Jiří Ledvinka: „Když něco ztratíte, těšte se, že přijde ještě něco mnohem lepšího.“

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Posláním Jiřího Ledvinky je pomoci druhým lidem najít sebe sama a uzdravit se nejen fyzicky, ale i duchovně. Mnoho otázek spojuje v dnešním rozhovoru stejná linka: Jak spočinout v tom Božím, jak si počkat na to, co od Božství přijde a jak se nenechat vtáhnout do hry temných sil, kterým Jirka někdy říká „nesvatí“.

Jirko, kdo vlastně jsi? Mnohokrát jsi říkal, že se neztotožňuješ s tím být například léčitelem.

To prý nedáš. Není to o tom, kdo jsem, ale co nesu.

Rozvíjíš ještě nějak vztah s Otcem?

To si chodí samo.

Ani pro to nemusíš nic dělat.

Ani nemohu. Mohl bych upadnout a do něčeho se zamotat. Pokud se to má někam posunout, tak to cítíš a ono se to pak posune. Když třeba přišel ten nový typ besedy Setkávání v Božství, tak jsem to věděl už čtvrt roku dopředu, že musím něco změnit, že to takto nejde, že už ani účastníci si většinou nepřejí pořád dokola dotazy na zdraví. A pak skutečně přišla jedna paní mi vzkázat od lidí, že něco takového nového chtějí. Říkal jsem si, jak to mám udělat. A stačilo zavolat kamarádovi, který mi spravuje webovky a popsat mu to v několika bodech. On to zformuloval, nemusel jsem ani nic měnit.

Prohlubování cítění je o tom, že čím méně do toho zasahuji, tím lépe. Navštěvuje tě to pak a chodí samo. Nemůžeš to ovládat. Ovládat chce vždy jen ego. Jakmile bych to chtěl já sám ovládat a prohlubovat, šlo by to ze špatné strany.

Spousta lidí také řekne, že nedokáže nic cítit.

Proto lidem říkám, že když nic necítí, že to je ten začátek. To je ten Bůh, který je a není. To Nic. Takže je v pohodě, že to není. Stejně se to v nich projeví. A víš proč? Protože chtějí. Jsou teď jenom zklamaní, ale mají tam to rozhodnutí. Proto když si ho ponechají a nebudou ho rušit, tak se dočkají.

Máme, Jirko, duši?  Ve smyslu něčeho nezničitelného a nesmrtelného v nás?

To jsi. Ale víš, co je problém? Že si lidi myslí, že jsou dva v jednom. A to, co je v nich, hledají a dávají tomu dotazy. Jako že to něco v nich (ta duše) má nějaké požadavky, o kterých oni sami nevědí. Což je nesmysl. Ty přesně víš, jak by to tady mělo vypadat, v jakých energiích se tady cítíš dobře. A to není představa. Je to přesně to, co tě má navštívit. Takže ty už se nemusíš složitě ptát, co tvoje duše chce a jak to má vypadat. Protože ty už to víš. A zároveň již nejsi dva v jednom – víš to na vědomé úrovni. Vždy jsi k tomu měl přístup, jenže sis představoval, že to Božské je natolik odlišné od osobnosti, za kterou se považuješ, že jsi to proto hledal. To je ale další součást rozdělení. Že máme hledat, jak to naše duše má.

Někdo ale říká, že já vůbec neexistuje…

Bůh je vším a ničím. Ale pokud se potřebuje zformovat, tak se zformuje. Každý z nás jako bytost jsme něčím úplně jiným. Nejsme klony. Já nebudu nikdy jako ty a naopak. Každý neseme něco tak unikátního, co nikdo další nemá.

Ale také se umíme dostat do pozice ničeho – tam, kde není nic, do toho Božího základu. Ale pořád jsi nějakým způsobem člověkem. Máš zformované tělo, nějakým způsobem jsi specifický. Takže je to tak půl na půl. A není to celé.

Děkuji. Jedna paní se ptá, co dělat, když vše ví teoreticky, ale neumí udělat ten impuls?

Musí napřed vědět, jestli nějakou změnu potřebuje dělat: „Potřebuji odejít z práce? Vím o tom? Anebo teď žádnou změnu nepotřebuji udělat a jenom si to myslím?“ To je zásadní rozdíl.

Pokud to vím, tak se musím rozhodnout, napsat si do diáře datum a pak to dodržet. Tím se naučíš si to splnit, ať tě mysl odrazuje, jak chce. Aby ti nezačala našeptávat: „Ještě ne. Udělej to zítra.“ Musíš se nadechnout stylem: „Prostě jo. Dám to.“ A pak zjistíš, že už to není tak těžké. Jakmile se toto naučíš překračovat, tak pak to odkládání vymizí, protože tomu už nebudeš dávat pozornost.

Ale pak jsou situace, kdy cítíš, že bys něco měl, ale nevíš co. Je to takové neurčité. S prací jsi věděl, tady nevíš nic. V tom případě žádné rozhodnutí nedělej. Počkej si, co tě navštíví. Nejdřív k tobě musí přijít, co máš dělat. Nevymyslíš to.

Potřebuješ se naučit, že ať tě bude potkávat cokoliv, tak budeš přesně v ten moment vědět, co máš dělat. Ale nikdy ne dopředu. To je skoro jako by někdo chtěl znát všechno na světě, aby dopředu věděl, co má dělat. Takhle přesně to nefunguje. Nikdy to nebudeš vědět a ani to nechtěj, protože by ti z toho přeskočilo. Je potřeba si uvědomit, že máš-li něco vědět, tak se to dozvíš včas a nebudeš potřebovat se k ničemu rozhodovat. Půjdeš do klidu a počkáš si, až tě to navštíví.

Jiné dvě ženy mají děti 5 a 8 let. Doma jsou ty děti v pohodě, ale jakmile jsou ve školce a ve škole, tak zvrací a brečí.

Protože vnímají energie od jiných dětí, které v pohodě nejsou. Není jim v tom dobře.

A co s tím mohou tazatelky udělat?

Zase být sami sebou. Zůstat v tom pěkném. A dětem říct, že v tom mají být taky. Že se nemusí podřizovat prostředí. Pochopí to. Dejme si jeden příklad:

Dejme tomu, že bys měl nějaké zaměstnání, ve kterém by ti nebylo úplně dobře, věděl bys, že tam nechceš být, ale řekněme, že tam ještě nějakou dobu být musíš, než pochopíš, že tam nemáš co dělat. Tak tam jdeš a víš, že tam pro tebe bude jenom to Boží, že se tam nebudeš s energiemi těch lidí vůbec setkávat. Budeš se s nimi bavit, ale bude ti to jedno. Jak kdyby tady přede mnou seděl někdo, kdo bude říkat, že se mu něco nelíbí, a ty si budeš sedět v tom svém. Odpovíš mu, ale nedotkneš se jeho emocí. Nevezmeš si je za své. Nezačneš s nimi operovat. Zůstaneš jenom ve své čistotě. Ale to se musí nacítit. Nejde to úplně vysvětlit. Do toho musíš jít, musíš si to věnovat.

Dnes jsem tu zase úplně nadšený.

Už cítíš tu čistotu. To je ten základ, který byl na Zemi vždy. Proto nemám rád, jak jsme se bavili v autě, že někdo mění energie každý týden a říká: „Teď budou silnější.“ To je lež. To je zase manipulace těch bytostí. Když se řekne, že se udělá na ty nové energie meditace, tak víš, kdo si tu energii bere? Kdo ji ukradne? Kdo ji přetvoří v něco jiného? Ty už totiž vše máš, nepotřebuješ čekat, než se někde něco srovná. To je právě další z iluzí, proto já si v těch duchovních věcech nejedu. Zdá se, že jsem jakoby proti nim. Ale nebojuji proti nim. Prostě to tak cítím, tak to vysvětluji jako fakt. Ale bez boje.

Právě to krásné, co tady u Tebe, Jirko, zažívám, sám nejčastěji vnímám v přírodě.

Protože tam ti to pomáhá – je ti tam dobře a dokážeš se sám se sebou více ztotožnit. 

Už jsem se tě ptal posledně, že když ale nejsem v přírodě a mám třeba celodenní shon, tak hlava jede a nedokážu se na to naladit tak dobře.

Co takhle uznat, že to nepotřebuješ? Je to další háček od energií, které ti řeknou: „Teď bys to měl dělat, teď by ses měl na něco ladit.“ Dej najevo, že o to nestojíš. Že nestojíš o to, na tom pracovat a vytvářet jakýkoliv tlak: „Nehodlám v tom v této formě být. Nechci.“ 

A najednou zjistíš, že to je až pod tím, že to tam vždycky bylo. Protože to je jako dvě promítání, která jsou blízko u sebe. Jedno je hodně podobné s tím druhým. Ale jedno má špatný základ. Jakmile zacítíš, že tě ponouká něco, co ti ale dává špatnou náladu a pocit „nemáš to, je to tam“, tak už víš, odkud pochází. To znamená, že prvně se odmítneš na tom jakkoliv podílet. Protože už víš, že to pochází z tohoto hnízda. Řekneš: „Ne, nemám zájem pracovat ani na tom Božím.“ To pracuje samo. Tím si uděláš místo a zjistíš, že to máš. Tady by ses nechal oblbnout.

Je důležité si všimnout, co se po tobě v té myšlence chce. Jestli je čistá a cítíš ji jako pěknou – že ti dělá radost – anebo jestli tě tam myšlenka do něčeho nutí. Tato myšlenka tě vlastně nutila. Ty to musíš rozeznat a včas to zarazit. Říct si: „Ale tady mi něco říká, že něco nemám, že něco neumím a že by mě mělo něco mrzet – to vše je lež.“ Tohle je potřeba si vždycky uvědomit. Není to složité. A pak už do toho nikdy nevstoupíš. Protože jsme byli po staletí zvyklí uvažovat jinak, tak to může někomu připadat divné. Jenže divné to opravdu není.

Když je člověk o samotě, tak je jednodušší těm atakům odolávat. Ale celý den mezi lidmi, když jsi v jednom kole a pořád na tebe někdo mluví, to někdy cítím v hlavě na konci takového dne neskutečný hukot…  

Chápu tě. Taky to znám.

Je to jen o té pozornosti a rozhodnutí se do toho „víru“ nedostat?

Ale dostaneš se tam. Také to vnímám, ale vždy si řeknu: „Já to stejně dám.“ Jakože to přijímáš už tak „jakože no a co?“ S jiným nastavením. Řeknu si: „Hele, vím, že jdu dobře“. A že i když to pak třeba dobré úplně není, tak no a co? Nebavíš se tím a úplně se z toho vymkneš: „Je mi to vlastně úplně jedno“. Získáš zpět svou přirozenou sílu, zase se vrátíš do toho Božího. Víš, že je vše v pořádku.

Lidé se na toto často ptají a já vidím, že ten tlak mnohdy nesnesou. Ty bys měl vždy vědět, že jsi sám u sebe. Že to na tebe nemůže. Je potřeba uznat, že si někdo jenom hraje. Jako by si někdo pouštěl nahlas rádio a ty ses ho naučil ignorovat. Ale tady může být největší problém, kdy to uznáš za svoje a řekneš: „Je to moje, já to mám“. Tím je z tebe zase oběť. Ale když si řekneš, že to tvoje není, že si tam někdo jenom něco pouští, tak víš, že jsi správně. To se ti pak jinak snáší. 

Zeptám se ještě na jinou věc. Miluji zelený čaj, ale když si ho dám moc, tak to má zase negativní vliv na spánek, což vede další den k další únavě. Stojí za tím také nějaká entita?

Oni ti to tak podsouvají: „Dej si“. Jako jo, seš v tom kolotoči. 

Chce to spočinout v Božství a pocítit, co ti to Božství, a tedy i tělo řekne – jaké množství, kolik si máš nalít a kolik toho máš vypít. Pak bys věděl, kdy to už stačí. A až přijde ta emoce, která tě zase bude nutit – a jsme zase u toho rozeznávání – tak řekneš: „Tak to ne“. Protože by to byl zase krok vedle.

Ale jakmile tam nebude žádná překážka a žádný odpor, tak si dej. A zase budeš vědět, kdy máš zastavit. Rozeznáš to. A bude to s vědomím, že ty to piješ a že v tom čaji je Božská esence. Ne, že je tam něco blbého. Ty jsi zatím tomu čaji nechal vlastnost toho čaje. Nedal jsi tam, že v tom může být to Božské. 

Je úžasné vidět to Boží ve všem. Nebo být vděční i za to, když například chceme Slunce a ono prší…

Ale pokud ten déšť ale nemusíš, tak se nemusíš nutit do vděčnosti. Tam máš neutralitu. Protože ty by sis jinak lhal. Pokud bys cítil, že déšť nemusíš a snažil by ses to změnit v něco pěkného, tak by to ani nešlo. Protože to není tvojí podstatou. Takže to není dobrý postup. Dobrý postup je říci si: „Ano, nemusím to, ale nebudu proti tomu bojovat.“

Umím se nacítit na to krásné, Boží, ale co je ta neutralita?

Že se nezlobíš: „Není to můj šálek čaje, ale nezlobím se.“

Mimochodem, zažíváš, Jirko, kromě pochvalných reakcí na svou osobu i negativní komentáře? Jak s tím pracuješ?

Vím, že se s tím nesmí pracovat. A že někteří takoví jsou. Tak si řeknu: „Tak jo. To jsou prostě lidi. Jdeme dál.“ 

Musíš vědět, jak to vnímáš ty a vždy se řídit podle sebe. Protože cítíš, že to nemyslí v dobrém. Ostatní ti musí být úplně jedno. A já zároveň vím, že u mě mají tito lidi smůlu, že se odhalili. Pro ně to není dobré, že si to neuvědomují. Teď když ti to takto řeknu, tak to může vypadat, že si na něco hraju. Ale je to, jak říkám. Normální člověk, který se podívá na nějaké video, které se mu nelíbí, tak řekne „blbost“ a zaklapne to. Ale ten, kdo je infikován tím negativním – což jsou zase ty bytosti – tak z toho žije. Vím, že to nedělají ti lidi, ale dělají to ty bytosti skrze ně. Proto říkám, že se odhalí. Ale bohužel pro ně. Ne pro mě.

Teď jiné téma. Ještě jsem se Tě nikdy neptal, jestli se ti zdají sny.

Někdy takové normální a někdy vůbec nic. Jako každému. Ale lepší je, když se mi nic nezdá. Po tom já netoužím.

A mohu si tam já dát záměr, abych prožil ve snech něco hezkého? Mohu s tou myšlenkou usínat?

Ano. On říká: „Jednou tě navštívím“. Ale to pak je mazec. Ještě dodává: „Můžeš si to přát,” ale říká: „Budou to mé podoby.“  Jde to, ale bude to, jak bude potřeba, ne jak to chceš. Proto já jsem se naučil na tom moc nelpět a pořád se ho na něco neptat. Vždyť vezmi si, já bych se ho mohl ptát pořád od rána do večera. Na cokoliv.

Jirko, chceš říct něco na závěr?

A co takhle, že není Otec ani já?

To je pak tak, že když ke mně někdo přijde, tak říká, že se cítí, jako by seděl vedle Otce: „Vždyť já ho cítím jako tebe.“ Ale toto zase nechci moc lidem říkat, aby si neříkali, že si hraji na Boha. To nemám zapotřebí.

Jirko, moc děkuji za rozhovor.

Webová stránka Jiřího Ledvinky: www.nadejecloveka.cz

Jiří Hamerský

Zpět nahoru

NOVÉ ČLÁNKY KAŽDÝ TÝDEN ZDARMA NA VÁŠ E-MAIL?

Přihlaste se zdarma k odběru novinek z webu Celostnimedicina.cz a už Vám neunikne ani jedna zajímavost ze světa celostní a alternativní medicíny.