Jiří Charvát: „Rodiče by měli na svatbě říkat, jak konkrétně své děti zmršili a proč bude obtížné s nimi žít.“ (3. díl rozhovoru)

„Když se chci potěšit, udělám si z člověka knihu,“ říká pro Celostní medicínu spisovatel a stand-up komik, pan Jiří Charvát. Bavíme se spolu tentokrát o lásce, vztazích a konceptu tzv. užitečné svatby. Moderátor Charvát byl dokonce jednou dvojicí požádán, aby ji oddal. I když já sám bych dal přednost raději tradičnímu manželskému obřadu, Jiřího pojetí svatebního slibu, inspirované The School Of Life, je svou provokativností a jiným úhlem pohledu nesmírně inspirativní a hodné minimálně k zamyšlení…

Druhou část rozhovoru si můžete připomenout zde.

Jak vlastně vnímáš člověka? Jednou jsi napsal, že nebereš lidi moc vážně, že jsme jako roboti…

„Vnímám ho jako biologického robota, který je výsledkem svých genů, výchovy, prostředí a celkové zkušenosti. Algoritmus, který reaguje na okolí na základě svých neuronálně vyšlapaných vzorců.

Vnímám ho jako přírodní jev, který se prostě děje. Stejně jako jelen. Jako bouřka. Nemá svobodnou vůli. (Jak nám mávají dalšími a dalšími studiemi před obličejem neurovědci. A čím víc mávají, tím víc se snažíme dívat jinam.)

Tahle perspektiva mi umožňuje dívat se na člověka s rezervou a se soucitem.“

 

Co Ti na lidstvu přijde nejvíce absurdní a co Tě naopak nejvíce těší a fascinuje?

„Nejabsurdnější mi přijde, že běžný člověk stráví drtivou většinu svého bdělého života ve stavu psychózy, v níž svádí zpravidla negativní interní dialog s myšlenkami, které se mu objevují v mysli. Tyhle pomíjivé elektrochemické vzruchy následně fixuje a vytváří si z nich dojem, že jsou on. Absurdní je, že to považujeme za normální a nejsme vzděláváni v tom, jak to překonat. Přitom kvůli tomu evidentně trpí jednotlivec i společnost.

Nejvíc mě fascinuje lidská schopnost tvořit. Vytvořit něco z ničeho. Ten zázrak: Kde se v tom nic to něco vzalo? Kde se vzala židle? Kde se vzala Anna Karenina? Kde se vzal internet?“

Uvažoval jsi někdy nad tím, jak bude naše civilizace v budoucnu, za několik set let, vypadat?

„Myslím, že budeme nesmrtelnými algoritmy ve virtuální realitě, kde si bude každý moci prožívat, cokoli chce. Někdo si myslí, že už se to děje.“


Co pro Tebe znamená láska a co vztahy?

„Láska je plné přijetí toho, jak to je.

Vztahy jsou zrcadla, ve kterých se odrážíme a díky tomu vznikáme. Jsou velkým zdrojem radosti, ale i utrpení. Protože si neumíme nastavit hranice.“

 

O čem si s lidmi nejraději povídáš? Kdesi jsem četl, že jsi dříve na člověka hned vybafl, že procházíš existenciální krizí, a že vás to většinou hned rychle sblížilo. Děláš to takto pořád?

„Odhalení krizí, strachů a slabin sbližuje, to ano. Ale dělám to teď už spíš podle toho, co od té konverzace zrovna chci. Když chci druhého potěšit, kladu co nejotevřenější otázky, aby mohl mluvit o tom, o čem chce on. Věnuju mu soustředěnou pozornost a kladu otázky doplňující.

Když chci potěšit sebe, udělám si z člověka knihu. Vyptávám se ho na to, jaké to je být on. Jak vnímá vědomí a realitu. Jaký si vymyslel smysl života. Jestli jenom předstírá, že ví, co dělá. Jestli si myslí, že má svobodnou vůli.“

 

Velmi mě zaujalo, že si Tě objednal jeden pár, abys je oddal. Prozradíš nám o tom víc?

„Objednal si mě mladý pár, který chtěl mít na rozdíl od ostatních užitečnou svatbu. Běžný svatební rituál, tak jak je navržený, totiž neplní funkci, kterou bychom si od něj nejvíc přáli: nepomáhá manželství vydržet a prosperovat. Nejenže je plný přežitých dávno vyprázdněných tradic: Žena se obleče jako víla. Muž jako číšník. Frustrovaně zametáte talíř, kteří vám ostatní rozkopávají. Omotáte se ubrusem do zvláštní dvouhlavé entity a tu hlavu, která není vaše, krmíte játrovými knedlíčky. Ale ještě hůř: statistiky ukazují, že čím je rituál pompéznější, pohádkovější a optimističtější, tím rychleji se vztah kvůli nereálným očekáváním rozpadá.

Rozumná společnost, která si váží svých členů, by nadesignovala svatební rituál tak, aby byl páru ku prospěchu. Aby ho připravil na střízlivou pozemskou realitu manželství. Aby se k němu mohl v těžkých chvílích, které zákonitě přijdou, obrátit a nalézt útěchu.

Příbuzní by vám nedarovali osm skleněných mís na ovoce a tyčový mixér, ale dopisy, ve kterých by vám popsali, v čem jsou jejich vlastní vztahy obtížné. Rodiče by neměli proslovy o tom, jak jsou jejich děti úžasné, ale o tom, jak konkrétně své potomky pochroumali a proč bude obtížné s nimi žít.

To Alex a Štěpán chtěli. Tak jsem je oddal.

Užitečné znění svatebních slibů jsem si vypůjčil z mé oblíbené nedostižné TheSchoolOfLife:

„Uznávám, že je se mnou – v mnoha ohledech, o kterých ještě nevím – velmi těžké žít.

Slibujeme si, že nebudeme panikařit, když za pár let to, co dnes děláme, bude vypadat jako nejhorší rozhodnutí našich životů.

Když na mě budeš hrubý, budu se v hloubi srdce snažit pamatovat si, že je to proto, že jsi zraněný – ne proto, že jsi v jádru zlý.

S každým je něco šeredně v nepořádku. Slibujeme, že nebudeme hledat jinde. Tam venku není nikdo lepší. Jakmile je poznáte, s nikým není k vydržení.

Nebudu mít aférky ne proto, že jsi tak dokonalá, ale proto, že jsem se rozhodl být zklamaný tebou a jen tebou, a ty budeš zklamaná mnou a jen mnou, místo abychom vystavovali svým defektním já jiné nevinné členy společnosti, kteří by byli beztak úplně stejně nesnesitelní, jakmile bychom je poznali.

Mnoho dnů budeme nešťastní; mnoho dnů budeme trpět; mnoho dnů budeme litovat, že jsme kdy učinili tuto šílenost. Nejsou to gratulace, co potřebujeme, jsou to kondolence.“

 

 

Jiří Charvát na YouTube: https://www.youtube.com/user/Rimmmer

Jiří Charvát na MALL.TV: https://www.mall.tv/jiri-charvat

 

Pokračování rozhovoru příště.

 

Zpět nahoru