Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Nikdo nás nikdy nemůže ponížit! A pokud máme pocit ponížení, způsobili jsme si ho sami. A to tím, že jsme se opustili.
Tím opuštěním mám na mysli, že:
» jsme se automaticky ztotožnili s názorem někoho jiného na nás, aniž by to prošlo naší zdravou sebereflexí = autoritu jiného postavili nad svoji autoritu, nebo
» jsme v rámci sebereflexe zjistili, že na tom, co o nás dotyčný povídá, něco je, avšak vzápětí jsme se za to začali zlobit na sebe, vinit se, nebo začali útočit na toho, kdo nám tu informaci o nás zprostředkoval, nebo
» jsme se raději uzavřeli do svých dogmat, uzavřeli se vůči názorům okolí, abychom se s nimi nemuseli střetávat a vyrovnávat, a tím se stali rigidními, a omezili se tak ve svém vývoji.
Všechny tyto tak rozdílné projevy jsou projevy oběti. Všichni jsme na cestě. Všichni se tu učíme, vybrušujeme sami sebe v diamant, zdokonalujeme se ve ctnostech. Dělat chyby je naprosto přirozené. Naopak, bez nich to nejde. My, lidé, v tomto tématu oscilujeme mezi dvěma krajními polohami, dokud nedojdeme do svého středu. V jedné krajní poloze automaticky přebíráme to, co o nás kdo povídá, jako pro nás pravdivé. V důsledku toho upadáme buď do sebelítosti, naštvanosti na sebe, sebetrýznění, nebo jsme naopak naštvaní na dotyčného, co si to k nám dovolil. Obojí, byť tak rozdílné projevy, jsou stavem oběti. Ve druhé krajní poloze jsme naprosto uzavření pohledům jiných zvenčí. Vše, co o nás kdo říká, všechny rady, doporučení vůbec nepouštíme k sobě. I toto je role oběti. Tyto dva krajní extrémy bych připodobnila k tomu, když někdo je velmi navenek emotivní a jiný je navenek emočně stabilní, avšak nikoliv z důvodu toho, že by byl natolik osvobozen od svých destruktivních nastavení, ale proto, že emoce potlačil. V obou případech jde o to samé – jednání pod nadvládou emocí.
CO JE TŘEBA UDĚLAT?
Máme se dostat do bodu, kdy zůstaneme otevřeni názorům a pohledům druhých lidí, avšak vše takto přicházející z okolí podrobíme uvnitř sebe vlastní sebereflexi. Tak zjistíme, jestli to, co dotyčný povídá, je i pro nás pravdivé, jestli na tom, co o nás povídá, byť se nám to třeba nemusí líbit, něco je. A pokud zjistíme, že na tom něco je, pak to, co o sobě díky tomu člověku objevíme, zkoušíme aplikovat ve svém životě. Což v praxi znamená, že zkoušíme jednat trochu jinak, než jak jsme se běžně a nevědomě chovali podle autopilota v různých situacích. Avšak uvnitř nás vůči tomu dotyčnému není žádná nepříjemná emoce. Naopak, uvnitř nás je ve vztahu k dotyčnému klid, mír a možná až vděčnost, že nám pomohl zvědomit něco v nás. Tím se obrušujeme v diamant, zrychleně měníme osobnost, vyzařování a pak i kulisy svého vnějšího života.
Zůstaňme proto otevření vůči názorům ostatních, avšak ne ve smyslu, že je budeme brát jako dogma, ale jako možné zprostředkování informace o nás, která nám může umožnit se posunout.
S láskou Mgr. Ing. PETRA JELÍNKOVÁ
zdroj: www.energy.cz