Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Nejčastějším dotazem, který poslední dobou dostávám, je, jak zůstat v pohodě tváří v tvář nepříjemnému nadřízenému nebo člověku, kterému dělá potěšení kritizovat a zraňovat. S něčím podobným se někdy setkal každý z nás. Jak se nenechat vtáhnout do negativních emocí a nebrat si urážky nebo podlosti od druhých osobně?
Přiznejme si hlavní problém: Bereme se příliš vážně. Padáme do emočních pastí. A z druhých ve svých hlavách někdy tvoříme monstra, aniž by reálně takovými byli. V praxi nám v běžném životě mohou pomoci následující čtyři kroky (první dva mohou zafungovat ihned, další dva jsou pro pokročilé a vyžadují dlouhodobější práci na sobě):
1. Berte nepříjemné lidi jako malé děti. Sami mají strach a cítí bolest
Jasně, že vás naštvali. A že třeba zuříte. S některými lidmi je i pro mě těžké vyjít. Nicméně zjistil jsem, že když zmizí má sebestřednost a přepnu se do empatického módu (což se mi díky psychoterapeutickému výcviku někdy děje automaticky), veškeré negativní emoce vůči druhému člověku jsou ty tam.
První dávka úlevy přichází, když zjistíme, že je to celé o tom druhém, ne o nás. Člověk, který druhé zraňuje, je totiž možná sám zraněný. Nás se ve skutečnosti jeho poznámka netýká. Proč se hroutit z někoho, kdo je možná i jistým způsobem psychicky nemocný?
Rozpustit zlost může, když se vžijeme do představy, že druhý člověk není hrozbou, ale malým dítětem, které potřebuje utěšit. Neboli, jak jednou napsal Anthony De Mello, kdybyste druhého vnímali jako handicapovaného a ne opovrženíhodného, vaše rozčilení by rázem zmizelo.
2. Nikoho si neidealizujte a buďte připraveni na všechno
Pokud si druhé příliš idealizujeme, můžeme dostat pořádně za uši. Rozhodně neříkám, že máme očekávat ve svých záležitostech neúspěch. Nicméně člověka, který počítá se všemi variantami, v životě tolik věcí nezneklidní. Jak osvobozující může být přijmout myšlenku římského císaře Marka Aurelia: „Když se ráno probudím, tak si připomenu, že dnes potkám i lidi, kteří budou hloupí, podlí, otravní, arogantní nebo nevychovaní. Nepřekvapí mě to a nerozhodí, neboť bez takových lidí si svět vůbec neumím představit.“
Zbavme se potřeby, že nás všichni musí mít rádi. Zbavme se přesvědčení, že všichni jsou milí a šlechetní. Je dobré počítat se vším. A pak být příjemně překvapeni než naopak.
3. Osvoboďte se od naučených programů a zachovejte si bdělost
Svým způsobem je většina z nás závislá na druhých; na tom, když nás někdo uznává a chválí. Naopak ignoraci a kritiku těžce neseme. Ve skutečnosti jsou tyto emoce umělé, naprogramované kulturou a společností. Žijeme v jakémsi psychickém vězení, ve snu.
Jak z tohoto vězení ven? Pomáhá praxe bdělé pozornosti. Začít můžeme tím, když si během nepříjemných situací všimneme, že reagujeme instinktivně – jako automat. Doporučuji vyzkoušet i jednu skvělou věc, kterou jsem se naučil od A. D. Mella: Kdysi mi nešlo někomu odpustit. Jakoby mi můj „computer“ pořád vnucoval negativní emoce. Ale pak jsem si představil jednoho moudrého člověka, kterého si velmi vážím (a který má v hlavě zase úplně jiné programy). Došlo mi, že by – na rozdíl ode mě – reagoval klidně, nenechal by si vzít svou radost. Mello říká, že tento pohled zvenčí může vést k nádherné změně uvnitř. A také, že u mě vedl. Prozřít svoje automatické programy a naučené zvyky je další velká úleva.
4. Důvod rozladění hledejte uvnitř sebe
V prvním bodě jsem říkal, že zraňující poznámka (ona konkrétní věta) je vždy o druhém člověku. S námi to opravdu nemá nic společného. S čím ale můžeme pracovat a co už se nás samotných týká, je naše reakce na slova druhého člověka. To, že se nás to dotkne.
Pro řadu lidí je největší úlevou a nejlepší metodou, jak si nebrat věci osobně, právě tato čtvrtá, poslední. Mají ve zvyku položit si otázku: „Co tyto nepříjemné emoce vypovídají o mně?“ Původní naštvání na osobu, která nám ublížila, se dokonce může transformovat ve vděčnost, když si uvědomíme, že nám byl poskytnut dar, dovědět se něco o nás samých. Mnohdy nám totiž druzí ukazují to, co nechceme vidět nebo zrcadlí naše osobní vady, které jsme potlačili a nejsme si jich vědomi. A to, že nás někdo emočně vychýlil z naší rovnováhy, může být také určitý druh zpětné vazby a ponaučení pro příště…
Závěr? V momentě, kdy chápeme, že slova druhých vypovídají spíše něco o nich než o nás (protože druzí jsou často sami zranění) a přidáme k tomu schopnost rozpoznat vlastní naučené automatické reakce, a navíc dojdeme k poznání, že cokoliv nepříjemného se nám stane, nás vlastně léčí (čistí), stáváme se emočně neporazitelnými.
Jak si udržet a rozvíjet vnitřní klid učím na semináři VNITŘNÍ KLID V NEKLIDNÉ DOBĚ: https://www.jirihamersky.cz/seminare
Doporučená literatura:
Mello, A. D. (2018): Cesta k lásce. Brno: Cesta.
Ruiz, D. M. (2001) Čtyři dohody. Praha: Pragma.
Zéland, V. (2005): Ovlivňování reality, 1. a 8. díl. Bratislava: Eugenika.
Jiří Hamerský