Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Byli nerozluční přátelé. Všichni tři. Byly již od útlého dětství neustále spolu. Bydleli v jednom městě, chodili do jedné školy a jejich rodiče se znali. Neustále něco podnikali. Měli fantastické nápady, ale ne vždy přijatelné pro okolní obyvatele města. „Trojka“, říkali spolužáci. Znali celé město. Znali každý sklep, každý strom a každý kámen ve městě i v okolí.
Trojka měla své poradní místo, kde se nejčastěji scházeli a sdělovali si vzájemné postřehy. Bylo to v jeskyni, nedaleko za městem, kterou měli dokonce zařízenou jednoduchým nábytkem. Byl-li některý z členů Trojky uvnitř a chtěl se s ostatními sejít, pověsil lucernu na určité místo před jeskyni, odkud byla vidět až z náměstí od věže kostela. Ostatní členové to měli ke kostelu blízko, a když zahlédli světélko, většinou všeho nechali a běželi do jeskyně. Věděli, že dotyčný v jeskyni potřebuje ostatním nutně něco sdělit. A tak to také fungovalo… Žili svůj vlastní život. Nikoho nepotřebovali, napojeni jeden na druhého, se svými vlastními společnými plány. Občas udělali nějaký průšvih, tedy vlastně často… Tím více se pak přimkli k sobě a někdy měli pocit, že jeden bez druhého nemohou žít.
Kluci z Trojky ale rostli. Postupem doby je začali zajímat holky. Končili základní školu a trochu se rozběhli do světa. Nedalo se nic dělat. Všichni to nesli velmi těžce a scházeli se, jak to jen šlo. Každou volnou chvíli vyhledávali jeden druhého. Když byli doma ve svém městě, vybíhali střídavě ke kostelu, aby se podívali, nesvítí-li světélko před jeskyní. Zahlédli-li lucernu, pak hurá, rychle k ní, nedočkavě pospíchali za novinkami. Byly to krásné časy.
Ale pak nastal čas rozloučení doopravdy. Rozběhli se do světa ještě více a každý z Trojky si našel holku. Už si tolik nechyběli, jen občas. Lucerna zasvítila jen velmi zřídka. Chlapci ukryli v sobě svá tajemství, neboť okolní svět pro ně neměl pochopení. Žádné dívce se nelíbila tak silná vazba na ostatní kamarády z Trojky.
Byli zvyklí všeho nechat a běžet. Svět Trojky pro ně byl vždy nejdůležitější a ani jeden ho neuměli dát dohromady s ostatními věcmi. Chlapci se proto rozhodli ukončit svůj svět. Je čas žít každý sám. Je čas se vypořádat s životem bez účasti a rad kamarádů. Zrušili schůzky. S těžkým srdcem se rozloučili, ale s vědomím, že je to tak správně. Všichni odešli z města. Jen jednou za čas mohli obyvatelé města uvidět některého z Trojky, jak vyhlíží u věže kostela, zda nezahlédne lucernu. Vždy ale marně. Světlo nikdo nerozsvítil a tak i občasné nedočkavé přešlapování u věže kostela nakonec ustalo. Chlapci žili každý sám. Postupně se oženili a měli rodinu. Sami se živili a podnikali. Život běžel a každý z nich se snažil naplnit své klukovské sny po svém. Nevídali se. Ale nikdy nezapomněli.
Jednoho dne se ale stalo tohle. Bylo krásné pozdní odpoledne. Slunce již pomalu zapadalo. Byla zima a všude bylo bílo. Bílé byly střechy domů, pole, louky, ulice. Bílá byla i věž kostela. Sníh byl nafoukaný z jedné strany věže a věž se leskla v zapadajícím slunci. Náměstí bylo prázdné, všichni již odešli domů a vařili si teplý čaj.
Náhle se objevily dvě postavy. Z rohu náměstí vyšel vysoký muž a za ruku s ním šlo malé dítě. Byli trochu legrační v teplých čepicích a rukavicích. Malý a Velký zatím došli doprostřed náměstí a rozhlíželi se. Všude bylo ticho a tak bylo slyšet, co říkají. Velký říkal Malému: “ No a to je to místo Jiříčku… Vždycky jsem přišel k věži z téhle strany, víš!“ Pak se natočil směrem k lesu a trochu se natáhl. Jó, teď už se vlastně nemusím natahovat, pomyslel si pro sebe… „No, a tam v dálce bývalo vidět…“, ztichl náhle velký Jirka. „Tati, tak co je? Co tam bývalo? Proč nic neříkáš?“, lomcoval klouček tátovi rukou. „Co? Co říkáš Jiříčku? Jo. No světýlko přeci… je tam, svítí, někdo tam je…, Jiříčku honem, utíkej k babičce…, musím tam jít, něco se děje, honem,“ vlekl Jiříčka jeho otec přes náměstí.
Vstoupil do jeskyně. Vchod byl ozářený a vše bylo jako dřív. U malého stolečku seděl Pepa. Měl beranici na hlavě, rozsvícenou svíčku, hlavu v dlaních. Plakal. Jirka zůstal jako opařený. „Pepo, to jsi ty? Já myslel, tedy viděl jsem světlo, co tady děláš?“ Pepa se probral. „Ty jsi přišel?“, zvedl oči, „to jsem rád…“
Dlouho se neviděli. Stali se z nich „tátové“ a prohlíželi si jeden druhého. „Porušil jsem dohodu, vím, že jsme se rozloučili, ale víš, Jirko, nemohu už dál“, začal pomalu Pepa. „Povídej“, pobízel ho Jirka, „Pepánku, jen povídej“. „Mám už pocit, že se brzy zblázním“, pokračuje Pepa. Můj život je jen samý strach, neustále se něčeho bojím. Ať dělám, co dělám, vždycky to skončí nějakým průserem. Mám pocit, že nemá cenu se do ničeho pouštět, vždycky zase něco provedu. Jsem na to sám. Žena se mnou nemluví…. Kluci, chybíte mi“, zlomil se mu hlas. Mám pocit, že sám nic nedokážu.“ Jirka zhluboka dýchal. Pepa mu mluvil z duše. „Pepo, ty jsi jak já. Mám to stejně. Snažím se to přemáhat, ale pronásleduje mě to. Čekám vždycky průšvih. A on přijde. Jenže jsem na to sám. Když jsme byli tři, tak nám to tolik nevadilo, ale když si nemáš komu postěžovat, je to k zbláznění…“, vysvětloval Jirka.
Byla to závažná chvíle. Dlouho skrývané bolesti byly vypuštěny ven. Pepovi bylo trochu lépe, protože se s někým podělil a Jirkovi možná hůře, protože si přiznal to, co potlačoval. „To je zvláštní,“ řekli si oba, „takových let a jsme tu jako doma. Škoda, že tady s námi není Dan. Vchod do jeskyně zahalil stín. Ozvaly se kroky. „Dan tu je“, promluvil hlas za tmy. Trojka žije. Hurá! Všichni tři cítí vzrušení. Je to úžasné, být zase spolu!!! Problémy z nich najednou padaly, zvláštní pocit bezpečí se vléval do jejich srdcí. Objímali se a smáli. Jak hloupí jsme byli, když jsme si zakázali se vídat. Když se dost radovali z okamžiku shledání, Dan navrhl, že vzhledem k tomu, že venku je deset stupňů pod nulou a oni jsou již trochu starší pánové, změnil by lokál. Dál sice považuje toto místo za nejlepší na světě, ale je tady trochu zima. Jirka s Pepou souhlasili.
Vybrali si rohový stůl, trochu stranou a objednali si čaj s rumem. Číšník vše donesl, udělali si pohodlí. Teď přišla ta chvíle. Tak o co vlastně jde? „A co ty Dane?“ vybízeli Pepa s Jirkou, „Daří se ti?, chtěli vědět. „No“, zhluboka se nadechl Dan, „zpočátku to vypadalo, že ano. Vždycky jsem něco rozjel, měl jsem dobrý nápady. Vypadalo to slibně a pak se vždycky něco přihodilo. Vždycky nějaká smůla. Nemohl jsem to předpokládat, ale vždy se něco objevilo.“ Pepa s Jirkou se na sebe podívali: „To máš jako my.“ Řekli jako jeden muž. Začalo to být velmi zvláštní. Připadali si úplně stejně jako kdysi, když zase něco provedli, a radili se, jak z toho ven. „Kluci, pamatujete si tenkrát“, připomínal Pepa, „jak jsme si půjčili auto od Jirkovýho táty a jeli na tancovačku?“ „Tomu říkáš, půjčili? Pokud vím, tak jsme ho šlohli“, uváděl vše na správnou míru Jirka. „Jó, a kdo tenkrát vlastně řídil?“ přemýšlel Dan. „Nedělej, že si to nepamatuješ, no přeci ty! Byl jsi nejstarší, bylo ti sedmnáct a půl, my jsme byli o půl roku mladší“, vyhrkli oba chlapci. Společně pak vzpomínali, jak si bez dovolení půjčili auto Jirkových rodičů a tajně odjeli na zábavu. Řidičák nikdo neměl, ale Dan to zvládl. Obrazili tenkrát asi pět tanečních zábav, bylo to dobrodružství. Během jízdy měli několikrát na mále, ale dobře vždy se to v dobré obrátilo. Vraceli se domů asi v půl páté ráno. Byli šťastní, jak to dobře dopadlo. Již svítalo. Tichounce otevřeli vrata a s vypnutým motorem tlačili auto do garáže, aby to rodiče neslyšeli. Nikdo z nich ani dnes přesně neví, co se stalo. Do garáže se totiž sjíždí z malého kopečka. Auto se najednou rozjelo a prásk. Nabourali do dveří garáže… Byl to obrovský rachot, Jirkův táta vylítl ven v pyžamu. To to pak ale lítalo…
„Aha“, řekli skoro sborem kluci, „zase průser!!!“ „Do prčic“, práskli do stolu zase všichni, „vždyť to takhle děláme pořád…“ „Já nic nedělám“, bránil se Dan, „prostě se to stane“. „A kdo myslíš, že to dělá?“, ptal se Pepa, který o tom již hodně přemýšlel. „Ty to děláš, hochu“, hulákal vzrušeně Pepa. „Ty, s tím svým blbým programem…“ Probíhala vzrušená debata. Vzájemně si skákali do řeči a vyprávěli své zkušenosti ohledně průšvihů. Nakonec se přeci jen dohodli…Celé jejich dětství o tom totiž bylo. Jeden nápad báječnější než druhý…, jablka v cizí zahradě, pomalovaná vrata paní Hanákové, vytopený sklep Pepova dědečka, pánev zničená spáleným karamelem u Dana doma, jejich cesta do pravěku a vypuštění býci pana Homolky… a nakonec jejich velký flám…, vždy je na konci průšvih. Někdy hned a někdy později. A nebyl-li, tak stále čekali, kdy konečně bude.
Ano, ano. Je to jejich program. Je to jejich mnohaletý návyk. Je to jejich celý život. Jenže tenkrát to nesli spolu a dnes v tom byl každý sám. Debatovali dlouho do noci. Všichni se shodli, že si vzájemně chybí… Možná, že se také vzájemně shodli, že „tenkrát“ dělali něco blbě. Také se shodli na tom, že to dělají i nadále. A na závěr se všichni svorně shodli, že to chtějí změnit… Možná si málo všímali druhých lidí. Možná si málo všímali toho, co se druhým lidem nelíbí… Možná, že zapomněli, že tady nejsou sami a že svět má prostě nějaká pravidla… Stali se psanci… Plácli si. Firma JI-PE-DAN zahajuje svojí činnost. Práce všeho druhu. Náš zákazník, náš pán!!! Kvalitně a spolehlivě. Je čas změnit záměr…
Ukázka z knihy Souvislosti.
Knihy Zdeňky Jordánové Spratek, Já řídím, Láska, Moje peníze, Muž nebo žena?, Tvoje dítě jako šance pro tebe, Poznej svůj cíl a Cesta staletími naleznete v naší nabídce.