Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V sexuálním životě dvojice někdy může docházet k různým situacím či pocitům nespokojenosti, která vyplývá z rozdílné sexuální apetence partnerů. Samozřejmě, ne vždy hned mluvíme o poruše či patologii. Velice časté potíže spočívají v zásadě v tom, že každý z partnerů má sexuální apetenci (libido, chuť na sex) „nastavenou“ na jinou úroveň, jeden z dvojice by rád frekvenci vzájemného pohlavního styku zvýšil, a druhému z partnerů naopak vyhovuje jeho ještě o něco nižší častost.
A nemůžeme říct, že jde u daného jedince (nebo dokonce u obou) o nějakou patologii či poruchu v sexuální oblasti. Co se týká sexuálního uvolnění, každý z těchto partnerů fungoval na svůj individuální „mód“, ale jakmile tvoří pár, musí se (kromě jiných) přizpůsobit a hledat kompromisy či společné „módy“ – což ne vždy je snadné. To, co je „normální“ pro jednoho, nemusí vyhovovat druhému, který má „normu“ posunutou o něco jinde.
V manželských poradnách tak můžeme slyšet vyjádření typu „pořád chce sex, je závislý na sexu“ apod., přičemž daný partner vůbec netrpí žádnou hypersexualitou – neboli zvýšenou sexuální aktivitou. Ta jeho je pouze vyšší, než sexuální apetence jeho partnerky či partnera.
O hypersexualitě jako o zvýšené sexuální aktivitě mluvíme tehdy, kdy je nadmíru rozvinutý sexuální pud. Dala by se přirovnat k jakémusi druhu závislosti, i když v porovnání s látkovými závislostmi nevzniká na základě biologicky podmíněných mechanismů a odborníci se přiklánějí spíše k psychické podmíněnosti a etiologii, čili hypersexuální jedinec nevyhledává zvýšenou frekvenci pohlavního styku na základě tělesných symptomů abstinenčního stavu, ale určité psychické potřeby či nastavení mysle. Hypersexualita jako nosologická jednotka má i své zastoupení v Mezinárodní klasifikaci nemocí, přičemž se vyskytuje u obou pohlaví.
U mužů se označuje jako satyriasis, u žen nymfománie. Tyto názvy mají svůj původ v postavách řecké mytologie. Jako samostatná porucha vystupuje hypersexualita tehdy, není-li spojená s jinou somatickou nebo duševní poruchou (např. zvýšená sexuální apetence se může přechodně objevovat u jiných onemocnění, jako jsou afektivní poruchy, např. hypománie nebo mánie, při intoxikacích stimulanciemi (pervitin apod.), při některých poruchách souvisejících s poruchami spánku či neurologickými poruchami (např. tzv. Klein-Levniův syndrom). Je-li hypersexualita sekundární potíží jako projev jiného onemocnění, je nutné se přednostně zaměřit na léčbu primárního onemocnění.
V případě, že se hypersexualita objevuje jako hlavní, primární onemocnění, přistupuje se k němu jako k psychogenní poruše, za kterou nestojí žádná jiná tělesná (somatická, fyziologická, genetická či jiná podobná) příčina. Frustraci z nedostatečně pociťovaného sexuálního uspokojení může jedinec potlačovat vyhledáváním častých sexuálních kontaktů, zvyšováním iniciace pohlavního styku s partnerem, příp. vyhledáváním nových sexuálních partnerů.
Jak bylo zmiňováno v úvodu, není lehké stanovit, co z hlediska frekvence pohlavního styku je normou, a co je považováno za podprůměr, nebo naopak zvýšenou apetenci. Důležitým kriteriem při posouzení potíží s hypersexualitou (ale i hyposexualitou, neboli sníženou pohlavní apetenci a libidem) je míra potíží, kterou dané sexuální potíže způsobují jedinci v rámci sociálního fungování a vztahovým aspektům. Proto, když dvojice pociťuje v této oblasti potíže, které ovlivňují nejen pohlavní život páru, ale můžou se rozšiřovat i do jiných oblastí (komunikace, vztahové otázky), je dobré konzultovat a jít se poradit přímo do specializované sexuologické ambulance, přičemž je léčba založena především na psychoterapeutických postupech, popřípadě podle povahy potíží a situace taky medikaci ovlivňující hormonální aktivitu.