Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Někteří lékaři zjevně pohlíží na lidi spíše jako na souhrny orgánů než na komplexní, myslící a cítící bytosti. Věnují jen malou péči tomu, aby vás poznávali jako osobnost, zajímali se, s čím si děláte starosti, jaká je situace ve vaší rodině, zda nemáte finanční potíže, či zda ve vašem životě nejsou nějaké další stresové faktory.
Je záležitostí posledních let, kdy hodně lékařů začíná připouštět spojitost mezi emocemi a zdravím, spojitost, kterou si jejich pacienti intuitivně rozvíjí celé roky. Pomalu a zdráhavě lékařská profese přijímá spojitost mezi stresem a vředovou chorobou, ale mnoho lékařů ještě nepřijalo fakt, že váš dobrý emoční stav může ovlivnit jakoukoliv fázi ve vašem životě. V těchto dnech se začínají hodně vyskytovat studie, které dávají do souvislostí stres s různými zdravotními problémy. Zde jsou některé příklady: lidé při stresové zátěži jsou mnohem náchylnější k obyčejnému nachlazení, častěji se u nich projevuje vysoký krevní tlak, mají více infarktů nebo trpí víc opakovanými výskyty zhoubných nádorů v oblasti hrudníku.
Praktičtí lékaři často zastávají názor, že jejich povinností je v prvé řadě se ujistit, že jejich pacienti nemají „lékařskou“ příčinu svých chorobných příznaků. Jen pokud všechna vyšetření vyzní negativně, začne lékař uvažovat o přítomnosti psychologických faktorů – nebývá tomu tak ale vždy. Pokud by lékař přijal porozumění psychologického působení na tělesné choroby už od samotného počátku své analýzy, mnoha přebytečným vyšetřením by se takto dalo vyhnout. A mnoho pacientů by s takovým postupem bylo mnohem více spokojených. Ale pokud by lékař uznal předpoklad, že stres nebo deprese mohou být přídavnými faktory vzniku chorob, neznamená to, že by tím měl popírat opravdovost pacientova strádání.
Lékaři se možná cítí nesví, když mají diskutovat o faktorech, které považují za „nevědecké“, jako třeba emoce. Někteří cítí, že by nevěděli, co dělat s podobnou informací, kterou získali od pacienta. Jiní mívají obavy, že jejich pacienti by se cítili poškozeni nebo si budou myslet, že jejich stesky nejsou brány vážně. Podle mé vlastní zkušenosti je většina pacientů ráda a zbaví se břemene, když mohou diskutovat o těchto věcech a pochopit jejich podíl na zdravotních potížích.
Jedním z největších problémů je, že obcházením zjištění pacientova psychického stavu bývá pomíjena potenciálně smrtelná choroba – deprese. Podle výzkumů lékaři selhávají při diagnostice psychické choroby v rozsahu od 45 do 90% všech případů, se kterými se setkají. Většina lidí, kteří trpí depresí, nejdou za psychiatrem, ale obracejí se na ordinace lékařů primární péče, jako jsou rodinní lékaři nebo internisté.
A velmi často si takoví pacienti vůbec nestěžují na depresi. Podobně jako mnoho lidí bez deprese i oni si stěžují na bolest hlavy, problémy se žaludkem nebo na únavu. A protože se příznaky deprese skutečně překrývají s mnoha jinými chorobami, mají lékaři často snahu provádět některá vyšetření, která by vyloučila jiná vážná onemocnění. Jestliže se však lékařům nepodaří rozeznat depresi a ona přítomna je, důsledky mohou být až tragické.
Zmýlená při diagnóze deprese zpravidla vede k nadbytečným laboratorním testům a co je ještě důležitější – ke zbytečnému strádání a v mnoha případech i k sebevraždám, jimž bylo možné zabránit. Deprese je téměř vždy léčitelná. Každý rok se tisíce lidí vrací zpět z pokraje sebevraždy, aby žili spokojený a produktivní život.
Deprese často vede přímočaře k diagnóze, pokud lékař věnuje chvilku tomu, aby položil několik prostých otázek. Jak vám chutná jídlo? Jak spáváte? Jste smutný? Pláčete hodně? Pomýšlíte někdy na sebevraždu? Někdy jen stačí, když praktický lékař vytvoří atmosféru, z níž pacient cítí jeho vůli naslouchat. Jestliže žena řekne, že její manželství je jako na skále, lékař by mohl reagovat otázkou: „Co se vlastně děje?“ A tím ji povzbuzovat k vylíčení podrobností. Jestliže však lékař reaguje: „Hmmm. A kde vás něco bolí?“, pacientka zřejmě pomlčí o svých partnerských problémech a příležitost k rozlišení její deprese může být ztracena.
Protože by lékaři neměli pomíjet diagnózu deprese, radím všem potenciálním pacientům – pokud si myslíte, že máte depresi, řekněte to. Pokud váš lékař tomu nebude naslouchat, najděte si raději jiného.
(články tohoto seriálu popisují situaci ve zdravotnictví USA, ale většina názorů a postřehů autora odpovídá i situaci v ČR)