Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V prosinci roku 2007 letěli režisér Michael Goorjian s producenty Noahem Veneklasenem a Marcem Sanchezem na Maui, aby udělali rozhovor s Dr. Waynem Dyerem. A právě z tohoto interview se zrodil scénář k filmu Proměna.
Co je mým smyslem?
Hlavním tématem v životě téměř každého, tou nejdůležitější souvislostí mezí tím kým je a co dělá a proč dělá to, co dělá, a doslova smyslem života myslím je, že si na něj klade otázky: „Nevím, proč jsem tady – vím, že existuje něco víc, co bych rád dělal, ale nevím kudy kam. Chci najít něco, čím bych chtěl být, třeba: ‚Chci být květinářem‘ nebo: ‚Chci chovat koně v Montaně.“‘ Podle mě to je však špatně. Tak by se nemělo postupovat.
Podívejme se na způsob, jakým jsme vychováváni v naší společnosti, zvláště v západním světě – ale stejné je to na celé planetě. Přišli jsme na tento svět a prvních devět měsíců svého života od okamžiku početí, do narození, než se dostaneme ven, neděláme nic. O vše je za vás postaráno. Nemusíte se obávat, jestli se třeba věci budou dít včas. To je všechno, podstatou je, že existuje vyšší moc, která se stará o všechno.
A pak přijdeme na tento svět, objevíme se. Náš nos je na svém místě, naše paže jsou na svém místě, vše je jako bychom s tím neměli vůbec nic co do činění. Odevzdali jsme se. Nechali jsme to být. Nechali jsme tomu volný průběh. A pak nás obklopí všichni ti lidé z našich životů. Nazývají se rodiče, naše rodina, naše kultura, naše náboženství, naše školy, naše podnikání a tak dále, všechno jakoby nás zaplaví. V podstatě nás učí, že nejsme tím, čemu se můžeme odevzdat a čemu můžeme věřit, ale nastoupíme na cestu nazývanou ambice.
A tato cesta ambice je skoro něco, jako kdybyste řekli: „Dobrá práce, Bože, odvedl jsi kus práce na té krásné maličkosti – teď si to vezmeme na starost my.“ V okamžiku, kdy se rodiče, kultura – ti všichni začnou starat, zanecháme proces odevzdání se, kterému jsme se museli podřídit v prvních devíti měsících našeho života. Byli jsme odevzdáni. Nechávali jsme tomu volný průběh. Vše se jakoby vyvíjelo perfektně.
Tím chci říci, že na fyzické úrovni nikdo nedostane na výběr, jak bude vysoký, jakou barvu budou mít jeho vlasy, co se kdy stane, kdy jeho vlasy začnou vypadávat, jestli vůbec, jestli změní barvu a tak dále, to všechno je za nás prostě vyřešené. Jenom se tomu odevzdáme nebo přijímáme tělo, které dostáváme.
Vždy jsem měl pocit, že jestliže z maličké mikroskopické tečky vznikne vše potřebné pro dokonalou fyzickou pouť, jaká ta pouť bude, jak bude dlouhá, kdy skončí, pak není přehnané tvrdit, která umožní všemu na naší tělesné cestě být perfektní, a tomu co z ní bude, žít libovolně dlouho a pak zemřít, že to není příliš mnoho prostoru pro předpokládání toho, že vše, o čem přemýšlíme, naše emoce a náš cíl a náš smysl, pro který tu jsme a všechno to, jestli jsme přišli na to, jak žít způsobem, jakým jsme žili prvních devět měsíců našeho života, prostě se vzdát, prostě připustit, pouze být, stát se pozorovatelem, všimnout si čehokoliv, co se odehrává a jen říct: „Ó, není to nádherné, jeho oči budou takové nebo onaké a nebudeš s tím moci nic dělat.“ Je to prostě už všechno za nás vyřešené, tento úžasný původ, nebo Bůh, nebo duch, nebo duše nebo jakkoliv to chcete nazývat.
Pak se tedy stane to, že vyvineme něco, čemu se říká ego, co můžeme brát jako edging God out – e-g-o, neboli svrhnutí Boha. Věřili jsme v Boha. Věřili jsme tomu zdroji, ať už to bylo cokoliv. Věřili jsme v Tao, nebo jakkoli to chcete nazývat. A nyní přicházíme my a řekneme: „Fajn, teď tě prostě vyšoupneme a přijmeme ego.“ A toto ego plně souvisí s ambicí.