Školní psycholožka Večeřová: „On-line výuka je k pozornosti dětí pěkně nefér. Horší učitelé jsou a budou, ale těch dobrých je víc.“

Blogerka roku iDNES (kategorie „Nováček roku 2019“), školní psycholožka Radana Večeřová, je dnešním hostem Celostní medicíny. Večeřová, která ve svém blogu popisuje různé příběhy ze školního prostředí a dělí se o své nápady, se v dnešním rozhovoru věnuje aktuální situaci ve školství. Řeč bude také, mimo jiné, i o syndromu vyhoření; co práce školního psychologa obnáší, a kdy je vhodné se na něj s žádostí o pomoc obrátit.

Radko, možná ne každý ze čtenářů přesně ví, co všechno dělá školní psycholožka. Co nabízíš rodičům, žákům a učitelům a se kterou z těchto tří skupin pracuješ nejvíce?

Čtenářům úplně rozumím, protože za našeho mládí školní psychologové nebyli. Co všechno dělám? Pravidelně například adaptační, stmelovací pobyty pro šesťáky, preventivní programy pro třídy: u prvňáčků např. program na vzájemné poznávání, u třeťáků na podporu kamarádského chování, u sedmáků na rizika internetu atp. Deváťákům pro změnu nabízím profesní diagnostiku, kdy jim pomáhám vybrat vhodnou střední školu.

Většina mých hlavních aktivit ale vzniká spontánně: Například mě osloví rodiče, že jejich dítě začíná selhávat v matematice, vzteká se u domácí přípravy, tráví hodiny před mobilem, jde na něj puberta, nerozumí si s vrstevníky, stydí se, má problém s určitým učitelem, je často nepozorné atd.

S kantory plánuji hlavně programy pro třídy ušité přímo pro daný kolektiv. Učitele trápí hlavně časté neshody, ubližování, neschopnost řešit konflikty, nespolupracující žák nebo osamocený člen. Cítí se však také zahlceni požadavky na individuální péči a potřebují se jen občas ujistit, že dělají, co můžou.

Děti na mě většinou ťukají se vztahovými problémy. Hádky s vrstevníky, pocit osamocení, neshody s rodiči nebo učiteli. Pamatuji si, jak na mě také jednou ráno čekala šesťačka, že jí mamka ostříhala večer vlasy na ježka, protože ji nedokázala vyčesat z dlouhých vlasů hnidy. Do třídy rozhodně jít nechce a neví, co má teď dělat. Školní psycholog se tak, podle mého, setká s velmi širokou škálou trápení a rozhodně se jeho práce nedá označit za rutinní a předvídatelnou.

Je fascinující, jak moc je práce školního psychologa rozmanitá. Kdybychom začali dětmi, tak by mě zajímalo, jak je podle tebe přimět a motivovat, nebýt tolik u počítače a na mobilu? Vynechme teď z toho současná omezení – i před coronavirem školáci sportovali a trávili čas venku mnohem méně, než by bylo a je zdrávo…

Když dáme dítěti do ruky mobil, nebo mu dovolíme sednout před počítač, musíme počítat s tím, že ho obrazovka zaujme a možná dokonce hodně. Jak tedy předejít oboustrannému vzteku? Frustraci, že dítě nebaví nic jiného? Jednou z cest je tzv. dohoda s dítětem, jejíž hlavní podstatou je vzájemný respekt. Tedy: „Tebe baví YouTube videa a já bych potřeboval, abys vyluxoval, šel i ven a neseděl u kompu celý den, co s tím uděláme?“ Existují děti, které vám odpoví, že budou na počítači “jen” pět hodin, a pak teda vysají a vynesou koš, čímž splní i povinnost jít ven… Pak doporučuju, nechat dítě vybrat ze dvou předem daných možností, které jste jako rodič schopni akceptovat. „Hele, nechám to na tobě, můžeš si vybrat. Po distanční výuce vyběhneš na chvíli ven. A jak potom splníš školní i domácí povinnosti, můžeš si zapnout počítač. A máš na výběr. Buď na něm budeš od čtyř do pěti, nebo od šesti do půl osmé, můžeš si i sám nastavit upozornění“.

Ani jedna z nabídek není samozřejmě pro závisláka ideální, ale možnost volby, kdy druhá varianta je dokonce o půl hodiny víc, mu může připadat jako výhra. Takovým přístupem si držíte stále svou rodičovskou roli, ale je v ní současně respekt k tomu, že ho počítač zkrátka baví a chcete mu ho nechat jako součást života. Osobně mám tento přístup, z pozice rodiče, sama vyzkoušený. Můj, tenkrát osmiletý, syn si mohl sednout k počítači v šest večer. Přišli jsme z nákupu o čtvrt na sedm. Syn kouká na hodiny a říká: „Mami, já už můžu na počítač!“ A já na to: „Šmarjá, honem! Rychle. Myčka, nachystat oblečení na zítra, uklidit stůl v pokojíčku. A fofrem, ať už neztratíš ani minutu!“ Tu rychlost provedení všech povinností bych vám přála vidět…

Když jsme zmínili coronavirus, tak jak nejlépe zvládnout současnou distanční výuku? Máš nějaké tipy?

Pomozte vašemu dítěti zůstat k sobě náročné. Umět pracovat z domu chce silnou sebedisciplínu i od dospělého, natož od dítěte. Najednou může déle spát, nikam nemusí cestovat. Povinnosti začínají až úderem osmé, někdy dokonce deváté či desáté. I pro nás, pro dospělé, je lákavé zůstat v pyžamu co nejdéle, zapnout si po ránu televizi, věnovat se oblíbené činnosti. O to náročnější je pak začít pracovat. Nechce se. Děti vnímají tento “víkendový režim” intenzivněji.

Podporujte je v držení standardů, které do uzavření škol fungovaly. Trvejte na ustlání postele, převlečení z pyžama, snídani, přípravě pracovního prostoru. Využijte tuto dobu i k podpoře samostatnosti. Kdy jindy než teď, je dost času na to, aby se dítě naučilo nachystat si k snídani samo míchaná vajíčka s krajícem chleba? Udělalo si pořádek v šuplících, vyházelo nepotřebné? Pomozte také zpočátku dítěti vymyslet, co se zbývajícím časem. Zapnout si ráno film, nebo srandovní videa na YouTube je báječné o víkendu. Nám, dospělákům, nemusí dělat problém vypnout seriál uprostřed věty hlavního hrdiny, jde se pracovat. Děti se však do příjemné činnosti dokážou ponořit hlouběji než my, a o to intenzivněji pak prožívají vztek, že už se musí končit. Některé jsou urputné a vynalézavé. Hrají a dívají se dál, i během on-line výuky…Zjistily, že to lze. V tomto případě je nastavení spolupráce náročnější, máme i děti, které vozí rodiče do školy, kde jsou ve třídě samy s asistentem pedagoga či budoucím absolventem učitelství, v rouškách, a účastní se on-line výuky s jeho dočasnou pomocí a dohledem.

S většinou dětí je však možná dohoda. Připusťte, jak těžké může být soustředit se v pokojíčku plném lákadel, u počítače, který používaly doteď pouze na hry. Jak náročné je udržet pozornost na výklad paní učitelky, když současně vidím obličeje a byty všech spolužáků, různě se navíc vrtících, točících a občas mizejících…Vždyť doteď, ve škole, k nim byli spolužáci natočeni většinou zády! On-line výuka je k pozornosti dětí pěkně nefér!

Ke spolupráci děti přimějete nejen zmíněným sdílením prožitků, ale hlavně následným: Pojďme spolu udělat všechno pro to, aby ses povinnostmi nemusel zabývat celý den, odbyl si, co je potřeba a pak už měl čas jen na příjemné. Jak na to? Navrhněte, že na dobu výuky bude mobil v režimu letadla ve vedlejší místnosti. Zkrátka podobně, jako doteď ve škole, kdy musel ležet vypnutý v aktovce. Na obrazovce počítače bude zapnutá pouze daná on-line hodina, ostatní okna budou vykřížkovaná. Investujte do spolehlivé wifi a kvalitních sluchátek. Je nesmírně frustrující, když dítě chce slyšet, ale nejde mu to. Přeorganizujte s dítětem jeho současný pracovní prostor. Ptejte se dítěte, jak si nyní, když mu na stole přibyl počítač, plochu ideálně nachystá? Má dost místa na psaní? Kam s učebnicí, pomůckami? Co se dá přemístit ze stolu úplně pryč? Pokud má vaše dítě problém se soustředěním nebo má rádo pohyb, pomůžete mu, když mu na dobu on-line výuky vyměníte jeho točité křeslo za židli pevnou. A pokud máte doma pracovnu, nebo jiný klidný kout, umožněte, aby dítě mohlo vysílat tam. Pokojíček plný hraček, kuchyň s pípající andulkou, nebo obývák s vypnutou televizí sice nemusí, ale většinou pozornost od výuky odvádějí.

Děkuji za tak velkou inspiraci! Máš, Radko, pocit, že se za poslední roky nějak změnila situace dětí, které jsou nějakým způsobem výjimečné a nezapadají? Co těmto dětem nebo jejich rodičům doporučuješ?

Podporovat talent, chránit výjimečnost, pracovat na tom, co vám vadí a držet hranice. Spolu s učitelem. Pokud chci respekt (mého pokladu), sám musím nejdřív respektovat. Z pozice rodiče bych začala upřímnou úctou k tomu, co už učitel udělal, co dělá dobře a až potom diskuzí, co by se ještě dalo dělat lépe. Místo požadavků na učitele začít sám jinak, tedy: „Jak JÁ vám můžu, pane učiteli, pomoct? Tohle se nám doma osvědčilo a tohle nefunguje, co navrhujete vy?” A podporovat v takovém přístupu i dítě. Tedy, važ si, co pro tebe druhý dělá, zajímej se, jak mu můžeš odlehčit, omluv se, když je druhý nespokojený a navrhni, jak by to mohlo fungovat lépe.

V poslední době se často setkávám bohužel s rodiči, kteří přichází se sloupcem doporučení z pedagogicko-psychologické poradny a diskuzi odmítají. Jejich dítě má problém a učitel musí ulevovat. Pomáhá pak, když se s rodiči nejdřív domluvím, aby místo “mé dítě má problém” zkusili situaci pojmenovat “mé dítě má neosvojenou dovednost”. Být pozorný, číst plynule, psát bez chyb atd. Pojďme mu pomoct, aby si ji osvojilo. Ale bude to dřina. Takže, čím více lidí, včetně dítěte, zapojíme, tím dříve lze očekávat výsledky. Trénujte na neosvojené dovednosti denně, odhodlaně, systematicky, neústupně, s laskavou náročností k sobě i dítěti. Když má batole pohybové problémy, rodiče s ním každý den, za pláče a odmítání, cvičí Vojtovu metodu. Dochází na rehabilitace. Zcela přeorganizují, na určité období, chod rodiny. Rozumí, proč je pravidelné cvičení potřeba. Úměrně s věkem dítěte však tento náhled jakoby klesá. Ať se postarají druzí, učitelé, já už udělal dost.

Jedna paní učitelka mě poprosila, ať se zeptám, co má dělat s vnitřní motivací u žáka. Když něco nechce žák dělat, tak co s tím?

Děti současné doby žijí v materiálním dostatku. Nemusí vyvinou příliš úsilí, a mají, po čem srdce touží. Vysněným zaměstnáním deváťáků dnes není lékař, ale youtuber. Netřeba příliš studovat, stačí se natočit u hraní her… A právě proto rozumím snaze paní učitelky hledat cesty, jak podpořit především vnitřní motivaci žáka. Podpořit, aby se chtěl učit sám pro sebe, aby z něj byl jednou třeba poctivý truhlář nebo kreativní architekt. Zaujal mě na toto téma nedávno jeden obrázek: Na ulici stály dvě maminky s dětmi, opodál popelář. Jedna maminka povídá: „Když se nebudeš učit, dopadneš jako on” a ta druhá říká: „Když se budeš dobře učit, můžeš mu jednou zajistit lepší pracovní podmínky”.

A ještě jeden dotaz od stejné paní učitelky: Co když se stane, že učitel vidí, že rodiče zanedbávají péči o dítě nebo že jsou příčinou toho, že se dítě nevhodně chová? Co s tím může učitel dělat?

Pokud se jedná o nedostatky, o kterých víme, že s rodiči dokážeme komunikovat a je v našich silách najít řešení, přizvala bych rodiče ke spolupráci. Na první schůzce se soustřeďte na navázání vztahu. Vyjádřete rodičům dík, že si našli čas, i když by už mohli být vším úplně vyčerpaní. Šlápněte si na jazyk ohledně chyb a toho, co mělo být uděláno. Nechejte mluvit rodiče a podporujte je v hledání řešení. Navrhněte, co můžete za sebe pro jejich Pepu udělat a podpořte je v tom, co dělají dobře. Pokud však víme, že dítě v rodině opravdu trpí, tak je na místě oslovit OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) a na nic jiného nečekat.  

Na další škole se jedna další moje známá pedagožka těžce smiřuje s tím, že děti nemají žádnou úctu a respekt. „Jak si mohou tyto zlé věci k člověku dovolit?? Jak je to možné? A jak na to reagovat?“ přeje si vědět.

Jeden tatínek, říkejme mu pan Novák, začal náš společný rozhovor slovy: „Na úvod vám chci říct, že náš Pepa neuznává mladé, blonďaté, éterické učitelky. Prostě je nebere, autoritu u něj mít nikdy nebudou, a abych se přiznal, ani já k nim nemám důvěru.”. A měli jsme to. Do určitého věku vnímají děti své rodiče jako Bohy, co řeknou nebo si myslí, platí. Vědomě i nevědomě zrcadlí jejich postoje, názory či předsudky. Jedna z cest je tak investovat do zlepšení vztahu s rodiči, čili přepracovat jejich získaný předsudek. Vulgarity starších dětí mají nejrůznější důvod. Dnešní internetová doba dětem dovoluje, pod rouškou anonymity, větší smělost, dovolí si i to, co by v přímém kontaktu neřekly.

Nadáváme, když si chceme ulevit.  Kde se bere vztek u dětí? Nejčastěji, když jsou nepochopeny. Když jim druzí hlavně přikazují a málo naslouchají. A když už občas dostanou prostor, naráží některé na svou omezenou slovní zásobu. Když to tedy čas i nálada dovolí, povídejte si. Jen tak, a ideálně bez mentorování, rad a doporučení.

S tím souvisí, že nejen učitele by zřejmě zajímalo, jak předejít syndromu vyhoření.

Pustit co nejčastěji vše, co nás štve, ven. Není nad lepší terapii než každotýdenní pravidelné setkání s kamarádkou u jednoho velkého horkého kafé. Partnerovi pak umožnit s kamarádem, třeba u piva, totéž.

Děkuji a na závěr by mě, Radko, ještě zajímal Tvůj názor na alternativní školy, které jsou dnes v módě. Co na ně říkáš?

Dopřejte dítěti školu, která baví! Podpořte u něj zvídavost, samostatnost, aktivitu a zodpovědnost! Nechejte dítě, ať se samo, spontánně rozhodne, v čem se chce vzdělávat! Tato a podobná hesla mnohé z rodičů zaujmou. Já si však myslím, že se o totéž pokouší i školství běžné, jen jsou to aktivity tak samozřejmé, že je učitelé nemají potřebu provolávat. Rodič, který je zvyklý s učiteli spolupracovat, to ví. Mám možnost chodit přímo do hodin. Třídy jsou světlé, barevné, plné moderních pomůcek. V hodinách děti hrají hry na koberci, střídají činnosti, pracují v týmech. Občas musí počkat, než na ně přijde řada, někdy vydržet, než smějí něco říct. A sedí samozřejmě i v lavicích.

Mám teď v péči chlapce, třeťáka, který na jednu z alternativních škol, jako prvňák, chodil. Svobodný přístup mu bohužel vůbec nesedl. Většinu dne proseděl v tzv. “hnízdech”, nezaujalo ho čtení, psaní ani počítání, dle slov maminky nedělal nic, jen mu vyhovovalo, že si odsouhlasil začátek výuky až na půl devátou. V průběhu druhé třídy přešel k nám, s následky rozvolněných pracovních návyků bojuje dodnes. Bylo by však unáhlené, na základně jednoho případu, odsoudit alternativní školství celé. A tak mi přijde spíš smutné, že nás, pěšáky na běžných školách, alternativní systémy, na základě selhání jednotlivých kantorů, před veřejností odepsaly plošně. Horší učitelé jsou i budou. Ale, těch dobrých, těch je víc. Věřte mi. Nebojte se s nimi mluvit, nadchnout se pro spolupráci, zajímat se. Ocení to. A půjde to. Věřím, že to půjde 🙂

Radko, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.

Osobní blog Radany Večeřové na IDNES.cz: https://radanavecerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=712882

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.