Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Jakon, či yacon, taraca, jicama (Smallanthus sonchifolius) je další léčivá rostlina pocházející původně z dalekých oblastí jižní Ameriky. Má chlupatou lodyhu, která je často nafialovělé barvy. Tato lodyha je hustě porostlá zelenými listy. Koncem vegetačního období se na vrcholu hlavního stonku tvoří hezké žluté nebo oranžové úbory. Rostlina dosahuje výšky až dvou metrů.
Hlízy yacon
Z rostliny se, podobně jako u našich brambor, sklízejí podzemní hlízy. Tyto dosti velké jedlé kořenové hlízy připomínají svým tvarem hlízy šlechtěných topinambur. Jejich slupka je jemná. Pod touto slupkou se nachází vrstva slabě pryskyřičné chuti. Samotná hlíza je tvořena jemnou dužninou sklovitého vzhledu s ovocnou příchutí. Dužina je křehká, chroupavá a šťavnatá, nasládlé chuti, bílé, krémové, někdy až nafialovělé barvy. Na jedné rostlině může vyrůst až shluk deseti a více hlíz o hmotnosti 200 až 500 gramů. Výnos z jedné rostliny bývá dva až osm kilogramů. Je ovšem třeba upřesnit, že jakon má dva druhy hlíz: první, nápadně připomínající topinambury, slouží k dalšímu množení, druhé je tzv. kořenové.
Využití yaconu
Je oceňován pro své chuťové vlastnosti, šťavnatost, křehkost a pro obsah velkého množství minerálních látek. Hlízy jakonu mají nízkou nutriční hodnotu, obsahují inulin a lehce stravitelné látky. Z těchto důvodů se mohou stát významnou potravinou pro diabetiky, ale nejen pro ně. Může být součástí diety určené k úpravě vysoké hladiny nežádoucího cholesterolu, redukční diety nebo diety při chronických onemocněních jater.
Je to proto, že zatímco u brambor je zásobní látkou polysacharid škrob, u jakonu je to především inulin, což je chemickou povahou fruktan. Má tu výhodu, že v množství 30 až 80 gramů (celkem denně) se spotřebovává organismem bez nároků na inzulin. Z těchto důvodů se kořenové hlízy jakonu dají použít v prevenci proti diabetu, obezitě a také k léčení těchto stavů.
Z dalších látek hlíza obsahuje cukry, bílkoviny, fosfor, vápník, železo, kyselinu askorbovou, beta karoten a některé vitamíny ze skupiny B (riboflavin a niacin).
V tradiční jihoamerické kuchyni se hlízy jakonu jedí syrové, v salátech s ovocem či zeleninou. Dají se ale i zpracovat tepelně – vařením, dušením a smažením. Během vaření se nerozváří. Takto tepelně zpracovaný jakon se dá naložit do kompotů. Svojí chutí připomíná ananas.
Pro zajímavost lze uvést, že v jihoamerické kuchyni se hlízy jakonu často strouhají a přes kousek látky se vymačkává sladký, osvěžující nápoj, který se zahušťuje do tmavě hnědého sirupu nebo kostek zvaných chaucca. Hlízy se také s oblibou suší ve formě křížal, nebo chipsů. Lodyha s mladými listy se upravuje vařením jako zelenina.