Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Pláč je přirozeným a normálním projevem a vlastně téměř jediným prostředkem, kterým novorozeně a velmi malé dítě může interagovat se svým prostředím. V prvních měsících děti opravdu pláčou nejvíc a nejdéle. Pláčem dítě dává najevo nejen všechny nelibé, ale i příjemné pocity. Příčinou může být mokrá plenka, nepohodlná pozice, no někdy nemusí jít o žádnou zjevnou příčinu. Kolem tří měsíců věku dítěte pláč postupně ubývá a dítě propláče v průměru zhruba hodinu denně. Naučilo se reagovat na podněty, které jej uklidní – převážně na matku nebo pečující osobu, její dotek, náruč, úsměv, vůni, nebo si osvojilo jiné metody, např. dumlání prstů apod.
Mnoho dětí je však už i v tomto raném věku vysoce reaktivní a jakýkoli podnět jej může rozrušit a rozplakat. Ani v těchto případech se ještě nemusí jednat o žádnou odchylku od normy nebo patologii, ale je potřeba brát v úvahu svébytný temperament (který je daný neurofyziologií a vlastnostmi centrální nervové soustavy). Vysoce reaktivní děti, které v útlém věku vysoce reagují na podněty, které je dokáží podráždit, s vyšší pravděpodobností budou v dospělosti spíše introvertnější typy osobností s tendencemi k melancholickému temperamentu, spíše plaší, vyhledávající individuální aktivity, stranící se sociálního života a bujarých večírků, neustálého vyhledávání kontaktů s druhými. Výrazný pláč v raném věku tedy může znamenat předzvěst rozvoje osobnosti ve smyslu introverze-extraverze. Avšak pro rodiče je nesporně nadměrný pláč důvodem k znepokojení. Je proto důležité, aby rodiče nejdřív hledali objektivní příčiny pláče (mokrá plenka, hlad, nepohoda apod.) a pokoušeli se uklidnit plačící dítě různými postupy – které jsou pro každé dítě individuální. Od dudlíku, přes mírné pohupování, razantnější houpání, zpěv nebo řeč matky, pohlazení, chování v náručí apod. Rodiče by neměli ztrácet trpělivost, a nestabilitu dětských projevů ve smyslu jeho pláče, vyvažovat vlastní stabilitou. Dítě má právo být nestabilní, protože jeho centrální nervová soustava se přece jen vyvíjí, dítě proto neumí adekvátně zpracovat podněty ze svého okolí, které na něj působí – a tak dělá to, co umí a co mu je vlastní… pláče. Proto je zde ten dospělý, který musí převzít odpovědnost za vnesení stability, klidu a rovnováhy.
Zásadou proto je, že plačící dítě vždy uklidňujeme. Nikdy nenecháme dítě plakat samo podle hesla „jen ho nech, ať se vypláče“. Dítě tak nepocítí právě onu potřebnou stabilitu, protože nezíská stabilní pocit jistoty a důvěry, že „když mi je zle, máma přijde, a uklidní mně“. Když však necháme plačící dítě samo, tuto stabilitu nezíská a nebude vědět: „přijde příště máma, když jí budu potřebovat?“ Proto je nevyhnutné, aby se rodiče nenechali neutichajícím pláčem vyhodit z rovnováhy a brali pláč jako přirozenou součásti vývojové fáze dítěte. V prvních třech měsících bude dítě pravděpodobně plakat víc. Někdy se proto těmto prvním třem měsícům po porodu říká jako „čtvrtý trimestr“, protože dítě vyžaduje v zásadě podobné zacházení, na které bylo zvyklé v prenatálním období pobytem v děloze matky. Některé děti zvládnou tyto měsíce snáz, pro jiné je to však větší změna. Dotek a objetí matky, kdy cítí její teplo, tlukot srdce, vůni, slyší její hlas, dech a srdeční rytmus, je pro ně již známý právě z prenatálního období, proto jsou tyto techniky uklidnění dítěte velmi důležité, i když se zprvu může zdát, že nezabírají. Dotek pokožky na pokožku je velmi důležitý, vyplavuje se při něm hormon oxytocin, který jak pro matku, tak pro dítě působí výrazně zklidňujícím efektem.
V rámci intrauterinního vývoje v pozdějších fázích gestace plod taktéž cítil výraznější pohyby matky, např. při její chůzi, která vyvolává rytmický pohyb. Ten pro dítě může být výrazně konejšivý a uklidňující. Proto některé děti reagují dobře na prudší pohyby při uklidnění pláče – např. rychlejší pohupování, položení na odstřeďujíc pračku, nebo je uklidní jízda v autě, rychlejší pohyb v kočárku apod.
Při expresivním pláči děťátka je tedy důležité, aby rodiče, a převážně matka, zůstala stabilní a sebejistá. Mnoho žen pláč dítěte bere jako svoji určitou „prohru“ ve smyslu „jsem špatná matka, když ani nedokážu upokojit vlastní dítě“. Takovéto uvažování je nešťastné, protože děti zkrátka pláčou. Jde o to, aby to rodiče brali jako přirozenou součást vývoje dítěte, a spíše pláč vztáhli na postupný rozvoj centrální nervové soustavy a vývoje temperamentu – a ne jako vlastní selhání nebo nedostatečné schopnosti. Pro matku a obecně rodiče pomáhá, aby při plačícím dítěti byli oni sami v pohodě a rovnováze. Naopak, nedostatečný spánek matky, rodičů může způsobit, že jsou pak oni sami ve stresu, unaveni, podrážděni – a tím pádem je těžké upokojit dítě, když jsou v nepohodě oni sami. Pozor tedy na neadekvátní reakce k dítěti, které můžou být způsobené vaši vlastní únavou, nepohodou. Snažte se i tehdy být s dítětem klidní a vyrovnaní, usmívat se na něj, konejšit pohybem, hlasem, dotykem. Pro každé dítě platí někdy něco jiné, proto je dobré zkoušet, zkoušet a zkoušet – a přitom pamatovat na zásadu: Neztrácet vlastní klid a stabilitu.
O expresivním pláči mluvíme tehdy, když pláč přetrvává a dítě pláče úhrnem víc než tři hodiny denně, alespoň tři dny v týdnu a trvá to víc než tři týdny (tzv. pravidlo tří). Tehdy je pak dobré se jít poradit k dětskému lékaři.