Změny nálad

cm deprese3

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Náladu bychom mohli definovat jako určitou trvalejší pohotovost emoční reakce, která provází naše prožívání a chování, přičemž se vyznačuje malou intenzitou a delším trváním (na rozdíl od afektů, které jsou náhlé s prudkými emocionálními projevy). Ve srovnání s afektem však nálada nemusí mít obvykle konkrétní zacílení či předmět: někdy ani sami nevíme, proč máme špatnou náladu, proč jsme nostalgičtí, rozmrzelí nebo posmutnělí. Je to jakési naše „duševní počasí“, které se vyvíjí z povahy naší osobnosti a z určitého sledu prožitých zážitků či situací, které nás (často na nevědomé úrovni) ovlivňují. Do značné míry souvisí s naším temperamentem, ale také se váže na náš věk anebo i minulou zkušenost.

Na druhé straně je nutno zmínit, že nálada není jenom individuálním emocionálním stavem vyznačujícím se subjektivní jedinečností a psychologickou fenomenologií, ale má i svoje neurofyziologické charakteristiky. Prožívání nálad a emocí se váže na naši nervovou soustavu, a to zejména na limbický systém (hipokampus, amygdala a další oblasti), mozkovou kůru, vylučování neurotransmiterů (serotonin, noradrenalin a jiné).

Přechod z jedné nálady do druhé bývá obvykle pozvolný a plynulý. Při náhlé změně emocí mluvíme o podrážděnosti (iritabilitě) nebo afektu. Při poruchách nálad bývá časté, že tyto prožívané nálady obvykle nepřiléhají situaci; když bychom měli být veselí (protože se nám vdává dcera, přijali nás na vysokou školu, dostali jsme pracovní nabídku nebo jsme byli povýšeni), tak paradoxně zažíváme depresivní rozklady, a naopak, v tíživých situacích, kdy naše okolí truchlí, my z nějakého důvodu místo smutku máme chuť spíše se veselit, smát se, či jiným způsobem projevit navenek pozitivní emoce, bujarost, energii.

Když však změny nálady přesahují náš temperament a povahové vlastnosti, dostavují se ve výraznější frekvenci nebo kvalitě, můžou se rozvinout do vážnější podoby nebo třeba i psychické nemoci. Velmi často se poruchy nálady vyskytují u depresí, dále u bipolární afektivní poruchy (dříve známé jako maniodepresivní porucha), ale též u mánií, nebo taky u ADHD a jiných. Taky se objevují u potíží souvisejících s jinými fyziologickými poruchami, jako např. při neurodegenerativních poruchách, jako jsou demence u Alzheimerovy nemoci, Parkinsonovy nemoci či Huntingtovovy chorey; při potížích souvisejících s post-porodními depresemi nebo třeba epilepsií.

Deprese – může se objevovat jako izolovaná depresivní epizoda (ataka), nebo se opakovat a recidivovat. Tehdy mluvíme o tzv. rekurentní depresi. Vyznačuje se stavy smutku a rozladění, neschopnosti prožívat radost, pokles zájmu o koníčky či běžné činnosti a přidružují se různé somatické potíže jako potíže se spánkem, příjmem potravy, sexuálními funkcemi, ale taky koncentrací, pamětí apod. Velice nebezpečné jsou sebevražedné myšlenky nebo pokusy, které u depresí můžou hrozit, proto je dobré depresivní symptomatiky nepodceňovat.

Mánie – stojí na jakémsi protipólu k depresi a projevuje se výrazně nadnesenou náladou, přívalem velkého množství energie, nadšení, člověk je zrychlený v řeči, myšlení i jeho jednání je nepředvídatelné. Naopak jí, spí méně a taky přestává dbát o sebe a své běžné povinnosti (škola, práce, hygiena apod.).

Bipolární afektivní porucha – se diagnostikuje tehdy, když se střídá období deprese s obdobím mánie. Nebezpečí spočívá, podobně jako u deprese, ve zvýšeném riziku sebevražd, zejména když se pak nálada překlene z deprese do manické fáze a tehdy člověk může svoje depresivní/suicidální myšlenky poměrně snadno díky přívalu manické energie proměnit v čin.

Vyhledání a podstoupení lékařské péče, medikamentózní léčba spolu s psychoterapií tak představují nevyhnutnou intervenci. Ve veřejnosti je potřeba zbavit se negativního značkování duševních nemocí. Moderní přístupy přistupují k člověku celost-ně a chápou nemoc jako souhru tělesných (biologických), vnitřních (psychických) a sociálních faktorů (rodina, vztahy, okolí, prostředí), takže nemoc není chápána jako dysfunkce pouze jednoho systému. Z hlediska neurověd se i duševní nemoci pojímají jako systémové poškození (např. v důsledku nerovnováhy neurotransmiterových drah, špatná funkce korových oblastí mozku, limbického systému, hypotalamu apod.), s čím souvisejí v mnohém i takové nemoci, jako jsou deprese, bipolární porucha, posttraumatická stresová porucha a mnoho dalších.

V případě výskytu nežádoucích symptomů je proto na místě zajímat se o své zdraví, nebo zdraví svého blízkého. Když si zraníme koleno, nebo nám špatně fungují ledviny, nebo máme žlučové kameny, obvykle vyhledáme lékaře. Proč bychom to pro svoji amygdalu, hipokampus či třeba serotonin měli dělat méně?