Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Spisovatel a moderátor Jiří Charvát se ve svých chytrých přednáškách, tzv. Mind-upech, snaží dávat lidem útěchu. Jeho výstupy bývají odvážné, provokativní, kontroverzní. V závěrečném dílu rozhovoru pro Celostní medicínu povídá například o tom, jak překonat trému, tvořit humor a udržet se ve flow.
Třetí část rozhovoru si můžete připomenout zde.
Jiří, co je vlastně cílem Tvých veřejných vystoupení? Co bys chtěl, aby přinášely lidem?
„Úlevu a útěchu. Že jejich hlava a jejich život nejsou osobním prokletím. Že tohle znamená být člověkem.“
Pro hodně lidí by mohlo být užitečné slyšet, jak se vyrovnáváš na pódiu s trémou. Míváš před vystoupením strach?
„Mívám. A čím je to vystoupení kousavější, tj. čím víc napadám hodnoty a životní volby lidí v publiku, tím se bojím víc. Když vykládám reklamním textařům na copywriterské konferenci, že reklama je mor, který snižuje lidem sebehodnotu a vytváří falešné potřeby, a recruiterům na HR konferenci, že jenom přetahují kravaťáky z jedné firmy do druhé a jejich práce je vymyšlená, aby je zabavila než umřou, vím, že riskuju, že když je u toho nerozesměju, nebudou jenom znudění. Budou rozzlobení.
Jenomže když se držíš v bezpečných vodách – a to neplatí jen ve stand-upu – těžko vytvoříš něco nového, něco mimořádného. Když chceš být jiný, musíš kráčet po útesu. A to, že sem tam přepadneš, k tomu patří.
Na trému mi pomáhá uvědomit si, kde je její původ. Je to evolučně daný strach, že když se znemožním, nepředám své geny. Dokud jsme žili v tlupách, znali jsme za celý život třicet čtyřicet lidí, a když jste se před nimi ztrapnili, mohli jste být do konce života tlupovými otloukánky, se kterými se nikdo nechce spářit. Proto na pódiu cítíme bez přehánění existenční strach.
Když tohle prokouknu a podívám se, co je doopravdy v sázce: I když to bude nejhorší vystoupení mého života a vybučí mě z pódia (a že už se mi to stalo), pořád je tu sedm miliard lidí, kteří u toho nebyli, a už za hodinu budu sedět ve vlaku domů a číst si knížku.
To jsou pak chvíle, kdy si můžu otestovat svoji sebelásku. Otřásl ten neúspěch mou hodnotou, nebo vím, že ji mám tak jako tak?
Klam, kterému podléháme, je, že tam venku je někdo kompetentní, kdo nás může posoudit. Není. Ostatní jsou úplně stejní dutí paňácové jako ty. Prázdné průduchy vědomí, které si piplají osobnost, aby něco byly. A nevědí. Nikdo neví. Máš pocit, že tě soudí tvoje okolí, ale ve skutečnosti je tu celou dobu jediný soudce. Ty.“
Jak mohl introvert, kterým jsi býval, projít tak velkou a výraznou změnou?
„Musel si udělat inventuru toho, v čem u sebe cítí nejpalčivější deficit, který ho v životě nejvíc omezuje a který chce změnit. Napnout pozornost směrem, který mu to umožní. A vypravovat se opakovaně do situací, kde cítí nekomfort a kde potřebuje nabýt jistotu.
V mém případě to bylo absolvování šesti semestrů ve Škole improvizace a opakované vydávání se proti strachu do světel reflektorů.
Mimochodem pořád jsem introvert. Dobíjí mě samota.“
Rád se, s dovolením, vrátím ještě k Tvým komediálním přednáškám, tzv. Mind-upům. Humor a smích je Tvůj obor. Čemu se vlastně dnes lidé nejvíce smějí, jaký typ humoru na obecenstvo nejlépe funguje?
„Humor je pravda a bolest, podaná neotřelým způsobem, často využívající zákrut jazyka.
Jako při jakékoli komunikaci i při stand-upu hraje obrovskou roli kontext. Co je to za akci. Jaké publikum před sebou máš. Co v životě řeší, co ho bolí. O tom mluv.
Když objíždím republiku se svým Existenciálním večerem, vím, že tam můžu očekávat přemýšlivé lidi, jít do hloubky, zabývat se podstatou mysli, smyslem života. Když s tímhle vyrukuju na vesnici v Horní Dolní, tvrdě narazím a při druhém vstupu si raději dělám šoufky z klitorisu.“
Mohl bys nám, Jiří, prozradit principy, podle kterých se humor vytváří? Kdyby někdo ze čtenářů nechtěl humor jenom konzumovat, ale toužil sám něco humorného napsat, jak má začít? Dá se vůbec tvorba humoru naučit?
„Určitě dá. Doporučuju přečíst si pár knížek o humoru a stand-upu. Já třeba přečetl The Comedy Bible, The Hidden Tools of Comedy The Comic Toolbox nebo Step by Step to Stand-up Comedy. Nakoukat špičkové zahraniční stand-up komiky a sitcomy.
Když píšeš stand-up, hledáš věci ve svém životě, které jsou divné, těžké, strašidelné nebo hloupé. A pak vymýšlíš, jak to říct tak, jak to ještě nikdo neřekl.
Příklad: Co je těžké na… vztazích. Mám napozorováno: V dlouhodobém vztahu upadá vášeň. Jak to říct vtipně? Třeba můžu zkusit najít nějaký jazykový průsečík, který v jedné větě hutně propojí kontrast mezi tím, jak bychom chtěli, aby to bylo, a mezi tím, jak to je. Začnu generovat obrazy. Žádoucí stav je, že vagína je vlhká. Je i v situaci, kdy to ve vztahu neklape, něco vlhkého? Mm… může být. Slzy. To není dost vtipné. Dobře. Žádoucí stav je, že penis stojí. Stojí něco i v situaci, kdy to ve vztahu neklape? Mmm… řeč! Výsledek: „Jediné, co po dvou letech v posteli stojí, je řeč.“ A mám vtip. Jednu větu. A trvalo mi to třeba jenom půl hodiny 😉
Humor, který mám nejradši, vynáší na světlo obavy, sebepochyby a bolesti, které si v sobě ustrašeně nosíme a nemluvíme o nich. Komik je pak na pódiu zpřítomní. A smích je uvolněná nahromaděná úzkost, která se dere ven: „Nejsem v tom sám!“ To je humor, který chci dělat.
A fascinuje mě, jak hluboko se v něm dá jít. Teď třeba aktuálně řeším to, že nemám já. Že moje mysl je subpersonální proces, podobně jako dýchání nebo tlukot srdce. Jinými slovy: děje se sama. Nejsem tvůrce svých myšlenek, jsem jejich adresát. Tak ve stand-upu řeknu: „Mysl je jako vyšinuté running sushi ve vaší hlavě, kde kdykoli jste vzhůru, neustále jezdí mističky s věcmi, které jste si neobjednali.“ A lidi se smějí. Protože to mají taky tak. A stejně se na sebe usmíváme a předstíráme, že jsme úplně racionální a kompetentní.“
Působíš jako ten nejlepší stroj na nápady. Jak je vymýšlíš? Odkud se vlastně nápady berou?
„Z hlubin mozku. Z toho, číms ho nakrmil. Materiál, který sis nastřádal svojí zkušeností, žitím a čtením, se ti pak může poskládat v něco nového.
Jenom si k tomu musíš sednout. Jak řekl Pablo Picasso: „Inspirace existuje. Ale musí tě načapat, jak pracuješ.“
Kreativní proces je v podstatě zarámování onoho running sushi. Running sushi se děje pořád. I když myješ nádobí, jsi na procházce, jedeš v tramvaji, mozek si sám asociuje, přežvýkává, co do něj dopadlo. Akorát jsi mu nezadal cíl, takže z toho většinou nevypadne žádný výstup nebo úplně nahodilý. Když chceš být kreativní, necháš running sushi pokračovat, jen mu dáš zadání. Ať chvilku přemýšlí o tom, co je těžké, divné, strašidelné nebo hloupé na… vzdělávacím systému. A když tomu důvěřuješ, začne se to dít.
Nedělám to já. Dělá to můj mozek. Můj mozek je chytřejší než já. Je to nejdokonalejší počítač ve vesmíru. Stačí do něj lít zajímavé myšlenky a pak mu pravidelně dávat nerušený prostor.“
Co Ti pomáhá dostat se a udržet se ve flow (ve stavu plynutí)?
„Při psaní humoru je flow docela oříšek. Když víš, že má být každá druhá věta vtip, nikdy se úplně nerozjedeš. Je to, jako bys měl na každém pátém metru retardér. Někdy když píšu něco, co nemusí být vtipné, si postesknu: „Ahá. Tak tohle je flow! Dlouho jsme se neviděli.“
Za mě nejjistější způsob, jak se dostávat do flow, je trénovat ho jako zvyk. Věnovat každý den určitý čas hluboké práci. Začít třeba na 25 minutách a postupně navyšovat až na tři čtyři hodiny. Úplně si předtím vyčistit hlavu, třeba meditací, protože klíčem při flow je laserové soustředění na jedinou věc. A nebýt během té doby žádným způsobem k zastižení. Tohle většina lidí nedokáže, protože jsme se stali závislými na vyrušování a vjemech. Na dopaminových šplouchancích, bez kterých dneska spousta lidí nevydrží ani 15 minnut. Naším problémem není time management, ale management pozornosti. Je o tolik jednodušší vyřídit maily než sedět sám se sebou před prázdným listem ve Wordu a vymýšlet, co je těžké, divné, strašidelné nebo hloupé na vzdělávacím systému. Jenže kdybych dal přednost tomu prvnímu, neděláš se mnou rozhovor.
Mně při zbavování se závislosti na neustálých stimulech pomohlo uvědomění, že i když sedím sám před blikajícím kurzorem, pořád jsou tu vjemy, akorát zevnitř: myšlenky v mojí hlavě. A že věnovat se vjemům zevnitř, je o tolik víc fascinující a obohacující. Navíc žijeme v kultuře, kde když je hodím na papír, můžu si za ně připsat zásluhy a říct, že jsem je vymyslel „já“.“
Web Jiřího Charváta: https://iwrite.cz/
Jiří Charvát na YouTube: https://www.youtube.com/user/Rimmmer
Jiří Charvát na MALL.TV: https://www.mall.tv/jiri-charvat
Jiří, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji i nadále spoustu úspěchů a nadšené posluchače a čtenáře.