Je zdravé mít svá tajemství, v mlčení je obrovská síla

Dnešní doba nás podvědomě nutí k neustálému sdílení pocitů a informací. V módě jsou věty typu: „Musíte se naučit vyjadřovat své pocity“, „musíte se otevřít“, „musíte to ze sebe dostat“. Samotný Facebook nás pomocí tlačítka „Sdílet“ a rozšířeného počtu smajlíků pro různé emoce učí, abychom si nic nenechávali pro sebe. Dovedeno do extrému, normální se tak pomalu začíná stávat, že někdy celá republika ví, co jsme měli k obědu. Zdraví, to je ale především rovnováha. Nic se nemá přehánět – dělit se s druhými lidmi o své myšlenky a prožitky je skvělé, avšak také v mlčení může být obrovská síla.

Kdy mlčet a kdy sdílet?

Zdá se, že jedna z nejdůležitějších věcí v životě je schopnost rozlišování. Někdy je na například na místě rozvaha a jindy blesková reakce. Elisabeth Haich kdysi ve svém díle Zasvěcení sestavila 12 základních polarit (vlastností) – a mlčení vs. mluvení je hned tou první. Mlčení může být požehnáním, když se používá tam a tehdy, kdy se má mlčet. Na druhou stranu, když mlčíme tehdy, když bychom měli někoho zachránit, používáme mlčení nevhodně, v jeho negativní polaritě.

Kdy je dobré říci o svých záměrech a snech ostatním a kdy si ponechat tajemství?

K napsání tohoto článku mě inspirovala východní moudrost v knize Babádží. Poselství z Himaláje (Babaji: 1994: 67)

„Proto nevyhlašuj, dokud nejsi jist; buď mlčenlivý, dokud ses nerozhodl. Když se v tobě probudila víra, kroť ji disciplínou a sebekontrolou, aby byly její věčné výhonky chráněny před kozami a krávami. Vzroste-li tvá víra v mohutný strom, přijdou si tytéž kozy a krávy odpočinout v jejím stínu.“

Tím je řečeno vše. Pokud například chceme začít cvičit, nebo požádat druhé o podporu v projektu, který pochopí, udělejme to. Avšak u opravdu niterných snů, u věcí velkých a druhými nepochopitelných – takových, které se vymykají a které jsou teprve na začátku, je lepší mlčet. (Právě z důvodu, že dokud dílo není hotovo, mohou nás pochybovačné řeči ostatních znejistit a při postupu vpřed i zastavit.)

A. de Saint-Exupéry: „To podstatné je očím neviditelné“

Čím krásnější a vyšší stavy, tím je někdy až degraduje, mají-li být oděny do slov. Ta největší láska nemusí být vyjadřována slovy, protože ji každý vidí a cítí. V předmluvě k mé knize Sedm poselství zase paní Květa Fialová píše: „Vždy také říkám, že dobra je ve skutečnosti víc, než se na první pohled zdá. Protože není tak hlučné, jako zlo. Dobro, pozitivno, je potichu – je laskavé, milé, usměvavé, nedělá rámus ani kravál.“

Neboli, jak už kdysi pravil Exupéry, to opravdu podstatné je očím neviditelné a spatřit lze jedině srdcem.

Svět bez tajemství a bez chvil ticha by byl peklem. O tom, že není vždy nutné všechno vytrubovat, povídal kdysi i Jaroslav Dušek v historce o Indiánech. Ti prý, když vám dají dárek, nemají vždy za každou cenu potřebu egoisticky prezentovat, že vám dárek dali oni sami. Kdo vám dárek dal, je tajemství. A to je to kouzlo.

A tak si v dnešním hlučném, stále agresivnějším a naléhavějším světě alespoň někdy vzpomeňme, že méně může být více, že mlčení může být ctnost a tajemství něčím, co má hodnotu.

Literatura:

Haich, E. (2012) : Zasvěcení. Metafora: Praha.

Hamerský, J. (2010): Sedm poselství. Espiritis: Ostrava.

Wosien, M.G. (1994): Babádží. Poselství z Himaláje. Pražská prajága.

Zpět nahoru

CHCETE SE PŘIHLÁSIT K ODBĚRU MAGAZÍNU CELOSTNÍ MEDICÍNY?

Přihlaste se k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.