Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Na Boží hod Velikonoční vzala babička k svěcení s sebou do kostela mazanec, víno a vejce. Když to pak domů přinesla, rozkrájelo se svěcené, každý z domácích dostal po kousku a trochu vína. Drůbež a dobytek dostaly zase od obojího jako na Vánoce, aby prý byly domu příchylné a hojný užitek dávaly, povídala babička. (Božena Němcová, Babička)
Velikonoce řadíme na seznam největších křesťanských svátků, spjatých s památkou smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Symbolizují vykoupení, naději a znovuzrození ukřižovaného Krista. Nejedná se pouze o prodloužený víkend, jak si mnozí mohou myslet, ba právě naopak, ze všech svátků mají nejdelší přípravné období. Vrcholí tzv. Velkým týdnem, který začíná květnou nedělí a pokračuje v Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu, zakončen slavností Vzkříšení. Všechny tyto dny jsou protknuty střídmostí, půstem, klidem, tichem, meditací a rozjímáním.
Velikonoce, období půstu
Velikonoční půst bývá pravidelně započat tzv. Popeleční středou, po které následují čtyři desítky dní, zahrnující šestero nedělí. Neděle se však do postní doby nezapočítávají. Čtyřicet dní symbolizuje dobu Ježíšova pobytu na poušti. K předvelikonoční kající době se dříve vázal půst v pravém slova smyslu, během kterého věřící nepozřeli sousta. Prostředky, které se takto uspořily, pak mnohdy sloužily pro charitativní účely potřebným. Tato přísná omezení se vztahovala na Popeleční středu, dále pátky a soboty velikonočního čtyřiceti-denní. Dále zmíním tzv. půst úplný, slučující v sobě půst újmy a půst zdrženlivosti. Půstem újmy rozumíme konzumaci jednoho pokrmu během dne. Zdrženlivostí pak rozumíme vyloučení konzumace masa teplokrevných zvířat, které bylo považováno spíše jako gastronomický komfort. Namísto vepřového či hovězího masa se tak velmi často připravovaly cenově dostupnější ryby, kterých bylo v Čechách i na Moravě dostatek.
V současné době půst zdrženlivosti prodělal zásadní změnu, od masa se sice i nadále upouští, povolena jsou však vejce, sádlo, máslo a mléčné výrobky.
Jak vypadala krmě během půstu újmy a zdrženlivosti?
K prvnímu jídlu se rodina scházela až navečer. Jedl se hlavně chléb, zelenina a sušené ovoce. Obvyklými postními pokrmy pak byly nasmažené polévky, kaše, placky, vdolky. Omastek nahrazovala povidla či rozvařené sušené ovoce. K tradičním polévkám patřila hrachová, čočková, fazolová, zelná, bramborová, kmínová, kyselo a česnekový oukrop. Oblíbené bývaly taktéž i kaše, pro jejichž základ posloužily ovesné vločky, jáhly, pohanka, luštěniny, semenec či mák. Ať už se servírovalo cokoli, strava měla být hlavně skromná. Jak píše Jindřich Šimon Baar ve své knize Jan Cimbura:
K jídlu jsou chléb (…) kroupy a krupice, hrách a čočka, proso a mák, ze zelenin mrkev, okrouhlice a zelí (…) a pak pšeničná a ječná mouka (…) jedlým kořením jest sůl a co roste v zahrádce – petržel a křen, cibule a česnek s majoránkou.
Ryby byly tedy povoleny, počínaje 2. polovinou 17. století je však nahrazuje zelenina. Nejrozšířenější se stává zelí, které se nakládá a nechává kysat, což výrazně prodloužilo jeho trvanlivost. Jak píše Valburga Vavřinová ve své knize Malá encyklopedie Velikonoc: „Takřka všeobecně přišla na stůl mísa zelí. Okolo mísy nasypala kuchařka pečených bramborů. Zelí mastilo se většinou troškou zavařené mouky. Lidé říkávali, že jest maštěná kverlačkou. Po tomto přišlo na stůl zadělávané kyselo.“ Syrové zelí se však často jedlo jen tak, s kouskem chleba či plackou.
Předvelikonoční půst pak, kromě pokrmových doporučení, doprovází také celá řada omezení, která připravují k vnitřnímu pokání, modlitbě, rozdávání almužen. Počínaje tedy Popeleční středou, upouští se od veškerých veřejných radovánek či zábav. Byly omezeny dokonce i veřejné přástky, v teple domova však rodiny předly i nadále. Pořádání tanečních plesů a zábav, divadla, bylo v době předvelikonočního půstu považováno za hřích.
Velikonoční tradice
K starobylým obyčejům během postního období patřil zvyk vařívat ve zvláštních nádobách, které nesloužily k přípravě živočišných pokrmů, navíc, nikdy se nesetkaly s živočišným omastkem. Mnohde se však vařívalo postaru, v hliněných nádobách, kovové příbory se na znamení smutku vyměnily za dřevěné.
Ze středověku pochází velmi hezký zvyk, o Zeleném čtvrtku podělit ty nejchudší, sladkou hrachovou kaší. Ta se mastila lněným olejem. Později, když se stal lněný olej vzácným a konopného se pro své specifické chuťové vlastnosti nedalo tolik využít, povolila církev k omaštění kaše máslo. Kdysi běžné postní nápoje, za které platilo řídké pivo či studniční voda, střídá žitná cikorka, do které věřící namáčí chléb. Mezi tradiční pečivo postního období řadíme tzv. ptáčky, které o šesté postní neděli dostávají k snědku nejenom děti, ale také chasa. Dále to byly Boží dárky, kdy hospodyně připravila z žitné mouky těsto, do něj přimísila med a dále pak tvarovala drobné figurky lidí a zvířat. Zvláštní přízni se tě-šívaly Jidáše, které se pekly na Zelený čtvrtek či Velký pátek. Hezký zvyk je spojován také se čtvrtou postní nedělí, během které neprovdané dívky pekly z nabobtnaného hrachu sladký, bohatě pocukrovaný pálenec, tzv. pučálku, která se zdobila rozinkami, sušeným ovocem a nejrůznějším voňavým kořením.
Pučala má milá pučálku,
nesla ji milému na šálku:
„Od lesa k lesu
pučálku nesu,
pu – pu – pu – pu – pu – pu – pučálku,
nesu ji milému na šálku.“
(Karel Jaromír Erben, Prostonárodní české písně a říkadla)
Velikonoční hodový jídelníček
Na Boží hod Velikonoční se pekl beránek, později jej však vystřídala sladká náhražka z těsta. Místo jehněčí pečeně se také pekla tzv. hlavička, sekanice nebo velikonoční svítek. Svou, ještě pohanskou tradici má i pečení mazanců, symbolizujících sluneční kotouč. Těsto na mazance bylo totožné s tím na Vánočku, která rovněž nese svou symboliku, vyjadřuje pruty, které jsou spleteny v síť, do níž se má chytit slunce. Křesťanské mazance se od těch pohanských liší vyrytým křížem.
Velikonocím vévodí vejce, která se přidávají do celé řádky pokrmů. Vaří se natvrdo, poté se zdobí. Velikonoční pokrmy, hlavička, beránek, mazanec, vajíčka, ale i šunka či holoubátka, se o Božím hodu velikonočním přinášejí do kostela, kde se následně světí.
Ve městech 20. století se konec předvelikonočního půstu a začátek velikonočního hodování slavíval v malebných hospůdkách. Jak píše Anna Boublíková ve své knize Společenské mravy meziválečné Prahy: „Byli jsme s maminkou domluveni, že se po Vzkříšení, a tím i po půstu, sejdeme v hospůdce ve staré hradčanské radnici v Loretánské ulici na taliánech s vejmrdou. Loretánská vejmrda, to byl strouhaný křen smíšený nikoliv s jablkem, jak bývalo zvykem, ale červenou řepou. Řeknu vám – pochoutka! Osvěženi dlouhým pobytem na zdravém vzduchu a vyhládlí po těch střídmých obědech jsme těch taliánů spořádali půl tuctu. Tatínek s maminkou je zapíjeli dvanáctkou, báječně vychlazenou ve vynikajících středověkých sklepích. Chutnala jim náramně a spolu s těmi taliány s vejmrdou byla skutečně lahůdkovou tečkou za našimi vydařenými obchůzkami velikonoční Prahou.“
Velikonoční beránek
- 12 dkg másla
- 12 dkg cukru
- 4 žloutky
- sůl
- citrónová kůra
- vanilka
- 3 dkg droždí
- 1/3 l mléka
- 50 dkg mouky
- 4 dkg rozinek
- 4 dkg mandlí
- 3 dkg másla na formu
- 3 dkg strouhanky
- 2 dkg vanilkového cukru na posypání
- 2 velké rozinky na oči
Podle tohoto, po generace osvědčeného receptu, stačí umíchat v míse do pěny máslo, přidat sůl, cukr, žloutky, citrónovou kůru, mouku, vlažné mléko a vypracovat středně tuhé těsto. Do těsta vmícháme rozinky, nasekané mandle, kvásek. Vše se důkladně promíchá v těsto, nechá se kynout na teplém a klidném místě. Forma na beránka se vymaže máslem, vysype strouhankou. Vykynuté těsto se pomocí vařečky do formy přemístí, urovná. Chvíli necháme odpočinout, formu uzavřeme a pečeme v dobře vyhřáté troubě. Mezi pečením se forma obrací, aby těsto rovnoměrně růžovělo. Upečený beránek se posléze vyklopí, z rozinek se udělají oči, pocukruje se. Kolem krku uvážeme pentli s rolničkou.
Zelená polévka z jarních bylinek
- hrst špenátu nebo jarních kopřiv
- hrst šťovíku
- hrst polníčku nebo salátových listů
- hrst jahodového a fialkového listí
- lžíce popence
- lžíce zelené petrželky, pažitky či bazalky
- 5 dkg másla
- 2 žloutky
- lžíce mouky
- sůl
Na Zelený čtvrtek bylo zvykem jíst něco zeleného, aby se člověku vyhnuly nemoci obloukem. Nejčastěji to byl salát z mladých kopřiv, jenž se spařil horkou vodou. Obyčejně se vařila také zelená polévka, k jejíž přípravě hospodyně použila libeček, openec, řebříček, ale také fialkové a jahodové listí. Nasbírané bylinky se nejdříve omyly, na-jemno nasekaly. Potom se z mouky a másla připravila světlá jíška, přidaly se bylinky a trošku osmažily. Vše se zalilo vodou, polévka se osolila a chvíli vařila. Podávala se necezená, se zašlehanými žloutky.
Krásné Velikonoce nás všem.
Zdroj: VAVŘINOVÁ, V. Malá encyklopedie Velikonoc. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-292-9.