Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Odmítat přání, pozvání nebo požadavky druhých lidí v nás často vzbuzuje pocit viny, a tak raději souhlasíme, i když pak nemáme ze sebe dobrý pocit. Bojíme se, že raníme city druhého člověka, že mu ublížíme nebo jej rozhněváme – vyjádřením nesouhlasu riskujeme ztrátu jeho přízně. Být k lidem vstřícný je skvělé, avšak opakovaná neschopnost říci někomu nebo něčemu „NE“, může vést až k depresím a k tomu, že ostatní začnou naší dobroty zneužívat. Ukažme si proto pár postupů, jak říkat „NE“ slušně – s respektem k sobě i druhým.
Extrémně řečeno: vyhovět druhému, když ve skutečnosti nechci, je forma sebe-poškozování. Často „ANO“ druhým, znamená facku sobě samým. Znamená to „NE“ většímu množství našeho volného času; „NE“ naší radosti; „NE“ spoustě užitečných věcí, které jsme v ten stejný moment mohli vykonat.
Když naopak odmítneme s někým, kdo je nám nepříjemný, nadále trávit svůj čas, dáváme mu tím dárek. Jsme čestní. Nevodíme ho za nos. Poskytujeme mu zpětnou vazbu a dáváme mu příležitost, aby své nepatřičné chování v budoucnu změnil. Často se lidé bojí někoho opustit a přitom by vyřknuta pravda mohla být paradoxně tím nejlepším, co by pro druhého mohli udělat.
Říkejte „NE“ klidně, ale důrazně
Často nás pocit viny nutí, abychom svá odmítnutí zdlouhavě vysvětlovali. V mezilidské komunikaci však mnohdy platí, že nejúčinnější sdělení jsou ta nejkratší. Představte si, jak s velkou vnitřní silou, klidem a přirozeným respektem – jakoby to byla pro vás ta nejsamozřejmější věc – říkáte „Ne – prostě ne.“ Nebo prohlásíte: „Je mi líto, ale už mám jiný program,“ či „Mrzí mě to, ale bohužel nemohu.“ Nikdo nemá právo chtít po vás, abyste se museli obhajovat. V některých případech – např. když se s druhým velmi dobře znáte – bude jistě přirozenější, když sdělíte i důvod svého odmítnutí. Čím však bude stručnější a nebudete-li se zaplétat do dalšího následného dovysvětlování, tím pro vás lépe.
Získejte čas si požadavek promyslet
Obchodník vám vnucuje nabídku. Kamarádka nebo soused po vás chtějí něco, s čím jste dopředu nepočítali a vám to není úplně příjemné nebo jen nevíte, zda jim svou pomoc vůbec budete moci nabídnout. Problém v těchto situacích je (a manipulátoři toho často zneužívají), že žadatel má naprosto jasno, co po vás chce – naopak vy jste nepřipravení a zaskočení. Například slíbíte spolužákovi účast na víkendové akci, ačkoliv jste ještě nepřemýšleli o svém programu a až další den si uvědomíte, že byste raději strávili dny volna jinak. Vhodné je proto v takových situacích reagovat (když doopravdy ještě nevíte): „Potřebuji si to promyslet,“ „Musím se ještě zeptat přítele,“ „Nemám u sebe diář, zítra se ozvu.“ Tím se nenecháte vmanipulovat do rozhodnutí, kterého byste později litovali.
Ať už se jedná o jakýkoliv typ odmítnutí, je známkou noblesy učinit tak potom přímo – buď osobně, nebo telefonátem. A naopak nepůsobí příliš důstojně, když pošleme jenom SMS.
Buďte k lidem velkorysí a mějte svůj program
Jak píší P. Breitmannová a C. Hatchová v knize Jak říkat ne bez pocitu viny (Columbus, 2000), „NE“ se vám bude říkat lépe, když druhým jinak přirozeně a rádi věnujete svůj čas: Budete-li si vědomi, co všechno hodnotného pro své okolí děláte, zvýší to vaše sebevědomí a říkat „NE“ pak bude snazší. Dalším tipem autorek je také za svým odmítnutím dodat: „Mám takovou zásadu.“ Například formulace: „Promiň, ale peníze ze zásady nepůjčuji“, není tak osobní a druhého se tolik nedotkne.
Obvykle se také cítíme nesví, když máme odmítat program, zatímco sami vlastní nemáme. Když tu chceme být ale pro své partnery, děti a pro své nejbližší, musíme si čas pro ně chránit. A také mít čas na odpočinek. Není to tak, že nemáme program – naším programem může být právě to, že potřebujeme odpočívat.
Jedno čínské přísloví říká: „Nezměníš-li směr své cesty, může se ti stát, že dojdeš tam, kam jsi dojít nechtěl.“ Není ostudou, ukončit cestu, pokud opakovaně cítíme, že další setrvání na ní nás jen poškozuje. Pokud se opakovaně ptáme (psychologa, sami sebe, karet…) zda máme z daného projektu či vztahu odejít, či v něm setrvat, obvykle je to už známka, že není něco v pořádku. Slyšel jsem od svých klientů a klientek několikrát, jak se k vyslovení „NE“ odhodlávali i několik let. Většinou jestli něčeho litovali, tak že své „NE“ neřekli mnohem dříve.