Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Uplynulo deset let od napsání článku Celostní medicína dnešní doby, kde jsou popsány základní informace a zákonitosti, které určil čas.
Mnoho lidí projevilo zájem přejít na popsaný způsob léčení, objevilo se několik nových mladých lékařů, kteří se vrhli s entuziasmem do práce, někteří se dokonce zcela zbavili závislosti na pojišťovnách a přešli do soukromého sektoru. U každého z nich více nebo méně začal boj o existenci. Neboť práce je složitá, nákladná a hradí ji pacient sám. A žel, stále zůstává v platnosti vyřčená zákonitost: Lékař může léčit, lék může pomáhat, ale vyléčit se musí pacient sám. A ta poslední část je rozhodující. Drtivé procento léčení chronické nemoci leží v totální změně života ve všech jeho rovinách. Dokud působí faktory, které se podílely a podílejí na rozvoji nemoci, a nejsou odstraněny, nemoc se neposune k vyléčení a jediná změna je pouze v tom, že nyní je ve hře jiný lékař a jiné léčivé prostředky.
Setkal jsem se i s množstvím lidí, kteří se vrátili ke klasickému způsobu léčení, protože je chemické léky dokážou viditelně udržovat ve zdánlivě dobrém stavu bez výrazné nutnosti něco ve svém životě měnit.
Lékař jim dnes pošle do mobilu e-recept s jejich udržovacím lékem a o to je to pohodlnější.
Mylná představa
V komunikaci s lidmi vychází najevo fakt, že mají nepřesnou představu o podstatě celostní medicíny. Prosté nahrazení chemických léků prostředky přírodními považují za cestu léčení pomocí celostní medicíny. A to není možné. Uvedené přírodní prostředky nejsou léky, patří většinou do kategorie potravních doplňků a ze zákona je dáno, že nejsou určeny k léčení, nýbrž k prevenci. Nelze tedy preventivním prostředkem léčit již rozvinutou nemoc, zvláště pokud se na chemický lék v těle vytvořila závislost. A tento fakt nemají ujasněn.
Uvedu příklad
Dotyčný užívá lék na vysoký tlak; když jej pravidelně užívá, tlak se drží v mezích normy, dotyčný již nevnímá příznaky, myslí si, že je zdráv, a protože by rád chemický lék neužíval, rozhodne se jej vysadit a vezme si místo něj prostředek přírodní.
Jenže v tom okamžiku je pravděpodobné, že se příznaky vysokého tlaku obnoví a dojde ke zhoršení stavu. Jeho vysoký tlak má nějakou příčinu, která je udržovacím lékem jen zamaskována.
Je mnoho variant, proč tomu tak je. Individuální příčina musí být pojmenována a změnou života odbourána, a sice tak, aby tělo nemělo potřebu tlak zvyšovat. A teprve tehdy, když je tohoto stavu dosaženo, je možno uvažovat nejprve o snížení dávky léku, a pokud se tělo přizpůsobí nižší dávce a tlak zůstává normální, ´sundá se´ další díl léku, a to může postupovat tak daleko, až jej lze zcela vysadit, a přitom nedojde ke zhoršení. Tělo se potřebuje adaptovat na jinou situaci a zapojí do toho procesu všechny své samo-léčivé mechanismy. A je třeba tělu vytvořit podmínky, aby to dokázalo. Přírodní potravní prostředky mohou hrát v tomto procesu důležitou a pomocnou roli, ale jejich užívání by nemělo být prioritní.
Diagnostické metody
Další postřeh se týká diagnostických metod celostní medicíny. Každý lékař potřebuje nejprve probrat anamnézu, v případě celostní medicíny hodně důkladnou. Dále potřebuje brát v potaz laboratorní hodnoty biochemické, hormonální, různé markery, které signalizují nemoc, třeba zánět, alergii, autoimunitu, onkologický signál, mikrobiologický profil, také vyšetření fyzikální pomocí přístrojů a různých zobrazovacích metod. Sestavuje si mozaiku informací, které vytvářejí obraz nemoci.
Ve světě celostní medicíny se také rozšiřují mnohé nekonvenční vyšetřovací metody založené např. na principu biorezonance, EAV či jiných fyzikálních jevů, tyto metody však většinou nejsou vědecky uchopitelné a nad výsledky diagnostiky visí otazník. A pokud se taková vyšetřovací metoda dostane do rukou nezdravotníka, který má nejspíše zájem využít výsledek vyšetření k prodeji nějakých potravních doplňků, pak je to chyba a jméno celostní medicíny je nabouráno. Myslím si, že nelze stavět diagnózu pouze na základě super-diagnostického přístroje, ale je vhodné propojit a využít všechny dostupné diagnostické metody klasické medicíny a nálezy správně interpretovat k dosažení co nejpřesnější diagnózy. Má jít o medicínu, která léčí podle příčiny.
Jenže… Byly provedeny i velké (mega-) studie, které si vzaly za cíl procentuálně vyjádřit možnosti pojmenovat vyšetřovacími metodami příčinu. A ukázalo se, že to procento je docela nízké a drtivá většina zůstává i po nákladném vyšetřovacím programu neobjasněna.
Např. zobrazovací vyšetřovací metoda (RTG, CT, MR apod.) dokáže velmi podrobně popsat anatomický útvar, který do těla nepatří. Ale ten útvar je následek, to není příčina…, a pokud ten útvar způsobuje nějaké potíže, pak je to následek následku. Zobrazení útvaru je nutno např. pro potřebu chirurgického odstranění, ale i když se útvar odstraní, neodstraní se tím příčina, která k vytvoření útvaru vedla.
A stejně se dostáváme zpět k vytvoření celkového obrazu nemoci s otázkou, co dotyčného dovedlo k jeho nemoci. A to drtivé procento příčin je v rovině nezměřitelné a medicína založená na důkazech nemůže reagovat jinak než nemoc zastavit, potlačit, útvar odstranit, chybějící látku do těla dodávat, mírnit bolest atd. Takového pacienta odesílá i na psychiatrii nebo k psychologické konzultaci. Ale pokud je výsledkem tohoto postupu opět „jen“ medikace např. antidepresivy, pak to k příčinnému vyléčení nevede. Není o tom diskuse, pokud dotyčnému pacientovi medikace zabrání v sebevraždě nebo mu pomáhá vyrovnat se s jeho životní situací nebo dotyčný nemusí být svázán do svěrací kazajky…
Je třeba vyzvednout, že klasická medicína v posledním čase uznala a připustila důležitost psychosomatiky, možná také na základě oněch mega-studií, které ukázaly, že vyšetřovací metody nejsou všemocné. A ukazuje se, že je nemocný celý člověk, a nejen postižený orgán. A léčení vyžaduje celostní postup.
I v tomto bodě je nutno zdůraznit důležitost a odbornost celostního lékaře, protože popsaná situace je tenký led. Pracovat s psychikou člověka není jednoduchá věc. Dá se říci, že je nejtěžší v oboru medicíny. Stává se, že trpící pacient již neví kudy kam a obrací se na provozovatele okultismu, šamanství či ezoterických disciplín. Je nesnadné pak situaci hodnotit i rozmotávat.
Zatím v systému zdravotnictví není prostor pro celostní medicínu a je třeba jen doufat, že k tomu v budoucnu dojde, neboť signály jsou stále zřetelnější.
MUDr. P. Šácha