Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Dobré vyhodnocení situace pacienta se má stát základem ke stanovení cíle léčby.
Pokud má pacient diagnózu např. artróza kolene, bylo by asi pošetilé, aby lékař pacientovi sliboval vyléčení a pacient si dělal iluze, že bude s vyléčeným kolenem znovu běhat. Pokud je chrupavka kloubu opotřebovaná, je ve stavu degenerace, těžko ji můžeme obnovit, když není z čeho. Ortoped nabídne umělý kloub. Ale co když je popsaný degenerativní stav také v jiných částech těla – na páteři, v některém z orgánů, v mozku, ve štítné žláze… Zde nelze běžně nabízet nový orgán.
V celostní medicíně – a měl bych napsat obecně v medicíně – platí pravidlo, že napřed musí být pojmenována příčina, ta má být odstraněna a teprve potom má přijít úvaha o léčebném programu a vlastní léčba. V praxi se tento proces vysokým procentem neděje. Objeví se příznak a hned je zahájena léčba. Jenže ono pravidlo pokračuje dále. Bez pojmenování a odstranění příčiny pak nemá léčba efekt. Často jde jen o povrchové a příznak potlačující ošetřování, jež maskuje podstatu problému a odsouvá řešení na budoucnost…
Jakou budoucnost? No třeba tu, kdy vznikne degenerativní proces a kdy najednou uslyšíte slova:
„Je to degenerativní, s tím se už nedá nic dělat“.
Nedávno mne oslovila v poradně žena s problémem autoimunitní poruchy štítné žlázy. Měla klasickou léčbu substituční, kterou do těla dodávala umělý hormon, protože její štítná žláza nedovede vinou autoimunitní reakce svůj vlastní hormon sama tvořit. Léčba probíhá přesně podle výše popsaného principu. Není odstraňována příčina a je dávána pouze udržovací léčba umělým hormonem. Efekt léčby se po 7 letech projevuje jako nedostatečný. Přidávají se další potíže. Nadváha, sklon k depresím, začínají vypadávat vlasy a na kůži se objevují bílé skvrny bez pigmentu – vitiligo. Po rozboru situace jsem té ženě vysvětlil princip léčby podle příčiny i to, že na jejím příkladu je jasně vidět, že ona příčina – autoimunitní reakce – není řešena současnou léčbou, nýbrž pokračuje dále – protilátky asi již působí na vlasové cibulky a na kůži, kde vzniká autoimunitní nemoc – vitiligo. Pacientka reagovala tak, že opustila svého lékaře, který ji 7 let léčil tím, že jí předepisoval umělý hormon, protilátky vyšetřil jenom jedenkrát, a to na začátku při úvodním vyšetření. Od té doby ne. Sedmileté léčení v odborné poradně spočívalo v klasickém schématu, na které již dnes běží veřejná kritika a vtipy:
Sedím hodinu v čekárně, v ordinaci jsem 5 minut, je mi proveden odběr krve, do ruky dostanu recept na lék a letáček, co mám dělat, a sdělení sestry, že zavolá výsledek krve. To se také stane a je mně sděleno: „Všechno je v pořádku, přijďte zase v termínu pro předpis dalšího léku“.
Plná iluzí tedy přijela k novému lékaři, proběhl úvodní pohovor, vyšetření krve i žádané protilátky, sonografii a ujištění, že to bude dobré. Následovala změna léku a dávkování.
Výsledek odborného vyšetření jsme spolu opět konzultovali.
Zvýšené protilátky, tendence ke snížené funkci štítné žlázy, na sonu nejasné změny ukazující na malé uzlíky, ostatní imunologické vyšetření neuděláno. Reakcí na situaci byl předpis jiného hormonu (dražšího a od jiné firmy), s vyšším dávkováním.
Čtenář si sám může udělat obrázek o tom, že se situace ani po návštěvě jiného odborného lékaře nezměnila, ba naopak vyšetření potvrdilo stále přetrvávající autoimunitní podstatu problému, přechod do chronického stavu s náznakem posunu tkáně do degenerativní fáze (uzlíky). A léčba opět jen reagující na následek, žádný zájem o autoimunitní podstatu.
Když není léčena příčina, efekt se nedostaví. Nyní si již můžeme celkem snadno představit situaci za dalších 7 let…, pokud bude v tomto způsobu léčby pacientka pokračovat.
Cíl léčby tedy v klasickém pojetí není konečné vyléčení, nýbrž jen údržba, reakce na projevy nemoci. Odborný „údržbář“ vede svého pacienta do závislosti na léku, což přináší efekt jedině farmaceutické firmě, která má tímto postupem zajištěn pravidelný odběr léku.
Jestli není odstraňována příčina, pak je malá šance na vyléčení. A pokud je již chronický – degenerativní stav, pak se naděje posouvá k nule.
Příčina vždycky existuje, bez výjimky. Když je akce, je i reakce. Nemoc je reakce, které předchází akce. To je pochopitelné dávno z fyziky. Jestliže příčinu odstraníme, pak se šance na úspěšné léčení zvyšuje.
Měli bychom tedy stanovit nový a reálný cíl. Onemocnění zpomalit, popřípadě zastavit, a pokud ještě existují v poškozeném orgánu nějaké buňky, které dosud nejsou degenerované, máme se snažit o jejich regeneraci a obnovení jejich funkce.
Lékař může léčit, lék může pomáhat, ale vyléčit se musí pacient sám.
Kriticky musí vyhodnotit svůj stav a naplánovat cíl, jehož chce dosáhnout. Ovšem bez pojmenování a řešení příčiny svého cíle nedosáhne.
Své zkušenosti z praxe vyjádřil