Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Je zajímavé pozorovat, jak se životní podmínky promítají do našich charakterů; znovu jsem si to uvědomila během setkání s Ivanou Wurstovou. Jako by život v horách ani jiný přístup k životu nepovoloval než ten přímý a jasný. Držet se své cesty a hlavně z ní nesejít. To by se totiž mohlo velmi prodražit; jak ve skutečnosti, tak v přeneseném slova smyslu.
Věnujete se alternativní medicíně. Pojem alternativní ve mně evokuje něco „jiného“, zástupného k běžně používanému. Má podle vás „alternativní medicína“ zastupovat tradiční medicínu, nebo ji doplňovat?
Určitě by ji měla doplňovat. Nemyslím si totiž, že jít vždycky jenom (zdůrazní) alternativní cestou je v pořádku, protože pacienti se mohou vyskytovat v různých fázích onemocnění. A alternativní medicína na to ne vždy dosáhne.
Často se říká „alternativní medicína jako prevence, tradiční medicína jako léčba“. Co vy na to?
Určitě. Alternativní medicína je primárně myšlena skutečně jako prevence, to se týká třeba právě akupunktury, tisíce let staré metody. Čínští lékaři byli honorováni za to, že je jejich klient zdravý. Což v západní medicíně vůbec neexistuje, prevence je hodně podceňovaná. U nás lidé většinou přijdou k lékaři až tehdy, když jim něco je. A v tom případě je už spousta orgánových systémů hodně narušených a v nerovnováze, a na to už je v mnoha případech akupunktura slabá.
Dovedu si představit, že mi akupunktura pomůže například od bolestí zad, které jsou způsobeny zablokovaným průchodem životní energie. Jak ale použít akupunkturu preventivně?
Ano, zatímco západní medicína pracuje s krevním nebo lymfatickým oběhem, akupunktura kromě nich uvažuje ještě o energetických drahách, tzv. meridiánech, které spojují povrch těla s vnitřními orgány. A ovlivňováním akupunkturních bodů na povrchu těla lze ovlivňovat vnitřní orgány. Zdravý člověk má orgány a meridiány v rovnováze, ale jejich nerovnováha může způsobit onemocnění. Běžný lékařský nález ale tuto nerovnováhu nerozpozná. Jste-li podle lékařských zpráv zdravá, ale v těle nějaká nerovnováha už je, akupunktura může tuto nerovnováhu pomoci srovnat a dát tělu šanci, aby se samo vyléčilo.
Vnímají podle vás čeští lékaři, kteří v současné době praktikují západní medicínu, tu tzv. alternativní jako svou konkurenci, nebo jako partnera?
Asi jak kdo, jako ve všech oborech. Jsou lékaři, kteří se striktně drží principů západní medicíny, což jim ale nelze vyčítat. Protože tak se to učí na lékařských fakultách, hodně se tomu věnují a zjišťují si nové postupy, protože vývoj jde stále kupředu. Tak je možné velmi dobře léčit západním způsobem, proč ne.
A navíc, každý klient vyžaduje něco jiného. A samozřejmě také existují lékaři, kterým alternativní postupy vyloženě vadí, ale to je podle mě ovlivněno tím, že současně existuje spousta léčitelů a samozvaných šarlatánů, kteří mohou u pacienta silně narušovat pohled na západní medicínu.
Spousta nemocných velmi jednoduše přebírá kdejakou radu a ve svém zoufalství jsou kýmkoliv a čímkoliv velmi ovlivnitelní.
Čím?
Člověk, který je nemocný a stále hledá, co by mu pomohlo, je tonoucí, který se stébla chytá. Spousta těchto nemocných tedy velmi jednoduše přebírá kdejakou radu a ve svém zoufalství jsou kýmkoliv a čímkoliv velmi ovlivnitelní. Léčitelé, kteří nepracují skutečně srdcem a poctivě, samozřejmě podkopávají celou léčitelskou obec, protože zneužívají důvěry svých klientů.
Ale nemyslím si, že by všichni lékaři byli a priori proti alternativě. Protože vidí, že je spousta pacientů, kterým klasickou medicínou nemohou pomoci. A jsou také lékaři, kteří s léčiteli spolupracují.
Jak byste člověku, který zase na druhou stranu a apriori odmítá lékařskou péči, vysvětlila, že ani ta tzv. „alternativní“ není samo-spásná? Že je tedy ideální „jít ruku v ruce“?
Například pomocí akutní chirurgie. Pokud už má pacient žlučník v akutní fázi, která si vyžaduje operaci, tak není o čem diskutovat! Teoreticky by mu sice mohl pomoci Filipínec přiložením ruky, ale představte si to v praxi… To prostě není možné. Takže přichází na řadu klasická západní medicína se svými klasickými postupy a odoperuje ho tak, jak ho má odoperovat, a je to v pořádku.
Samozřejmě si ale pacient musí uvědomit, že se k tomu žlučníku musel nějakým způsobem dopracovat a má za sebou příběh, který ho přivedl na operační sál. A když si pacient nevezme žádné poučení a nezamyslí se nad tím, proč bylo nutné jeho žlučník odoperovat, tak to nemusí znamenat, že se zbaví potíží.
Role emocí je v čínské medicíně velmi důležitá…
Podle čínské medicíny mají orgány určitou duchovně-emocionální stránku. Onemocnění určitého orgánu tedy neznamená, že se člověk například jenom nachladil, ale také že žije s nějakými emocemi, které ho silně ovlivňují. Když už jsme u toho žlučníku, lidé ho mohou zatěžovat nejenom pojídáním těžkých, smažených jídel, ale stejně tak ho mohou narušit, i když se budou stravovat zdravě, ale budou potlačovat vztek. Lidské tělo má sice vlastní autoreparační schopnost, ale ta není všemocná a má své hranice.
Na symptomech jejich nemoci se pacientům snažím ukázat, co mají ve svém životě nevyřešené. Nejčastěji to jsou témata strachu, vzteku a smutku, které lze akupunkturou do jisté míry ovlivnit. A akupunktura je schopná, alespoň jak já to vnímám, změnit úhel pohledu člověka a díky tomu se na svou nemoc podívat z jiné strany.
Že tedy pochopí, že nemoc je způsob komunikace jejich těla s nimi samotnými?
Často se svými pacienty v ordinaci mluvím o možnostech, jaké v léčení mají. Buď jim nabídnu službu jako neuroložka se všemi postupy odpovídajícími západní medicíně včetně všech nutných vyšetření, abychom se jehličkami nesnažili léčit něco, na co akupunktura nedosáhne. Nebo jim doporučím jinou cestu.
Napíchnutí jehličkami je tedy první krok…
Dalo by se to tak říct. Jak pacienti docházejí na akupunkturu opakovaně, začneme postupně o jejich potížích mluvit stále hlouběji. Podle mě ale většina z nich stejně někde hluboko v sobě velice dobře ví, odkud jejich potíže pramení.
A někdy je to o tom, že se své nemoci nechtějí ve skutečnosti zbavit.
Začala jsem využívat metody systemických konstelací při hledání příčin zdravotních potíží. I tuto možnost pacientům nabízím, ale je na každém, jestli přijde nebo ne. Často se stává, že i když jsou klienti přihlášení, na poslední chvíli se odhlásí, protože dostanou strach. A někdy je to o tom, že se své nemoci nechtějí ve skutečnosti zbavit.
Být nemocný totiž z psychologického hlediska přináší řadu výhod… Je tím strachem podle vás to, že by se ho mohli zbavit a tím přijít o své výhody?
Domnívám se, že mají strach z toho, co by se na semináři otevřelo. Podvědomě totiž tuší, že by rýpli do něčeho hodně bolavého, do čeho rýpat nechtějí, takže těm, kteří na seminář skutečně přijdou, blahopřeji, že nakonec sebrali odvahu a přišli. Profit, který ze své nemoci pacienti mají, není tak průhledný a jasný, jako například invalidní důchod. Je to spíš skrytá výhoda, třeba pozornost partnera. Objevujeme stále nové a nové léky na potlačení přirozených reakcí organismu. Přitom každá nemoc je zpráva našeho těla, jakýsi poplach a volání o pomoc, zvlášť u dětí.
To je totiž asi jediný způsob, jak nám naše tělo může dát najevo, že se něco děje….
Příroda je neskutečně moudrá a naše tělo naprosto úžasné. Právě na semináři si každý může vyzkoušet, jaké to je být v roli nějakého svého orgánu, jak orgány na sebe vzájemně reagují a pomáhají si. Protože orgány mají zájem na tom, abychom žili, jinak by to celé nemělo smysl. To už jen tak nezapomenete, jaké to je, když stojíte v roli srdce a máte možnost vnímat, co s vámi dělá nějaká informace, co s vámi dělá, když přijde konkrétní člověk nebo když vás něco bolí, když po někom teskníte. Když už nic jiného, tak se naučíte lépe vnímat svoje tělo a hlavně si ho začnete víc vážit.
Často bereme svoje tělo jako samozřejmost. Vnímáme svoji ruku nebo že nás bolí pravé koleno, ale plně si neuvědomujeme, co to znamená „mít svoje tělo“.
Dokonce se mi během seminářů stává, že klienti vyžadují, aby jim jejich orgány věnovaly pozornost, aby orgány respektovaly ego klienta… A přitom to funguje přesně naopak. Jak říkáte, bereme to jako samozřejmost. Ale velmi rychle si to uvědomíme, když onemocníme. Spousta z nás říkáme „Hlavně zdraví, hlavně zdraví…“, ale co pro to děláme celé roky? Přijde za mnou pacient a řekne „Musíte mi pomoci!“ Na to nejde říct než „A co jste pro svoje zdraví dělal vy?“ Ano, někdy bývám v ordinaci nepříjemná, ale ti, kdo už něco ve svém životě chtějí změnit, tak to vítají a sami pak řeknou „Máte pravdu, je to tak.“
Přijde za mnou pacient a řekne: „Musíte mi pomoci!“ Na to nejde říct než „A co jste pro svoje zdraví dělal vy?“
Dočká se podle vás alternativní medicína vstřícných kroků nebo obecně podpory třeba ze strany pojišťoven? Podle článku 31 listiny základních práv a svobod, která je součástí naší ústavy, má každý právo na ochranu zdraví. A není tedy i jeho právo si vybrat, jakou metodu k tomu využije? Proč by tedy jedna měla být vůči druhé znevýhodněná?
Tohle těžko komentovat, protože do toho příliš nevidím, takže mohu jedině mluvit ze své praxe. Samozřejmě je to v závislosti na diagnóze, ale když opravdu nemusím, tak léky pacientům nepíšu. Samozřejmě jim je nabídnu, ale nabídnu jim i alternativu. Vysvětlím jim příčiny onemocnění, provedeme všechna nutná vyšetření, ale pak se snažím dát zodpovědnost za jeho zdraví do rukou pacienta, kam také patří. Nabízím – nenutím. Každému, co jeho jest, ať se každý rozhodne sám.
To, co jste nastínila, ale nevidím úplně špatně. Protože když si pacient něco platí, přistupuje k tomu úplně jinak, má daleko jinou motivaci. Začne víc dodržovat, co říkám, začne ho to víc zajímat. Když je něco zadarmo, lidé si toho neváží.
Zmínila jste odpovědnost v rukách pacienta. Jde ji u nemocných i zdravých lidí nějak podpořit?
Myslím, že cest je mnoho. Líbí se mi potenciál, který otevírám v konstelacích. Protože v nich se musíme postavit sami za sebe a musíme sami sobě přiznat, co se v nás děje. To za nás nikdo neudělá. Musíme překlenout svůj strach, že nebudeme dost dobří, že nebudeme přijati. Pořád jsme ze svého okolí masírovaní, od rodičů, od spolužáků a od útlého věku také od médií, jak jsme nedokonalí nebo jací bychom měli být, a tím potlačujeme své přirozené potřeby. Když nevyrazíte do ulic s tamponem, nejste in nebo mít po čtyřicítce inkontinenci a brát léky na prostatu je normální. Lidé jsou z toho ale tak zmatení, že tomu prostě věří. Přišla za mnou mladá žena s bolestmi hlavy s tím, že ale co se divím, že to je přeci normální, že hlava bolí každou její kamarádku. Někdy je neuvěřitelné, co všechno se v ordinaci dozvím, že je pro lidi normální. (naléhavě)
Možná to spočívá v tom, že nám to je jako normální předkládané…
… tohle pracuje na úrovni podvědomí. Hlava to tedy jako normu pojme, ale tělo, samozřejmě, hlásí něco jiného. Protože má prastaré instinkty, které jsme ale ještě úplně neošálili. Naštěstí. (usmívá se) Ale stejně nás jednou doženou, pokud s nimi nežijeme v souladu. Když jdeme proti sobě, tělo se, logicky, začíná bránit.
Když jdeme proti sobě, tělo se, logicky, začíná bránit.
Kdy chodíme proti sobě?
Hlavně ve vztazích, ale jde celkově o náš život, protože často děláme něco, co ve skutečnosti nechceme. Chodí ke mně spousta lidí, že jsou nespokojení ve své práci, ale jinou práci neseženou. Já jim neříkám, co mají dělat, jen konstatuji, jak to je, a co s tím provedou, je na nich. Občas přijdou i reakce typu „Vám se to mluví, vy si tu sedíte v ordinaci…“ Co na to chcete říct? Ano, sedím v ordinaci, protože jsem si to tak zařídila.
Na začátku našeho rozhovoru jste zmínila existenci různých identit nabourávají-cích pověst alternativní medicíny jako celku. Takoví se najdou v každém oboru, je ale pravda, že současná doba je otevřená nejrůznějším metodám. Některé z nich jsou také dost extrémní, někdy život ohrožující.
Ano, vím o tom, asi nejvíc to zažívají onkologové, když se pacient vrátí od nějakého léčitele s tím, že je pro jeho zdraví nezbytné ihned vysadit všechny léky. Ale zase jsme u té odpovědnosti: to je rozhodnutí a věc každého člověka. Chápu, že nemusí na sebe vidět s odstupem, že se neumí s odstupem podívat na svou nemoc. Spousta onkologů si vyslechne názory, že zabíjejí lidi chemoterapií… Já to nevidím tak striktně. Oni tímto způsobem léčí podle posledních vědeckých poznatků. Jestli jsou vědecké poznatky podkopané farmaceutickými firmami nebo ne, to nevím, ale nedivila bych se ničemu.
Svým pacientům říkám: „Podívejte se, mohu vám napsat obstřiky, léky, rehabilitace nebo lázně. Dokud to ale nepustíte v hlavě, tak se nic nepohne.“ Ale chápu, že lidé v první chvíli nevědí, o co jde. „A co mám pustit v hlavě…?“ S takovou reakcí se setkávám dnes a denně. Ale už také vím, že mnohým stačí naznačit a ukázat cestu. A to si myslím, že je hlavní úkol lékaře: ukazovat pacientům cestu, aby nemuseli (zdůrazní) brát léky. U nás je to často naopak.