Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Dámy a pánové, pokusím se vám nabídnout svoji životní zkušenost a závěry, které z ní vyvozuji. Když jsem někdy před dvaceti lety ještě jako lékař oficiální medicíny začal tušit, že s naším přístupem ke zdraví a nemoci není něco v pořádku, bylo to nejdříve mlhavé a pocitové. Postupně přibývaly argumenty, nezpochybnitelná fakta, důkazy.
V nemocnici jsem denně zažíval, jak oficiální monopolní medicína vůbec nevede ke skutečnému zdraví, ale do závislostí a už vůbec se nezabývá primární prevencí. Proto jsem ze zdravotnictví odešel a začal se věnovat etikoterapii – léčbě morálními silami. Vyslechl jsem za těch dvacet let příběhy tisíců lidí, kteří mne vyhledali, protože je moderní medicína přes všechny své pokroky nezbavila jejich nemocí. Hledal jsem celou dobu příčinu tohoto stavu. Dnes už ji znám.
Při hledání příčin nemoci jsme se s klienty vždy dostávali do dětství. Jejich rodiče, učitelé a vychovatelé je prostě nenaučili jak zdravě žít. Děti snadno okopírují nezdravé vztahy. Zapamatují si a někam do těla uloží bolavé pocity a mylná přesvědčení. A ty je neomylně dovedou do nemoci. Jeden terapeut může pomoci třeba tisíci nemocným rozšifrovat jejich příběh – nalézt příčinu nemoci, ukázat cestu ke zdraví. Ale za tu dobu onemocní miliony dalších nevědomých… Je to marnost!
Dorůstá další generace, i můj syn. Jako učitel pozoruje, že už ani výchova v rodině ani škola nevedou ke zdraví, neučí-li zdravému životu a chybí-li zde programově čas na výchovu zdravých etických vztahů. Oba, lékař i učitel, jsme došli ke stejnému závěru: Chybí prevence, výchova ke zdravým vztahům!
Co je základem skutečné prevence? …A jaké zvyky určují vývoj naší kultury? Na úsvitu dějin lidstvo obhájilo ve vztazích s přírodou své přežití díky vysokému stupni organizace svých vztahů. Díky pospolné společnosti dosáhlo výsadního postavení v konkurenci ostatních živočišných druhů. Z člověka se stal dominus – pán tvorstva. To s sebou nese i zodpovědnost za vývoj na planetě. Vnucuje se otázka: Quo vadis, domine?
A člověk kráčí od pospolité, společně vlastnící společnosti přes otrokářství, vývoj nerovnosti a námezdné práce až po globálně vítězící kapitalistické vztahy současnosti, kdy cílem se stává soukromý zisk jednotlivce bez ohledu na strádání zbytku světa. Spěje vývoj společnosti k vznešenosti, důstojnosti, ohleduplnosti, rovnocennosti, zbožnosti či pokoře? Vidíte to v politice, školství, zdravotnictví či umění?
20. století znamenalo obrovský vývoj technologií a rozumu, a zároveň úpadek citu a duchovního prvku. Dvě světové války a nelidské diktatury zahubily milióny lidí. Násilí se stalo „normální“ formou řešení sporů jednotlivců i celých národů. Dál se prohlubují obrovské sociální rozdíly mezi světadíly. Panují mocné nemocné zvyky. O čem to vypovídá? Jaká je morálka lidstva? Kde je pospolná společnost? Zřejmě selhává výchovný systém společnosti, protože nevychovává k zdravým vztahům. Na úrovni společnosti vede do krizí, válek a katastrof. Na úrovni jednotlivce do nemoci vztahů a do nemocí těla.
Do takto nastaveného počátku 21. století se rodí dítě čisté, dychtivé žít zdravý, radostný život. Postupně se stává objektem (mnohdy i obětí) výchovného systému, který učí, jak přežít na planetě ovládané člověkem. K jaké kvalitě vychovává náš výchovný systém? Jaké si klade cíle? A kde jste v něm zařazeni vy? Na čem jsou založené vaše zvyky? Co je to zdravý život? Víte to někdo? Žijete ho někdo? Máte zdravý vztah k sobě? Máte zdravý vztah k okolnímu světu? A jaký máte vztah k tomu, co vás přesahuje? Máte v tom všem jasno, jste v harmonii a v radosti? Pak jste ti praví, kteří mohou vychovávat ke zdraví a kvalitě života. Taková výchova má jistě za cíl kultivovat vztahy k láskyplné spolupráci všech se všemi. Etické vztahy jsou nejen základem vývoje lidství, ale stávají se nyní nutnou podmínkou přežití člověka na Zemi.
Já se zabývám téměř 20 let etiko-terapií, která je nazývána korunou medicíny. Pomocí etiko-terapie jsme schopni z životního příběhu nemocného rozpoznat duševně-duchovní příčiny jeho nemocí. Ale co víc, sám klient je schopen pojmenovat a jasně vidět, jaké negativní emoce a jaká mylná přesvědčení ho zákonitě dovedly do nemocných vztahů a do nemocí těla. Zlozvyky vedoucí do nemocí lze vědomou snahou klienta opustit a proces obrátit k uzdravení. Odstraněním příčiny nemocných zvyků je možné uzdravení i bez operací a chemických léků, které většinou jen potlačují příznaky a nedokážou odstranit chronickou nemocnost.
Klienti etiko-terapie říkají zcela spontánně: „Díky nemoci se mi život změnil k vyšší kvalitě prožívání.“ Otevírají a uzavírají léta neřešená tabu ve vztazích. Dochází k napřimování postojů, narůstá sebevědomí a odvaha k pravdivému, otevřenému řešení nemocných vztahů. Pozitivitou myšlení se zvedá energetická úroveň obranyschopnosti a uzdravovaní síla organizmu, dosud blokovaná negativní emocí. Změny bývají mnohdy překvapivě rychlé a zásadní. Využíváme potenciálu nemoci k přestavbě vnitřních hodnot člověka. Ale pořád je to nerentabilní léčba patologií už vzniklých.
Ale můžeme jít ještě dále. Víme z mnoha příběhů, jaké negativní emoce a jaká mylná přesvědčení vedou do nemoci určitých orgánů. Můžeme tedy výchovou od narození pomocí etiko-prevence docílit stavu, kdy vědomí rodiče a vychovatelé zcela přirozeně nedopustí svým láskyplným chováním vznik a zafixování negativních emocí a sebedestruktivních postojů. To je teprve skutečná výchova ke zdraví, která umožňuje naprosto novou kvalitu života.
Teprve systémová etiko-prevence může vychovávat ke skutečnému zdraví. K tomu je zavedení Výchovy ke zdraví do škol první vlaštovkou. Nesmí se však spokojit jen s rovinou fyzickou, ale klást si od počátku za úkol i zdraví duševní a duchovní. Ale konkrétně, kde začít? Máme tu společnost, jejíž navyklé (a většině v podstatě vyhovující) způsoby chování vedou k rodinným krizím, ekologickým katastrofám a válkám (tedy k těžkým mravním nemocem společnosti) a na úrovni jedinců do psychických i tělesných nemocí (mohu prokázat).
Jak zavádět ozdravná systémová opatření (výchovu ke zdraví)? K čemu vychovávat? A koho? Děti, které nemají ve společnosti žádnou moc něco změnit, nebo mocné dospělé (kteří by o moc mohli přijít)? Vždyť všichni dospělí vychovatelé a učitelé včetně rodičů se doposud nějak podíleli na nemocnosti společnosti, ať už svojí (sobeckou) aktivitou až agresivitou nebo svojí (sobeckou) pasivní loajalitou. Kolik skutečně dospělých znáte? Jak se vám líbí produkty výchovy předchozích generací dospělých?
A kdo jsme to my, kteří chceme vychovávat ke zdraví? Jsem to já, paní docentka, pan profesor? Anebo je to něco v nás, co nás spojuje? Duch doby, který se přes rezonující jedince neodbytně hlásí o slovo? – A co říká? Že postaru už to dál nejde. Musíme nově, ale sami nevíme jak.
Zatímco se etiko-terapeut zabývá jednotlivými jedinci…, působí výchovně-vzdělávací systém a stávající společenské zvyklosti na miliony jedinců.
Je na čase přejít od individuální etiko-terapie – práce se zafixovanými nemocnými zvyky jednotlivců – k společenské etiko-prevenci – k pěstování primárně zdravých etických návyků v celé společnosti. Právě sem, doufejme, míří obor Výchova ke zdraví.
Můj syn, Petr Vogeltanz, z pohledu etiko-prevence zdůrazňuje jako zásadní význam adekvátnosti zpětné vazby. Cituji jeho slova:
Základem etiko-prevence je umění všech „vychovatelů“ být důslednou adekvátní zpětnou vazbou (AZV) svému okolí. Naučit se schopnosti ovládat své emoce a obranné mechanismy ega, které nás nutí lpět na svých „pravdách“ a zvycích, a na druhé straně prohloubit schopnost svému okolí upřímně a aktivně naslouchat. Naučit se přistupovat k životu, okolí i sobě samému s láskou, úctou a respektem. To je základem pro schopnost pěstovat čisté vztahy. Můžeme rovněž mluvit o dozrání člověka, o nabytí jeho vnitřní vyrovnanosti a o jeho zralém vlivu na okolí.
Dítě, kterému se dostává kontinuálně AZV ze všech stran, vyrůstá k otevřenosti, bdělosti, přirozené tvořivé aktivitě a ochotě i touze se vyvíjet a růst. Přijímá život a spolupráci v něm jako normu a s tím i spoluzodpovědnost za utváření lepší reality.
Naopak dítě, které nežilo v prostředí AZV, kdy mu okolí bylo nedůslednou anebo neadekvátní zpětnou vazbou, nemá důvod svému okolí plně věřit (natož mu důvěřovat) a snadno pak změní své vnímání pravdy tak, aby v něm nevyvolávalo ontologickou úzkost a nejistotu, tj. popře a vytěsní nedůvěryhodné části své reality, pravdu před sebou zatají. Upíná se pak k narcistickému vnímání světa a k předkládané realitě konzumní či virtuální. A stává se na ní závislé. Popřelo svou upřímnou pravdivost a stává se egocentrické, lhostejné, okolí ignorující, popř. ignorující i své vlastní potřeby a přání. Své omyly si ovšem odmítá přiznat a dogmaticky na nich trvá, což nezůstává bez následků.
Dítě, které se vyvíjí přirozeně, potřebu před pravdou kličkovat nemá, a proto směřuje přirozeně ke zdraví a plnosti života. Nebojí se vlastních chyb, přijímá je a spontánně se učí s nimi pracovat. Nebrání se kritice okolí, neboť ji nevnímá jako sebe-ohrožující, přijímá ji jako přirozenou. Neučí se žít v obraně či vzdoru, ani manipulovat okolím a obelhávat okolí i sebe, neboť v tom nehledá záchranu. Neupíná se k závislosti na své pravdě, nemá potřebu svou pravdu slepě hájit, protože nemá potřebu bránit své ego a chránit tak „své poslední jistoty“. Nehledá výmluvy ani se neuchyluje k úniku do „náhradní“ reality. Naopak je ochotno spontánně pravdivě růst a jednat podle svého čistého svědomí, plně využívat celý svůj potenciál.
Také se nechová lhostejně ke svému okolí, neboť je přijímá za součást sebe samého, součást své reality. Odtud se odvíjí jeho vztah k sobě samému, ostatním lidem i životnímu prostředí.
Schopnost každého z nás být druhému AZV a naše ochota ji též od okolí upřímně vnímat, přijímat a jednat podle toho je tím hlavním, čemu se máme v životě naučit. Od toho se odvíjí směr všech našich aktivit a jejich pozitivní či negativní důsledky.
Chceme-li připravovat budoucí vychovatele popř. děti k AZV jako základu zdravých vztahů, musíme si uvědomit, že to není pouze otázkou vzdělání a rozumu, ale i prožitku, citu, empatie, morálně-volních vlastností, emoční i spirituální inteligence. Nejen otázkou samotné teorie, ale i živé praktické zkušenosti. Tu je nutné prožít a ztělesnit.
To znamená především mít (či udělat si) na výchovu dětí a kultivaci vztahů obecně prostor a čas. Proč ho nemáme? Proč nemáme čas na své vztahy a na své děti? Kdo nebo co nám brání být šťastně spolu? Není problém v samých základech společenského systému, orientovaného primárně na ekonomickou prosperitu a růst růstu a odvádějícího naši pozornost od základních potřeb – sociálních, zdravotních, ekologických? Co se stalo s našimi prioritami a s naším systémem?
Tržní systém založený na extrémní úzké specializaci, na nutnosti jednotlivců dlouhodobě pracovat odděleně od ostatních za zavřenými dveřmi vede nejen obecně k odcizení lidí od sebe navzájem, ale hlavně k odcizení rodičů vlastním dětem a dětí rodičům. Tím je narušený výchovně-vzdělávací systém od samotného základu.
Co s tím můžeme dělat? Nadále se pasivně přizpůsobovat požadavkům tržního systému a dodatečně napravovat vznikající neduhy, anebo přesměrovat naši pozornost na prevenci, postupně vyřazovat patologické mechanismy systému a společně najít cestu od umělého odcizeného k tomu, co je přirozené, zdravé a v životě skutečně důležité.
Byť se tato otázka zdá být směrována spíše politikům než pedagogům, zabýváme-li se otázkami výchovy ke zdraví, vidím její nastolení jako zásadní.
…Prozatím se můžeme ptát sami sebe zda chceme jako jednotlivci i jako společnost (a hlavně jako zodpovědní rodiče) stále směňovat naše individuální i rodinné hodnoty, kvalitu svých vztahů i života… za finanční zisk (Který je z určitého úhlu pohledu navíc ziskem sporným nebo jen dočasným). – Neexistuje pro nás a naši společnost nějaká smysluplnější cesta – cesta ke zdraví, radosti, lásce i ekonomické prosperitě zároveň! Hledat cestu je první krok, dalším je pak přeměna společenských zvyklostí, ekonomických vztahů a systému organizace celé společnosti.
Na závěr mohu konstatovat:
To, co životu dodává „živý smysl“ a učí zdravému soužití je hlavně čas trávený společně, vzájemnou živou pracovní i nepracovní aktivitou dětí s dospělými či obecně mezi jednotlivci navzájem, tzn. čas, ve kterém lidé spolu sdílí jak společnou činnost, tak i její záměr a cíl, jakož i životní radosti a starosti.
„Sdílet život“, to je to, oč tu běží. To, čemu je nutné naše děti učit a učit tomu „znovu“ i nás samotné!
Knihy MUDr. Vladimíra Vogeltanze Co s doktorem – cesta etikoterapie I. díl a Co s doktorem – cesta etikoterapie II. díl naleznete v naší nabídce.