Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Její slova jsou jako voda živá. Do českého veřejného prostoru vnáší ryzost, noblesu a hloubku. Česká filozofka a fenomenoložka, profesorka Anna Hogenová, poskytla Celostní medicíně velký rozhovor o zásadních otázkách dnešní doby. Hogenová varuje před neřízenou touhou dnešního člověka po moci a požitcích a před pastí technologií a sociálních sítí. K životu máme být podle ní otevření, aby se nám otevřelo to vzácné a posvátné; a máme k sobě pustit i umírání a smrt.
Kdo věnuje četbě tohoto rozhovoru plnou pozornost a aktivní účast, možná v něm objeví nejeden vzácný poklad. Kdo očekává laciné duchovno nebo oddechovou četbu, bude zklamán.
Paní profesorko, co je pro Vás nejdůležitější?
To, co je pro mě velmi důležité, je obsaženo v Heideggerově větě „Svoboda je racio esendi pro prázdnotu.“ Prázdnota, o kterou tu jde, se nazývá bytí (tzv. plná prázdnota). Toto bytí je něčím, co je nejvyšší podmínkou pro možnost všeho. Kdyby nebylo bytí, nebylo by ani to nic.
Bytí je pozadí, z něhož se ukazuje naprosto vše. Rozdíl mezi stromy a mezi oceány a mezi soudy, úsudky, teoriemi, platnostmi, počítáním, plánováním, životem, smrtí musí být takového druhu, že se to nedá definovat. Protože bytí musí být plnou nicotou, která toto všechno nechá vyvstat.
Bytí je něčím, co je základem pro filozofii od počátku do dneška. I když se to třeba nezdá, je to pořád to nejvyšší. A to právě vyjadřuje Heidegger v té větě, že svoboda je racio esendi pro prázdnotu. Zkusím to vzít ještě z jiného úhlu: Když matematik nebo člověk nefilozofující mluví o prázdnotě, tak si ji představuje jako hrnek, ze kterého byla vypita káva, a proto je uvnitř prázdnota. V tomto pojetí prázdnota vzniká z toho, že obsah, který byl nějakým jsoucnem je odebrán a to místo, kde to bylo odebráno, je prázdné. To je právě ta prázdnota nedokonalá. Prázdnota dokonalá je prázdnota, která se nedá představit, a která se nedá chápat pouze negativně a potřebujeme k tomu racio esendi, tzn. rozum.
Prapůvodní prázdnotě říkají hinduisté brahma – něco, co vznikne vyvanutím z člověka. Pravé bytí je něčím, co se nedá představit, nedá se to vypočítat, nedá se na to položit ruka. Je to ale něco, co nemůže nebýt.
Protože kdyby to nebylo, neukazovala by se ta jsoucna. Fenomenologie je filozofií o tom, co je to ukazování. Ukazování je možné vždy jen z nějakého pozadí (kontextu, horizontu), z pozadí všech bytí – a k tomu se dostat, znamená přestoupit hranici, která odděluje člověka od světa jsoucen, od toho, co je transcendentní, od toho, co je za.
S uvědoměním této polarity je třeba se naučit žít. A to je něco, co chybí dnešnímu člověku strašně moc, protože dnešní člověk je jsoucnař. A myslí si, že podstatou bytí jsou jen tvary a formy jsoucen, které se dají vypočítat, kontrolovat, plánovat, vyrábět a ve vztahu k těmto jsoucnům může člověk uplatňovat svou vůli k moci. Čili filozofie je něco, co dnešek potřebuje, ale je spíš dušena a nahrazována sociologií, politologií, antropologií, gender studies a dalšími vědami, kde není přesah a chybí tam prvek toho, že aby člověk věděl o bytí, tak musí být sakra svobodný. Musí se osvobodit i od jsoucen. Vědět, že jsme smrtelné bytosti a naučit se žít se smrtí.
Smrt je také to „nic“. Takový pohled dnes chybí. Proto jsou lidé přesvědčeni, že se všechno dá naplánovat. Plánování se dělá počítáním. To je to karteziánské myšlení Descarta, to je ta věda, která věří jen kauzalitě. Vůbec neví, že existují jiné souvislosti, než je kauzalita. Věda vše rozděluje na subjekt (vědec) a objekt (jsoucna) a současný vědec neví, že existuje i jiná časovost, než je aristetolská, kde je vždy minulost, přítomnost, budoucnost. Že existuje temporalita, která je člověku dána, a která ho hloubí, dělá ho lidštějším a je obdarováním pro život, který dnes žijeme a který není úplně obdarováním, protože většinou máme před sebou starosti, které měly být udělány už včera.
Ještě tedy jednou: Bytí je nejdůležitějším problémem současného člověka. Proto člověk zná a rozumí jenom ontické nouzi, proto covid řeší jenom onticky – skrz politiky atd.
V tom, jak se psalo a informovalo o covidu, mi z 99,9 % chyběl přesah. Je to to, o čem vy mluvíte?
Ano, to je ono. Chyběl tam spirituální přesah, který vyžaduje, aby se člověk za života naučil trošku umírat. Je to něco, co je strašně staré, vychází to od Řeků (péče o duši).
Co měl covid lidem tedy přinést?
Vždy všechny tragédie přicházejí jako pozvánka k otevřenému rozhovoru s tím nejhlubším. A i tato je tímto rozhovorem. Člověk by měl si uvědomit, že se musí připravovat během svého života na to, čemu se říká smrt.
Kdyby to bylo na Vás, tak co byste akcentovala v rámci komunikovaní o covidu Vy?
Rozhodně tam musí pravdivost. Musí být řečeno, odkud virus přišel. Je takovým způsobem modifikovatelný ze svého vlastního základu, což příroda nedělá. Příroda nedělá velkých skoků. To znamená, že to pravděpodobně vyšlo z nějaké laboratoře. Aby takhle rychle se virus mohl proměňovat, to v přírodě není. Čili musí se říkat pravda.
A na procesualitě, kdy se virus řešil, se nalepili lidé, kteří na tom viděli příležitost k vydělávání peněz a prosazování vlastních zájmů. Nařízení, jak se máme chovat, vycházelo od vědců – a to bylo na tom to nejděsivější. Protože pak se už nedá věřit ničemu. To byla největší chyba, i když vím, že asi nešlo všechno přesně vědět. Ale když to nešlo přesně vědět, tak se přeci mělo říct „my to přesně nevíme“.
A ne do nás hustit každý svou doktrínu jako stoprocentní pravdu. Což vede k současnému základu doby, který spočívá ve vůli k moci a sebeprosazování. Každý musí být nejlepší. Skoro každý má pocit, že zná pravdu, že rozumí světu, že by mohl být prezidentem (dnes jsou dokonce i prezidenti cukrářů, kuchařů atd.).
Co dnes lidem uniká, je, že síla je silou, jenom když samu sebe přerůstá. Jestliže je lidský život založen na vůli k moci, tak aniž by si to člověk uvědomil, žije tak, že musí být vždy další den lepší, než byl den před tím. Je ve své existenci odsouzen k tomu zvyšovat neustále svou výkonnost. Proto jsme ve výkonové společnosti, která miluje výkony (např. že uděláte největší pizzu). Člověk žije v přemocňování, v nutnosti se přemocňovat, aniž si to uvědomuje. A v této nutnosti žijí ekonomické subjekty, celé státy, soustátí, celá planeta.
A co s tím může udělat jednotlivec?
Musí to napřed pochopit. A musí se rozumem začít hlídat, aby se nezbláznil. Aby nevyhořel, nezešílel, aby nedostal rakovinu z toho, že somatizuje hrůzy, které v sobě má, že nemůže být výkonný atd. Je potřeba tomu porozumět.
Dostáváme se k tomu, že Celostní medicínu čtou mnohdy lidé právě s různými diagnózami. Jak může filozofie prakticky pomoci člověku, který je například tedy hodně nemocný a přál by si se uzdravit?
Víte, tam je třeba aretace – starořecký ideál velkého vyrovnání mezi tělíčkem a dušičkou. Arete Patočka chápe jako schopnost do každé konkrétní situace vložit celek. Celek, to je to bytí. Když je člověk těžce nemocný, musí se otevřít možnosti smrti – to je ta ontologická nouze, na kterou máme být připravování od malička do konce života. Nesmí se toho ten člověk tak bát. Smrt patří do našeho života. „Lidé umírají a zvířata končí“.
Bavíme se o smrti těla?
Duše podle filozofie je celek, který nemá žádné okraje. Karteziánský člověk dělá vědu tak, že hledá okraje u problémů – popisuje, matematizuje a srovnává formy. Ale duše člověka, je něco, co je celkem, který nemá okraje. A my dobře víme z fenomenologie, že celky bez okrajů se v člověku vždy rodí. Výsledkem je vhled do celku, který nemá okraje. Ale podmínkou, aby se zrodily celky v člověku, je prodlévání v opravdovém tázání.
Jak se to dělá?
Hned vám to řeknu. Pustit k sobě otázky, kterých se bojím. Člověk musí mít odvahu – pustit k sobě i umírání a smrt. Pustit k sobě možnost bolesti. To patří do života strašně moc. A dnes se na to člověk vůbec nepřipravuje a naopak, pořád chce pozitivně myslet. Donutí se být pozitivní. Donutí se něco chtít (což je úplná blbost). Protože on nežije v ontologické pravdě.
To, co je podstatné, se v člověku vždy rodí. To se nedá vyrábět, to se nedá ani konstruovat. Proto je nutné k tomu vhlédání do celku, jež nemají okraje, člověka jenom probouzet. Trochu s ním otřepat. To je ten otřes, o kterém píše Patočka.
A to se dělá jak? Nebo to přináší život sám?
Jednak to přináší život sám. A jednak učitel musí otřásat dětmi tím, že je dokáže dovést do napětí bytostného tázání v přednášce. A když to neumí, tak jde do háje. To se nedá naučit jenom didaktikou a mechanickou, řemeslnou cestou, jakou se to na těch Peďácích dělá. Jak říká Patočka, dobrý kantor je dílo Milosti. To musí být člověk, který otevírá možnosti v dětech tím, že je nechá vplouvat do napětí, které je tím, co pohnojí to pole, na kterém vyroste vhled.
Mám si to představit, že ukazujete nové, neotřelé polohy?
Já Vám řeknu jeden příklad, který není můj. Mám ho od Václava Bělohradského, a Václav Bělohradský to také nemá od sebe:
Jede vlak plný Židů v zimě z jižní Evropy někam do Osvětimi. Je hrozný mráz. Dospělí udělají kruh a doprostřed dají děti a zahřívají je, aby nezmrzly. Situace je zoufalá. Najednou vlak zastaví v údolí. Všude jsou kopce, stromy a spousta sněhu. A ráz, všichni ven. Tak vylezou ven, a tam je Němci postřílejí. Když si pak zapálí cigáro a vidí, že mají hotovo, tak se pak otočí a vidí, že do vršku utíkají dva kluci. Jeden je starší, asi osmiletý, a jeden čtyřletý. Prodírají se sněhem a utíkají nahoru, kde jsou stromy, kde by se mohli skrýt a skýtalo by to jistou naději. A teď ten esesák to vidí a už nechce střílet. Pustí tam proto své psy. A tak se stane, že kluk, který už je starší a je blízko možnosti zachránit se, se najednou se otočí a vidí, že jeho čtyřletý brácha se boří a vidí za sebou ty psy. A tak se ten starší otočí a utíká ke svému bráchovi. Chytí ho za ruku. A v tu chvíli je ti psi roztrhají.
Tohle zkuste říct ve třídě. Uvidíte to ticho. I tady teď bylo. To ticho je napětí bytostného tázání. A jenom v tomto napětí bytostného tázání se rodí vhledy, které jsou pro kultivovaného člověka tím, co z něho dělá kultivovaného člověka.
Jak se připravujete na přednášky? Vymýšlíte tyto typy situací?
To se nedá předem vymyslet. Je to spontánní. Proto, když po mě někdo chce, abych dala studentům otázky a řekla jim, kde to přesně přečtou, tak to neumím. Napětí bytostného tázání vzniká, když se ponoříte do situace ve třídě. Když víte, co chcete studentům říct. Přesně nevíte, jak to řeknete, ale víte, o čem chcete mluvit. Musí to vyjít z bezprostřední pravdivé situace. Z toho být zde, v tomto čase, v této chvíli. Někdy se to podaří fantasticky, že jdete domů a máte pocit, že jste ozářený a nevyhoříte. A někdy to nejde vůbec. I když se strašně snažíte. Ale vždy je to rozhovor mezi studenty a mnou. Většinou je nějak naštvu a už začne být rozhovor. Najednou se vytvoří napětí bytostného tázání, které je i mě chytne.
V jednom rozhovoru jste říkala: „Nemeditujte. Nechte to být. Nechte Východ Východu. Vypněte se.“ Když dáme meditaci stranou, tak jak se toto praktikuje?
Je to jednoduchý. Jít v lese a neplánovat. Prostě být. Dýchat. Nechat se.
To stačí.
Potom k vám přicházejí různé vůně, kterých jste si předtím vůbec nevšiml, a všechno vás pozdravuje. Jakmile se člověk nechá pozdravovat světem, tak se uzdravuje. Tohle dnešní člověk také neví. Tady, i v Praze, je spousta růží, kterými se můžeme nechat pozdravit. Já si k růžím vždy čichám.
Nebo světlo, které prochází těmi plátky, to je tak nádherný! Žijeme v takové nádheře, jenom to nevidíme. Chce to otevřít se pro tyto maličkosti. Nechat se pozdravovat tou čtveřinou skrz tyto jednotlivosti. Pak je svět najednou dobrej.
Říkáte „nechat se pozdravovat přírodou“. Dnešní mladá generace se místo toho nechává obvykle už od rána pozdravovat sociálními sítěmi, Facebookem, Instagramem, a kolikrát si to ani neuvědomují. Co s tím?
Je to jedna z nejhorších věcí v našem světě. Že se mladí lidé nechávají dobrovolně dostávat do pasti, ze které pak někdy nenajdou jiné východisko než drogy nebo alkohol.
A co když si to člověk uvědomí na Vaší přednášce, tak jak z pasti digitálních sítí se dostat pryč?
Jenom na základě myšlení myšleného. Musíte probudit toho kluka k tomu, aby se snažil vůbec přijít na to, kdo je on sám. To je vlastně ta péče o duši, to je to „kdyby má lyra hrála falešně a falešně zpíval sbor, nesmím nikdy dopustit rozpor se sebou samým“. Člověk chce většinou zapadat, aby byl in, aby se nelišil a nezažíval pocit samoty, kdy se bojí světa. Jde ale o to, právě překonat ten strach. Já mám šílený strach – že se někde zabiju – vždy, když jedu autem na chalupu. A vždy říkám „pane Bože, vyjedu to vůbec?“ A většinou to vyjedu. Je třeba učit se odvaze jít do rizika.
Pokračování rozhovoru příště.
Autor Fotografie : Petr Horký, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=101159441
Jiří Hamerský