Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Sociální psychologové si ve svých výzkumech již na začátku minulého století všimli, že my lidé často reagujeme na naše okolí ne na základě skutečných podnětů, ale na základě toho, co si myslíme, že je způsobilo. Tak se může stát, že rodič hned u dveří po příchodu domů z práce pořádně vyhubuje své ratolesti, protože najde doma nepořádek, neuklizeno, nevynesené smetí apod., a to všechno hned připíše na vrub tomu, co mu prolétne hlavou jako první zjevná příčina toho nepořádku („Zase hrál celé odpoledne počítač a neuklidil“, „Celý den létá venku s kamarádkami a zapomněla na to, že jsem jí nařídila uklidit“) Takovéto hledání příčin, tzv. atribuce, můžeme rozdělit na dva druhy. U vnějších atribucí připisujeme příčinu vnějším faktorům („Neuklidil, protože na to ještě neměl čas, jen teď se vrátil z doučování/tréninku“), zatímco o vnitřních atribucí je připisujeme přímo aktérovi („Neuklidil, protože je lajdák“).
Podobně uvažujeme o sobě samých. Každý z nás je jiný, v menší nebo větší míře se lišíme v povahových vlastnostech a rysech osobnosti, máme různou genetickou výbavu, kterou jsme zdědili od svých rodičů a předků, tvarovaly a formovaly nás jiné zážitky, prostředí, výchova, rodina, nebo doba a společnost, každý z nás má svůj řebříček hodnot, názorů, postojů, a z hlediska psychologie osobnosti má každý z nás i jiné přesvědčení o tom, do jaké míry můžu já sám kontrolovat dění kolem sebe, které mě ovlivňuje. To, že mě v práci povýšili, je dílem štěstí, náhody, vyšší moci, shovívavosti a dobré nálady šéfa, nebo je to spíše moji vlastní pílí, pracovitostí, erudovanosti a zaangažovanosti pro svou práci? Jinými slovy, to, co se děje kolem mě (např. povýšení v práci), je ovlivněno zvenčí (a tedy mnou samým ani tak ne, jako spíš náhoda, štěstí, nebo vůle či činnost druhých lidí), anebo je ovlivněno zevnitř (a tedy mnou samým, mými schopnostmi, vlastnostmi či mým přičiněním)?
Určitě cítíte, že tyto dva extrémy hodně vypovídají o určité části povahy člověka. Jinak k životu bude přistupovat člověk, který nevěří, že něco dosáhne vlastním přičiněním, že sám dokáže něco změnit, který nevěří, že je sám dost šikovný na to, aby byl na svoji činnost a aktivitu hrdý. Takovýto jedinec si spíše řekne „Na co se budu snažit, když beztak mě nepovýší, takové štěstí já nemám. Proč by to dělali?“
Každý tedy zastává určité „místo kontroly“ (locus of control), který tedy může být buďto vnitřní nebo vnější. Lidé s vnitřním (interním) místem kontroly věří, že oni sami mohou kontrolovat svůj život a že různé životní situace mohou být přímo ovlivněny jejich vlastním chováním a jednáním. Věří, že mohou řídit dění ve svém okolí a pozitivní ovoce své práce (odměna, povýšení, dobrá známka ve škole) je výsledkem jejich jednání. Velkou výhodou takovéhoto jejich postoje je to, že výsledky svého chování do značné míry považují za předvídatelné („Když se budu snažit, tak mě povýší/tak se dostanu na vysokou školu“) a tedy věří, že oni sami jsou „strůjcem svého štěstí“, oni sami ovlivňují podmínky důležité pro usměrňování k žádanému cíli. Mají svůj život ve svých rukou, umějí se v danou chvíli rozhodovat, umí při rozhodování zvažovat a přehodnocovat alternativy, jsou aktivní při vyhledávání zdrojů na cestě ke svému cíli, pracují s informacemi, konflikty řeší aktivně a konstruktivně a nenechají se jimi destabilizovat, naopak, berou je jako přirozenou součástí života, a jejich řešením se posouvají vpřed, jsou vysoce angažovaní a motivovaní při dosahovaní svých cílů.
Naopak, lidé s vnějším (externím) místem kontroly považují za rozhodující vnější faktory, které ovlivňují dění kolem nich – šťastnou náhodu, shodu okolností, nebo autority ve svém prostředí (šéf, učitel apod.), kteří ovlivňují dění kolem nich. Věří, že oni sami situace kolem sebe ovlivňovat nemůžou/nedokážou a jsou spíše „odkázáni“ na ony vnější vlivy (náhodu, štěstí, dobrou vůli učitele, šéfa), a tak se vlastně ani nesnaží svojí činností a aktivitou dosáhnout opak, přičinit se k dosažení svého cíle (dobrou známku z testu, pracovním výkonem k povýšení apod.). Svět kolem sebe považují za nepředvídatelný („Nač se mám snažit, když beztak neovlivním, zda mě povýší nebo ne“) a takováto subjektivní nepředvídatelnost je může vhánět do pocitů bezmoci, kterou se naučí přijímat v různých životních situacích. Takováto „naučená bezmocnost“ je pak vhání do bludného kruhu negativních myšlenek o vlastní nemohoucnosti – „beztak nic neovlivním“, „všechno je předem prohráno, tak nač se vůbec snažit“. Jejich angažovanost a míra vnitřní motivace je velmi nízká. Když se jim podaří uspět nebo dosáhnout pozitivního cíle (dobrá známka ve škole, přijetí na vysokou školu, povýšení v práci apod.), považují to spíše za (šťastnou) náhodu nebo rozhodnutí někoho druhého („asi měl učitel/šéf dobrou náladu“), a tak můžou inklinovat k větší rezignaci při aktivním řízení svého života. Problémům a jejich řešení se vyhýbají, protože je berou jako negativní a životní sílu ubírající součástí života, zvládají je velmi těžce, při řešení potíží a konfliktů se spíše spoléhají na pomoc zvenčí a od okolí, než na vlastní možnosti, protože jsou přesvědčení, že sami nebudou schopni zdárně se s danou situací vypořádat.
Jako převážná většina vlastností osobnosti, i místo kontroly je komplexem osobnostních dispozic formovaných jak na základě genetické a biologické determinace (např. tendence k úzkosti apod.), tak ale v mnohém souvisí i s vlivem prostředí, předchozích zkušeností, dětství, výchovy, sociálního učení. Z „naučené bezmocnosti“ je tak možné dospět k „naučenému optimismu“…