Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
„Mluvíte tak, jak dýcháte. Dýcháte tak, jak žijete. Žijete podle toho, jací jste… Proto je dech neklamným vůdcem na cestě k sebepoznání. Ze svého dechu můžeme vyčíst, v jakém stavu se nalézáme. Poté můžeme s pomocí dechu započít s prací na vlastním já, dechem je můžeme kontrolovat, na dechu pozorovat jeho pokroky.“
Tato slova Alice Schaarschuchové, zkušené učitelky práce s dechem, mne velmi oslovila. Má vlastní dlouholetá praxe, během níž jsem se nikdy nesetkala se dvěma jedinci s totožným dechovým rytmem, je plně potvrzovala. Dech je až do těch nejjemnějších detailů výrazem absolutní individuality. Osobní příběh, momentální stav, to, o čem každý jednotlivec přemýšlí, co cítí, i co právě vidí, to vše se odráží v každém vdechu a výdechu. Každý člověk má dechový rytmus, který mu zcela a naprosto odpovídá, avšak často je hluboko ukrytý. Pomalu a opatrně se může krok za krokem odkrývat, což jde ruku v ruce s rostoucím sebepoznáním. Dech vždycky dává upřímnou odpověď, pokud ji chceme slyšet. Slovy se dá lhát, dechem nikoliv; proto nám může být dech skutečným vodítkem.
Lidé se nezřídka snaží vnést do svých nádechů a výdechů pravidelnost, to znamená, že usilují o to, aby byly totožné. Rytmus však neznamená absolutní opakování předchozího, nýbrž živý, návazný pohyb na stejném základě a stejného druhu.
Dnes jsme již velmi vzdáleni původnímu významu tohoto pojmu. Slovo „rhythmos“ pochází z řecké antiky, souvisí s řeckým slovesem „plynout“ a znamená asi: plynule živoucí řád, který se vždy znovu spojuje v celek. V dýchání zakoušíme princip opakování, v němž se vše obrušuje a vyrovnává.
Stejně jako všechen rytmický život, nese v sobě i rytmus dechu volný prostor, umožňující nepřetržitou obnovu.
Snad každý už někdy zažil, jak rozličně jeho dech reaguje ve vztahu k jeho aktivitám a pohybům. Při rychlém běhu či zlézání strmé hory je dech čím dál tím rychlejší a kratší, což odpovídá naší spotřebě kyslíku. Může se dokonce stát, že musíme extrémně namáhavou činnost přerušit, poněvadž náš dech už nestačí a klade nám přirozené hranice. Při procházce se dýchání naprosto přizpůsobuje našemu typu chůze. A když odpočíváme, i náš dech se uklidňuje a zpomaluje – tato rozličnost sahá až do těch nejmenších detailů. Každý dech a výdech je nový, a tudíž jiný. Je živý – a tuto živost je třeba přijmout.
Jak již bylo popsáno v kapitole o dechu, krvi a duchu, přichází a odchází dech samovolně. Má ve svém otevřeném, rytmickém dění tři fáze, trojici:
Výdech – klid – nádech.
Počátkem je výdech. Tím prvním, co nově narozený člověk ze sebe vydá, je výkřik nebo alespoň vzdech, zkrátka vydechne. Vlastnostmi výdechu je dávání, aktivita směřovaná ven, jednání. Pak přichází okamžik klidu, v němž se neděje nic, moment očekávání nového. Následný vdech je jedním jediným otevřením sebe sama, abychom přijali dar, umožňující další život. Z něj harmonicky povstává – zdůrazňuji, že bez přerušení – další výdech. Některé nauky zmiňují pauzu po nádechu, ta však není přirozená. V takovém případě by se výdech uměle oddaloval. Ve výdechu se naplňuje zákon, že pouze v dávání je možno přijímat.
Ukázka z knihy Dýchání jako živoucí dění.