prozdravi.cz
Vše pro vaše zdraví
krasa.cz
Vše pro vaši krásu
parfemy.cz
Značková parfumerie
hodinky.cz
Značkové hodinářství
sperky.cz
Značkové klenotnictví
vivantis.cz
Být sám sebou
logo  
lékařská poradnakatalog stránekobchod pro zdraví

Najdete nás na facebooku
Zdravá výživa


O Utopení – 2. část

14.01.2013

Výpadek automatiky dechu.

Zdálo se, že už snad budu mít konečně trochu klidu. To by bylo dobře, protože mi už začínalo být silně ouvej. Situace se velmi zhoršovala. Za dvě hodiny po výlovu jsem cítil silně otok plic (plíce se hlásily tupou celkovou velmi nepříjemnou bolestí) a za další hodinu mi vypadla dechová automatika. Tělo samo nedýchalo a to je malér, který se musí prožít, aby byl dostatečně pochopen. Osmý pokus smrti se dostal až na hranu. Dýchání mě velmi bolelo.

 

Začalo to velmi plíživě a tak nenápadně, že jsem si zprvu nevšiml. Najednou jsem si uvědomil, že mi po rukách jakoby jde k prstům teplo. V údivu jsem krátce analyzoval situaci a odhadl jsem, že ten pocit dělá nadbytek oxidu uhličitého, neodvětraného velmi slabým dýcháním na malinké funkční ploše plic. Neměl jsem však pocit dušení ani žádnou potřebu dýchat více. Dalo by se i říci, že mi bylo docela dobře, jako těsně před usnutím.

 

Záludnost tohoto stavu spočívá v tom, že srdce bušíc na maximum není schopno přečerpat dostatečné množství krve pro náplň kyslíku, protože většina jí jde přes nefunkční plíce. Navíc je situace strašlivě zhoršena ztížením průtoku krve přes otok, což vede k utahání a selhávání pravé srdeční komory. To jsem ovšem v tu chvíli naštěstí ještě nevěděl, protože by mě to navíc stresovalo myšlením na reálnou možnost další "nenadálé" smrti.

 

Problém vypadlé automatiky dechu jsem řešil dechovým cvičením podobným tomu, jak jsem dýchal pro lékaře, když mě poslouchal stetoskopem. Dýchal jsem lehkými pohyby horní oblasti hrudníku podle své vůle trochu víc a rychleji, abych měl stále nějakou rezervu kyslíku v krvi. Stálá pozornost na dýchání je průs... (problém), protože stačí se chvilku zamyslet a je po mně (nebo po vás).

 

Pochopil jsem, že nyní začíná být opravdu zle. A bylo.

 

Umírání s plným vědomím.

V 11 hodin jsem se utopil a asi v 15 hodin mi začínala velká krize. Dusil jsem se a byl jsem dost vyděšený.

 

Neměl jsem čím dýchat díky masivnímu otoku rozleptaných plic, plných sražené krve. Zasípěl jsem na sestru, jestli by mi nemohla pustit více kyslíku. Odpověděla, že pan doktor řekl, že to takhle stačí, a na údiv můj i spolupacienta dodala, že to stejně pořádně neumí (ovládání pootočením kličky redukčního ventilu je někdy fakt složité). To jsem považoval za devátý likvidační pokus. Bohužel spolupacient byl chlap již třetí měsíc ležící po neúspěšné operaci křečové žíly, nohu jako báň a byl rád, že ji ještě vůbec má. Mimoto byl napojen na jakýsi dávkovač, takže mi mohl pomoci akorát laskavými slovy a na regulaci ventilu nanejvýš intenzivně myslet. Nepomohlo to. Já jsem na něj nedosáhl a z postele jsem nemohl slabostí.

 

Přistihl jsem se, jak na mne leze předsmrtná apatie, jak je mi nějak divně všechno jedno a jak se smiřuji se svojí bezvýchodnou situací a v halucinačním stavu jsem měl pocit vyrovnanosti, míru a odpuštění, které jsem svým viníkům právě dával a od Boha a života v tomto okamžiku zároveň dostával. Řekl bych, že to je docela příjemný pocit bez bolestí, emocí, přání a tužeb.

 

A jak jsem tak procházel svým životem, tak jsem si uvědomil, že jsem ještě neudělal všechno, co jsem měl v plánu, a vzbouřil jsem se.

 

Vzbouření se smrti.

Pochopil jsem, že jsem v laskavé náruči osmé smrti, a rozhodl se bojovat za svůj život, abych mohl pomáhat druhým. Abych mohl dělat kvalitní bylinkové čaje a radit třeba vám, kdo tohle zrovna čtete, jak přežít utopení.

 

Nalezl jsem v sobě chuť se rvát, i když jsem momentálně prohrával, a řekl jsem si: "Celý život jsi se v podstatě vzhledem k tomu, co nyní prožíváš, flákal. Tak teď teda budeš fest makat. A to i v noci místo spánku, když to nedýchá samo. Bez diskuze!"

 

Namíchnul jsem se na sebe, že jsem se nechal v podstatě vláčet proudem dění bez aktivní obrany. Sice to vypadalo, že se mi to nepodaří, ale řekl jsem si, že to nevzdám v žádném případě, a udělal jsem si podobný program, jako když jsem plaval pod vodou. Prostě není jiné cesty.

 

Další průběh mojí krize spočíval v silném soustředění a bojovné nasranosti na svoji slabost, pomalou rozhodnost i na málo poslušné rozbité tělo. Soustřeďoval jsem se na snižování otoků v bolících plících, na zvyšování svojí energie a vitality a na dodávku kyslíku řízeným dýcháním, což mne mimochodem velice rozptylovalo a zatěžovalo.

 

Po krizi.

Po hodině tvrdé duševní i duchovní práce jsem dosáhl zásadního zlepšení. Meditací a dechovým režimem jsem si vytvořil velkou zásobu bioenergie pro vlastní přežití. Na dechový režim jsem si tak navykl, že jsem jaksi samovolně dýchal napřed a už jsem na to nemusel tolik myslet. Ale na zřeteli jsem to musel mít stále a usnout jsem se neodvažoval. Krizi jsem zažehnal a odložil jsem i kyslíkové brýle a již sám zavřel ventil. Pobavil jsem se se spolupacienty a sdělil jim, že další den budu propuštěn a za deset dnů mi nic nebude.

 

Samozřejmě jsem trochu frajeřil, ale současně jsem si to dal jako životní program. Chtěl jsem spolupacientům ukázat příklad, že to půjde, že stačí chtít. A toho jsem se pevně držel. Později tomu museli uvěřit. Jak moc je to ale inspirovalo, nevím. Nyní mám spíše pocit, že na to hleděli jak na zprávy v televizi.

 

Vitamíny, čaje, mazání.

Vzkázal jsem, aby mi manželka přivezla čaj na dýchání PK, měsíčkový olej MO a zeměžlučové kapky 12K, vitamíny C, A, E a B-komplex forte.

 

Přesvědčil jsem lékaře, že potřebuji vitamíny, a tak mi dal do kapačky vitamín C a vitamíny A a E mi injekcí aplikovali do té části zad, která se hovorově málokdy nazývá slušně. Sám jsem si vitamíny bral také, protože jsem měl dojem, že na mě šetřili.

 

Ten vitamín C budu tvrdě vyžadovat alespoň 500 mg do každé kapačky, až se znovu utopím. Ze svých prostředků budu ještě potřebovat čaj na imunitu, tymiánovou směs TK.

 

Noc nic moc.

Lepšil jsem se hodinu od hodiny, ale na noc jsem se stejně nechystal spát, protože jsem se bál, že přestanu dýchat nebo si lehnu.

 

Oba spolupacienti spali jako dřevorubci v plné práci, což ale nedalo spát noční sestře, která mě nasupělá zdrbala, jaký jsem bezohledný vůči spolupacientům, že v noci nespím a svítím, čímž je probudila. Zhasla a nechala kontrolní škvíru ve dveřích. Probuzený kamarád, kterého sestra svým ječením probrala, z postele dosáhl na vypínač, rozsvítil a za chvilku se opět ozýval svým hlasitým až bohatýrským spánkem.

 

Zase nás prozradil. Při tom hluku mohl spát jen málokdo, já ale ani sestra ne. Zarudlá baba se vzteky přiřítila a hádejte, kdo byl opět blbec. V tu chvíli by se určitě čerstvě vyoraná myš tvářila duchaplněji než znovuprobuzené obecenstvo, které jsem tedy požádal, aby chrápali i nadále, že se mi to hodí, abych neusnul. Pro jistotu jsem si ale opět vzal brýle s kyslíkem, kdybych nechtěně usnul a lehnul.

 

Do rána jsem střídal meditace, soustřeďování a tlučení špačků neboli klímání.

 

Druhý den.

Ráno jsem odmítl snídani. Chleba, máslo, tvrdý sýr a kakao. Výborná, lákavá a sytá snídaně, velmi podobná té, která mne o den dříve málem zabila.

 

Kolegovi s operovanou nohou manželka, na níž již zdaleka bylo patrné, že dobře vaří, přinesla štrúdl. Špičková lahůdka, víc jablek než těsta. Když viděl, že svůj příděl krmiva nekonzumuji, tak mi ho nabídl. Škoda, že jeho žena nevaří v nemocniční kuchyni.

 

Snědl jsem místo snídaně jeden kousek a místo oběda dva. Poslední jsem si dal ke svačině. Ještě stále jsem trávil svoji krev a nebylo mi dobře.

 

Potom jsem potřeboval na záchod. Byl jsem ještě tak slabý, že jsem tam nemohl, i přišel záchod ke mně. Je to strašné, ale bez plic nejde ani tlačit. Důvěrně známý břišní lis, při kterém vám až naběhnou žíly, by mě zabil. Snažil jsem se, aby to ze mne jen tak vypadlo. Nebylo to nic moc, ale ulevilo se.

 

Natrávená krev přišla na řadu až další den. Skoro černá, mazlavá, špatně strávená a šla ze mě po tři dny.

 

Atypický pacient.

V meditačním sedu jsem byl asi pěkný exot, ale moje představa o nemocnici spočívá ve snaze uzdravit se ve spolupráci s lékaři co nejlépe a co nejdříve. Tak jsem se snažil převelice.

 

Po rozhodnutí o svém aktivním přístupu k uzdravení jsem seznámil spolupacienty s mým uzdravovacím plánem, totiž, že druhý den odejdu z nemocnice. V neděli jsem oznámil lékaři, že hodlám odejít.

 

Revers musela podepsat i moje žena, protože doktor tvrdil, že jsem zřejmě nesvéprávný blázen. Snažil se nás přesvědčit nejrůznějšími argumenty, abych zůstal. V podstatě to, že můžu kdykoliv umřít, byl ten nejslabší. Faktem je, že argumentů použil hodně a přiznávám, že ve mně vzbudil poněkud i strach a částečně oslabil moji sebedůvěru i sebevědomí. Musím přiznat, že k tomu, abych odešel, jsem musel sebrat veškerou svou odvahu, silně podpořenou znalostí věci a logikou. Ta chvíle rozhodnutí o vlastní odpovědnosti byla velice těžká.

 

Jeden z argumentů lékaře mě ale velmi potěšil. Řekl, že si doma náhodou lehnu a to může být můj konec. Vzhledem k tomu, že mě minulého dne nutil ležet, se zřetelně rychle poučil.

 

Přesto existoval jeden zásadní argument, který lékař nevěda nezmínil a já podcenil. Kdyby ho totiž řekl, tak bych zůstal. I když mám sportem trénované srdce, bylo na pokraji pravostranného selhávání. No, každému by nemuselo vydržet.

 

Po tom, co nade mnou doktor zlomil hůl, mi dovolil návrat do nemocnice, kdyby se mi doma přitížilo. To potěší.

 

Podmínkou propuštění bylo, že mne žena dvakrát denně přiveze na injekci antibiotik.

 

Problém ovšem nastal při chůzi ze třetího patra po schodech. Slabost více než stařecká, kterou jsem absolutně nečekal, mne na každém mezaninu nutila k odpočinku. To nepřeji žádnému, je to velice deprimující pocit bezmocnosti, obvykle starých lidí. Později jsem tedy jezdil výtahem.

 

Rentgen potvrdil absenci plic.

Třetí den ráno jsem šel před injekcí ještě na rentgen plic. Ovšem na snímku žádné plíce nebyly. Bylo tam hlavně obrovské srdce, se strašlivě vytahanou zvětšenou pravou komorou. To vzniklo od snahy protlačit krev malým oběhem přes neprůchodné, zastrupované a oteklé plíce, které na snímku vypadaly jako husté bílé křoví s náznakem pravidelnosti žeber.

 

Plíce normálně nebrání průchodu rentgenových paprsků a na snímku zdravého jsou znázorněny černě. Svůj snímek bych nikomu nepřál, protože to se vlastně díváte smrti do tváře. Ještěže trénované srdce vydrželo ten šílený nápor také díky tomu, že jsem měl méně krve a nízký krevní tlak. Jak se říká, bylo to opravdu o prsa. O nulky.


Související články:
O Utopení – 1. část
O Utopení – 3. část
Nepořádek - základ života
Do Světla


14.01.2013
autor: Břetislav Nový
další články v rubrice: Ostatní


 
Stravování žen po čtyřicítce
Mocná dvojice minerálů
Zdravé vánoční cukroví
Cukrovka - příznaky a hodnoty glykemie
Jak zajistit adekvátní příjem zinku
Priessnitzův obklad
Proč je ve většině případů dobré nedělat kompromis (psychologie vyjednávání podle FBI)
Jak snížit hladinu škodlivého LDL cholesterolu přirozenou cestou
Hemeroidy - léčba, která zabírá
VIDEO: Kolikrát denně máme jíst?

279,- Kč
(c) 2004-2016 www.celostnimedicina.cz
O násRSS