Ponížit se můžeš jedině ty sám

16.9.2021 e1631510202208

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Nikdo nás nikdy nemůže ponížit! A pokud máme pocit ponížení, způsobili jsme si ho sami. A to tím, že jsme se opustili.

Tím opuštěním mám na mysli, že:

» jsme se automaticky ztotožnili s názorem někoho jiného na nás, aniž by to prošlo naší zdravou sebereflexí = autoritu jiného postavili nad svoji autoritu, nebo
» jsme v rámci sebereflexe zjistili, že na tom, co o nás dotyčný povídá, něco je, avšak vzápětí jsme se za to začali zlobit na sebe, vinit se, nebo začali útočit na toho, kdo nám tu informaci o nás zprostředkoval, nebo
» jsme se raději uzavřeli do svých dogmat, uzavřeli se vůči názorům okolí, abychom se s nimi nemuseli střetávat a vyrovnávat, a tím se stali rigidními, a omezili se tak ve svém vývoji.

Všechny tyto tak rozdílné projevy jsou projevy oběti. Všichni jsme na cestě. Všichni se tu učíme, vybrušujeme sami sebe v diamant, zdokonalujeme se ve ctnostech. Dělat chyby je naprosto přirozené. Naopak, bez nich to nejde. My, lidé, v tomto tématu oscilujeme mezi dvěma krajními polohami, dokud nedojdeme do svého středu. V jedné krajní poloze automaticky přebíráme to, co o nás kdo povídá, jako pro nás pravdivé. V důsledku toho upadáme buď do sebelítosti, naštvanosti na sebe, sebetrýznění, nebo jsme naopak naštvaní na dotyčného, co si to k nám dovolil. Obojí, byť tak rozdílné projevy, jsou stavem oběti. Ve druhé krajní poloze jsme naprosto uzavření pohledům jiných zvenčí. Vše, co o nás kdo říká, všechny rady, doporučení vůbec nepouštíme k sobě. I toto je role oběti. Tyto dva krajní extrémy bych připodobnila k tomu, když někdo je velmi navenek emotivní a jiný je navenek emočně stabilní, avšak nikoliv z důvodu toho, že by byl natolik osvobozen od svých destruktivních nastavení, ale proto, že emoce potlačil. V obou případech jde o to samé – jednání pod nadvládou emocí.

CO JE TŘEBA UDĚLAT?

Máme se dostat do bodu, kdy zůstaneme otevřeni názorům a pohledům druhých lidí, avšak vše takto přicházející z okolí podrobíme uvnitř sebe vlastní sebereflexi. Tak zjistíme, jestli to, co dotyčný povídá, je i pro nás pravdivé, jestli na tom, co o nás povídá, byť se nám to třeba nemusí líbit, něco je. A pokud zjistíme, že na tom něco je, pak to, co o sobě díky tomu člověku objevíme, zkoušíme aplikovat ve svém životě. Což v praxi znamená, že zkoušíme jednat trochu jinak, než jak jsme se běžně a nevědomě chovali podle autopilota v různých situacích. Avšak uvnitř nás vůči tomu dotyčnému není žádná nepříjemná emoce. Naopak, uvnitř nás je ve vztahu k dotyčnému klid, mír a možná až vděčnost, že nám pomohl zvědomit něco v nás. Tím se obrušujeme v diamant, zrychleně měníme osobnost, vyzařování a pak i kulisy svého vnějšího života.

Zůstaňme proto otevření vůči názorům ostatních, avšak ne ve smyslu, že je budeme brát jako dogma, ale jako možné zprostředkování informace o nás, která nám může umožnit se posunout.

S láskou Mgr. Ing. PETRA JELÍNKOVÁ

zdroj: www.energy.cz