? Krásnou analogii nám poskytne milování – kterým „to všechno“ vlastně začalo. „Představme si pár ve stavu těsně před orgasmem. Náhle se žena zeptá svého partnera: „Co chceš k večeři?“ Díky stimulaci neokortexu může tato jednoduchá otázka narušit fyziologické procesy.“ (str. 79)

 

Světlo – a nemusíme být rodící ženou, abychom tento stimulant poznali. Setkáváme se s ním každý večer, když uléháme do postele – a zhasínáme světlo, abychom lépe usnuli. Tma totiž umožňuje našemu mozku vyplavovat hormon melatonin. A jednou z vlastností tohoto hormonu je... snižovat činnost neokortexu.

 

Pocit, že jsme pozorováni. To, co rodička tedy potřebuje, je pocit soukromí.

 

A jedním z největších stimulantů neokortexu je pocit nebezpečí. Dává to smysl – nejenom chemicky (je známý vztah mezi zvýšenou hladinou adrenalinu, která naopak tlumí vyplavování oxytocinu): když vás honí tygr (v moderní společnosti třeba v kabátu s nálepkou „stres“), těžko se uvolníte a odrodíte.

 

Tedy naopak: Jaké jsou základní potřeby rodící ženy?

Klid, ticho, šero, teplo – to vše vede ke snížení hladiny adrenalinu, a tedy navození pocitu bezpečí a klidu. V rohu sedící porodní asistentka, která zbytečně nezasahuje, dokud není potřeba – tím se rodící žena může uvolnit, protože se necítí pozorována, a plně se ponořit do sebe a následovat tichý, silný proud Existence, na jehož konci nejenom přivede na svět své dítě, ale také ona sama projde iniciačním procesem, kdy se z Ženy stane Matka.

 

Dobrá tedy – neokortex má své místo v našem životě (jak říká Michel Odent, „Existují v našem životě situace, kdy intelektuální část našeho mozku, neokortex musí jasně dominovat a nesmí být vyrušována stavy silných emocí. Například když se snažíme vyřešit matematickou úlohu.“) a také tzv. starý mozek má své místo v našem životě – například během porodu. Kdy jsou ale tyto dvě odlišně fungující části jednoho a téhož v harmonii? Jsou-li vůbec někdy...

 

„Jsou,“ odpovídá Michel Odent na mou otázku, „dokladem toho je umění. Například když zpíváme, abychom vyjádřili své emoce. V takovém případě slouží zpěv - melodie, rytmus i slova písně - jako komunikační prostředek našich emocí. Ve skutečnosti každá umělecká aktivita, která je řízena neokortexem, což je opět specialita pouze lidského druhu, v sobě nese určitou funkci, má svůj smysl, který je kontrolován starými strukturami. Vychází z nich. Umění si člověk vynalezl k tomu, aby zharmonizoval obě mozkové hemisféry.“

 

Po porodu - teplo, teplo, teplo!

Ale zpátky k porodu: „Kdyby naše kulturní prostředí skutečně rozumělo „potřebě rodící ženy cítit se v bezpečí a nebýt pozorována“, pak by porodní asistentky zcela nezmizely z některých částí světa. V ideálním světě je prototypem člověka, s nímž se cítíme v bezpečí, aniž bychom se cítili být pozorování, je to naše „matka“. (...) Kdyby naše kulturní prostředí mělo větší porozumění pro potřebu rodící ženy cítit se v bezpečí, pak by nedošlo k situaci, kde jsou na jedné straně zastánci domácích porodů a na druhé straně zastánci porodů v nemocnici. Lidé by lépe rozuměli tomu, že pro rodící ženu neexistuje žádný univerzální recept na to, jak se cítit v bezpečí. Zatímco některé ženy se cítí více v bezpečí ve známém prostředí a v přítomnosti zkušené porodní asistentky, kterou vnímají jako mateřskou postavu, jiné ženy potřebují být v důsledku kulturního podmínění v moderním prostředí s elektronickým pípáním. (str. 85)

 

Tím ale příběh nekončí – naopak. O potřebách novorozenců se už mluví delší dobu, potřeby rodiček se pomalu, ale jistě také dostávají do povědomí veřejnosti. Jisté potřeby má ale matka i těsně po porodu:

 

Tehdy „... může matka dosáhnout vyšší hladiny oxytocinu než při samotném porodu. Tato vrcholná fáze vyplavení oxytocinu je životně důležitá, protože je jí zapotřebí k bezpečnému vypuzení placenty s minimální ztrátou krve. (...) Víme, že vyplavení oxytocinu je vysoce závislé na faktorech prostředí.“ (str. 92) – především na dostatku tepla.

 

A čím toto pozvání k nové knize Michela Odenta zakončit? Možná malou paralelou, tak trochu literární, přesto nikoliv úplně od věci:

 

„Rutinním zasahováním do vývoje životně důležitých fyziologických funkcí na celoplanetární úrovni se Homo sapiens staví do role čarodějova učně. (...) Čarodějův učeň přestal vnímat souvislosti všech věcí. Současná klasifikace povahových rysů a mentálních poruch možná přestane být zapotřebí, protože je příliš zjednodušující. (...) Pradávná moudrost nás naučila tomu, jak můžeme činnost čarodějova učně neutralizovat a dokonce i změnit směr, jímž se ubírá. Mělo by nás to vést k tomu, abychom znovu objevili zákony přírody, tedy k tomu, abychom se spoléhali na fyziologickou perspektivu.“ (str. 137)

 

Za kreativní spolupráci a podporu děkuji své kolegyni z našeho nakladatelství Zuzce Hrotkové.


Související články:
Porod z jiného úhlu pohledu
Porod
Partner u porodu
Karla Miková: Mediální obraz domácích porodů je tragicky zkreslený
Bohové musejí být šílení, aneb co Vám porodník neřekne
Co bylo dříve – slepice, nebo vejce?


14.08.2014
autor: Rina Komorádová
další články v rubrice: Filosofie zdraví


 
Bioženy ohrožují zemi
Vyvážená strava - pomoc při překyselení
Vitamín B3 – Niacin
Dýně Hokaido
Cukrovka - příznaky a hodnoty glykemie
Hemeroidy - léčba, která zabírá
Překyselení organismu a zrádnost jeho jednoduchých řešení
Mládež, alkohol a oparový virus
Jak snížit hladinu škodlivého LDL cholesterolu přirozenou cestou
Priessnitzův obklad
(c) 2004-2016 www.celostnimedicina.cz
O násRSS