Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Jeden z největších strachů, který my, lidé, máme, je strach z veřejného vystupování a mluvení před cizími lidmi. Obzvláště pro introverty či osoby se sociální fobií to někdy může být doslova noční můra. Navíc snad skoro úplně každému se někdy stalo, že si najednou nebyl jistý a nevěděl, co při konverzaci s druhým člověkem nebo ve skupině říct. Co udělat a jak se z toho dostat ven?
Dnešní článek je inspirován klientem, studentem vysoké školy, který jeden z následujících čtyř bodů aplikoval přímo na přednášce a pocítil velkou úlevu, o které mi pak na dalším sezení vyprávěl. A mimochodem, hned první „rada“ před léty pomohla jako začínajícímu psychologovi i mně.
Řekněte, že nevíte, co říct
Během života dostanete obvykle jen minimum opravdu excelentních rad, které vám nesmírně pomohou, a třeba i změní život. Tohle – pro mě – byla jedna z nich. Ať už se jako začínající psycholog na výcviku učíte empaticky reagovat na „klienty“; filtrujete, co máte/nemáte říkat na první schůzce s novým člověkem nebo probíráte nějaké těžké téma se svým kamarádem, někdy se prostě dostanete do situace, kdy byste chtěli něco říct, ale úplně zamrznete a nenapadají vás žádná slova. A čím více chcete, tím více to nejde.
Proto jsem považoval za naprosto geniální repliku jednoho z našich facilitátorů na výcviku: „Když fakt nevíš, tak řekni něco ve stylu: „Moc bych teď chtěl něco říct, ale nevím, co.“ Takto napsané to může znít banálně, nicméně vyjadřuje to v ten moment vaši nejhlubší pravdu (že vám druhý člověk není lhostejný, že jste ho poslouchali, ale nevíte, jak reagovat). Tím pádem je to autentické a zároveň i lidské. Zároveň si dovolujete být zranitelní – demonstrujete tím, že nejste dokonalý nadčlověk, který má odpovědi na všechny otázky, čímž se druhému v některých případech ještě více přiblížíte.
Pochopitelně, rozumíme si: Uvedená věta se hodí pro některé osobnější konverzace. V situaci, kdy si vytáhnete u zkoušky otázku nebo si vás jako poradce někdo platí; tak říkat, že nevíte, co byste řekli, rozhodně nedoporučuji :))
Přeneste svou pozornost na druhého člověka
A dostáváme se k příběhu mého klienta. Bylo mu trapně za celou třídu v situaci, kdy profesor položil při výuce otázku, a všichni mlčeli. Sdílel jsem proto s ním zkušenost z psychiatrické léčebny, kde na psychoterapeutických skupinách k tichu také často docházelo.
Mnoho lidí v takovém tichu zachvátí panika. Extrémně se upnou na sebe. Subjektivně mají velmi nepříjemný pocit, jako by se čas úplně zastavil; že se na ně druzí dívají apod. Mnohdy se z podvědomí vynoří program: „Očekává se ode mě něco udělat. Když nic neudělám/neřeknu, budu špatný člověk.“ Ale tak to není. Ticho má někdy svůj význam. Druzí mnohdy také potřebují čas k přemýšlení.
Pro mého klienta bylo „AHA momentem“ uvědomění, že nemusí celou skupinu „zachraňovat“. Že se v tichu může dokonce uvolnit a chvíli jen vše pozorovat. Mocným „trikem“ je přenesení pozornosti z vlastního, v tu chvíli možná trochu neurotického, já na druhé. Opět to takto napsáno může znít banálně, ale pouhá láskyplná pozornost na druhého člověka může být v tu chvíli něčím, co vše mění. Najednou si uvědomíme, že druzí se s tichem možná perou také – že nás to spojuje. Že opravdu nemusíme vytvářet na sebe tak šílený tlak a za každou cenu něco říkat. Nemusíme vůbec nic. Můžeme se uvolnit a počkat, co se bude dít. Ticho přestane být trapné. Zmizí stres a konverzaci se navrátí přirozenost.
Dovedeno k dokonalosti: Například na osobním setkání 1:1, jste-li ve „šťastném a spokojeném“ tichu, můžete svým vyzařováním přenést tuto emoci na váš protějšek. Respektive to nebude tak dlouho trvat a druhému to nedá, a sám se na něco zeptá či tuto novou přítomnost okomentuje 🙂
Čerpejte z přípravy
Chcete konverzační schopnosti géniů? Miroslav Donutil s sebou údajně kdysi nosil zápisníček, do kterého si značil zajímavé příběhy a myšlenky. Slovní mág, hokejový komentátor Robert Záruba, se zase na začátku kariéry připravoval na každé šedesátiminutové hokejové utkání 18 hodin. Také v osobním rozvoji najdete tu a tam radu: „Každý den si napište jednu zajímavou historku, vtip či poutavou či nečekanou informaci.“
I toto může být velmi mocné. Představte si, jak už po pouhém jednom roce máte k dispozici 365 zajímavostí, které můžete při konverzaci, v různých situacích vytáhnout. Mějte připravené i otázky. Něco, co vás nejvíce zajímá a nejraději byste se na to zeptali každého, i úplně cizího člověka ve vlaku. Máte pocit, že byste se cítili nejistí v nové skupině? Připravte si témata, otázky, hry, vlastní zábavu. Celé to otočte. Neseďte nesměle v koutě, buďte iniciátorem. A osobní setkání, na kterém vám velmi záleží? I zde není od věci, přijít na schůzku připraven…
Komentujte přítomnost
A ještě jedna věc, o kterou se můžete opřít a může vám pomoci, když nevíte, kudy kam. Tak jako v bodě jedna věta „Moc bych teď chtěl něco říct, ale nevím co“, velmi přirozeně působí – a je to de facto nevyčerpatelný zdroj konverzačních témat k rozhovoru – když si všímáte čehokoliv ve vašem prostoru (ostatních lidí, okolního ruchu apod.).
Tím se v samém závěru dostáváme k tomu, že „trapné ticho“ vytváří pouze náš vnitřní cenzor, naše nepravé Já. Člověk, který nefiltruje (nebojí se) vyjadřovat autenticky sám sebe, se do stresu či úzkosti z toho, že neví, co říci, prakticky nedostává.
Věty typu „Je mi zima,“ „Tady je fakt krásně“, „To je zajímavá otázka,“ jsou pro nejednoho extroverta něčím, nad čím vůbec nepřemýšlí; zatímco introvert si kolikrát v duchu řekne, přeci nebudu něco tak triviálního říkat. Jak to změnit? Určitě meditujte (méně myšlenek a větší ukotvení v přítomnosti se hodí vždy). A dále to berte jako vytváření nového návyku: Nestane se to součástí vaší nové osobnosti, dokud na tom nebudete mít pozornost. A dokud si třeba nedáte závazek, že na každé schůzce/setkání/hodině cokoliv neokomentujete…
Jiří Hamerský