Jak se vyrovnat s následky traumatu

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Pokud jste vy sami nebo vaši blízcí prožili trauma, možná pro vás budou zajímavé odpovědi na následující tři otázky: 1.) Má smysl brát pro překonání nepříjemných vzpomínek léky? 2.) Pomáhá, když o traumatu dotyčný s někým mluví? 3.) Které metody léčby jsou nejprospěšnější? Jak to je všechno je, se dnes dozvíte od profesora psychiatrie na Lékařské fakultě Bostonské univerzity a autora knihy o dopadech traumatu na tělo i duši TĚLO SČÍTÁ RÁNY, Bessel van der Kolka.

Lidé, kteří prožili trauma, se ho snaží vytěsnit

Trauma drží lidi beznadějně uvízlé v minulosti; okrádá je o pocit, že mají život ve svých rukou. Ochromující zážitek se často buď ve vzpomínkách vrací, nebo si dotyční nejsou ničeho vědomi, leč reagují mnohdy „z ničeho nic“ podrážděně, vybuchnou či utíkají k alkoholu, drogám či nadměrné konzumaci jídla. Neustálý boj s neviditelným nebezpečím vede často k vyčerpání, únavě a depresi.

Trauma přitom ovlivňuje nejen ty, co ho prožili, ale i blízké osoby. Jak píše van der Kolk, „manželky mužů, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou, mají sklony k depresi a děti depresivních matek jsou ohroženi tím, že z nich vyrostou nejistí a úzkostí lidé. Je-li dítě vystaveno rodinnému násilí, má v dospělosti potíže navázat stabilní, důvěrné vztahy“ (2021: 9).

„Většina obětí znásilnění, vojáků s válečnými zkušenostmi a sexuálně zneužívaných dětí se při vzpomínkách na své zážitky natolik rozrušena, že se je snaží vytěsnit“ (2021: 10).

Prožitek traumatu v populaci je překvapivě velmi častý. Podle údajů Centra pro kontrolu a prevenci nemocí byl každý pátý Američan v dětství sexuálně obtěžován, každého čtvrtého rodič zbil, každé čtvrté dítě rovněž vyrůstalo s někým, kdo byl značně závislý na alkoholu – a co se týká vztahů, každý třetí pár se potýká s fyzickým násilím.

V jistém slova smyslu si nějaké „malé trauma“ prožil každý z nás. Nemusí se kolem nás střílet a téct krev, ono už „pouhý“ rozchod, stresující situace v práci nebo nemoc někoho blízkého zanechaly v našem těle a naší mysli stopy. Proto si myslím, že je úplně pro každého přínosné „prozkoumat“, jak vlastně současné šrámy na duši vznikly, a jak se znovu dostat do pohody. Přelomová kniha zmiňovaného Bessla van der Kolka, Tělo sčítá rány, nabízí odpovědi.

Hlavní způsoby léčby

Jak píše van der Kolk (2021: 10) existují tři cesty, jak postiženým pomoci po prožitém traumatu znovu plně prožívat přítomnost a posunout se v životě dál. Podotýkám, že autor je psychiatr a pracoval s těmi nejtěžšími případy – válečnými veterány či obětmi sexuálního násilí. U většiny jeho pacientů byla potřeba kombinace všech tří hlavních přístupů, což jsou:

  1. Léky tlumící nevhodné varovné reakce
  2. Rozhovory a obnovení kontaktů s ostatními lidmi: Možnost lépe se poznat a pochopit, co se s námi děje, přičemž současně zpracováváme vzpomínky na trauma
  3. Umožnění toho, aby tělo získalo zkušenosti, které jsou hluboce a instinktivně v rozporu s bezmocí, hněvem nebo zhroucením v průběhu traumatu.

Zajímavé je, že ačkoliv léky mohou tlumit hyperaktivní poplašné systémy a být velkou úlevou, van der Kolk zkoumal i jiné možnosti léčby. Asi nikoho z nás by nenapadlo, že jednou z nich by mohlo být i hraní divadla. Co se ukázalo jako nejúčinnější?

To si řekneme v závěru článku, nyní se ještě zastavme u toho, proč je důležité někomu se svou bolestí svěřit.

Mluvení o traumatu

„Ponořit se do vzpomínek vyžaduje velkou důvěru a odvahu. Jednou z nejtěžších věcí je pro traumatizované osoby konfrontace se studem. Opovrhují sami sebou, že byli tak vyděšení, závislí, podráždění nebo rozzuření“ (van der Kolk, 2021: 23).

Jenže někdy nám dojde, že je třeba se svým démonům postavit tváří v tvář. Jako psycholog jsem v psychiatrické léčebně též mnohdy v terapii pracoval s těžkými případy. Úleva, kterou lidé zažili poté, co co se o své břímě podělili s terapeutem, byla mnohdy obrovská. Nikdy bych nevěřil tomu, že má spousta lidí v sobě opravdu zamčené věci, o kterých řadu let nikomu nikdy neřekla. Věty typu „jste první, komu jsem to řekla,“ nebyly vůbec zřídkavé. Vyprávění o traumatu tak zmírňuje dlouholetou izolaci a pocit, že jsem na to úplně sám/sama.

„Zjistili jsme, že má obrovský smysl pomoci obětem traumatu přesně formulovat, co se jim stalo,“ píše van der Kolk (2021: 32).

Úkolem při uzdravování je převzít zodpovědnost za své tělo a svou mysl – své já. To znamená cítit to, co cítíte, a vědět to, co víte, aniž by vás to drtilo, rozrušovalo, zahanbovalo nebo vedlo k vašemu zhroucení“ (2021: 245).

 U většiny lidí to vyžaduje:

  1. Nalézt způsob zklidnění a soustředění
  2. Naučit se zachovávat klid v reakci na vzpomínky z minulosti
  3. Nalézt způsob, jak žít plně v přítomnosti a vycházet s lidmi okolo
  4. Nemuset před sebou samým nic tajit, včetně způsobů, jak jste dokázali přežít

Jak však van der Kolk zjistil, pouhé mluvení o traumatu ale nepostačuje. Protože vyprávění příběhu nutně nemění automatické tělesné a hormonální reakce. „Aby nastala skutečná změna, musí tělo nejdříve zjistit, že nebezpečí je pryč, a začít plně žít v přítomnosti“ (2021: 32).

Jóga, divadlo a neurofeedback

Řadu terapií podrobil van der Kolk vědeckému zkoumání a závěry publikoval ve vědeckých časopisech.

Základem překonání traumatu je podle něj rozvoj všímavého sebe-vedení (self-leadership). Zvládnout nadměrné vybuzení může naučení se klidnému dýchání, cvičení jógy, tai-chi, čchi-kung, bojová umění či rytmické bubnování. Například ve výzkumu podporovaném Národními ústavy zdraví van der Kolk s kolegy prokázal, že deset týdnů cvičení jógy výrazně redukovalo příznaky u pacientů, kteří nereagovali dokonce ani na medikaci.

Specifickou situací je akutně prožité trauma – např. po napadení, dopravní nehodě nebo přírodní pohromě. Zde se pro změnu osvědčuje být obklopen co nejdříve rodinou a přáteli; být v přítomnosti známých lidí, tváří a hlasů; fyzický kontakt, úkryt a mít bezpečné místo a čas na spánek.

Protože se obecně traumatizovaní lidé obávají svých pocitů, a také konfliktů, překvapivě výborné výsledky nabízí divadelní terapie. Divadlo totiž nabízí přístup k široké škále emocí i bezpečné prozkoumávání alternativních přístupů, jak k životu přistupovat. Výzkumný tým například doložil, že u žáků pátých tříd, kteří byli zapojeni v programu, docházelo na konci k méně rvačkám, výbuchům zlosti a k lepší spolupráci a zapojení do výuky.

Spoustu dalších zajímavých detailů se dozvíte v knize. Zbývá však odpovědět ještě na jednu slíbenou otázku: Jaký postup může být v léčbě traumatu nejefektivnější? Znovu je to opět trochu překvapení: Střídavé navozování alfa a theta vln (neurofeedback). Pokud se totiž u subjektu podaří navodit hypnagogický stav, mohou v něm být traumatické události znovu bezpečně prožity a lze posílit nové asociace. Studie z roku 1991 na 29 chronicky nemocných válečných veteránech (15 z nich bylo náhodně přiděleno na alfa-theta trénink, 14 tvořilo kontrolní skupinu) přinesla jedny z nejlepších výsledků, jaké byly kdy u jakékoliv metody zaznamenány: čtrnáct z patnácti veteránů absolvující neurofeedback užívalo podstatně méně léků a u jen u tří z nich se vraceli rušivé flashbacky a noční můry. Naopak u všech veteránů z kontrolní skupiny se příznaky zhoršily a deset z nich muselo dávkování léků naopak zvýšit (van der Kolk, 2021: 386-387).

Literatura:

Bessel van derk Kolk (2021): Tělo sčítá rány. Brno: Jan Melvil.

Jiří Hamerský

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.