Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
O současné situaci Jirka Ledvinka říká: „Pokud se chceme zbavit covidu, měli bychom na něj zapomenout. Přestat ho řešit a nebojovat mezi sebou. Ve finále to celé nedopadne špatně. Nesmí. Bude to vyrovnáno.“ Jiří, který má schopnost hovořit s Bohem-Otcem, dnes v rozhovoru pro Celostní medicínu odpovídá například na otázky, jak nemít strach, jak přestat lpět nebo čím nejlépe pomoci blízkému člověku, který trpí nebo je nemocný.
Jirkovo energetické pole je tak silné, že se mi během rozhovoru s ním rozpustila i lehčí bolest hlavy. Když jsem to ke konci Jirkovi zmínil, podotkl: „Však Otec mi hned na začátku říkal, že s tím něco uděláme.“
Ale pěkně popořadě. První dotaz pro Jirku je od jedné naší čtenářky:
Jak nelpět? Lidé mnohdy prožijí krásný zážitek, a pak na něm lpí. A jsou nešťastní, když je jim to sebráno…
Je to jinak, a mnohem lepší. Když třeba něco hezkého ve vztahu prožiješ, a pak se se svým protějškem z nějakého důvodu rozejdeš, tak to neznamená, že ti to bylo sebráno. Tobě to bylo ukázáno a ty na tom ne že nelpíš, ale ty si ten zážitek nech s tím, že ti přijde partner nebo dostaneš něco podobného nebo lepšího. Lidé si myslí, že když jim někdo řekne „nelpi“, tak tento zážitek musí zadupat. Že toho hezkého se musí zbavit, aby jakože nelpěli. Ne. Ať si to klidně nechají s tím, že vědí, že dostanou něco opravdu mnohem lepšího. A to jim hodně pomůže. Oni nemají lpět na člověku, který od nich odešel. Na tom ať nelpí, ten už se třeba nevrátí, tam to nefungovalo. Na tom pěkném nemáš lpět, ale máš vědět, že se můžeš těšit na ještě něco lepšího.
Často ale pozornost sklouzne k tomu smutku, že si to chtějí vydupat zpět.
To je zvyk. K tomu smutku je potřeba se postavit tak, že mi nemá co diktovat, abych byl smutný. Protože to je zase nabídka. Emoce tady jsou proto, že to jsou nabídky. Není to tak, že jsou moje, že teď to tak cítím. Je to nabídka: „Chceš do toho pocitu teď jít?“ Protože když se s někým rozejdeš, tak je to automatické. Automaticky ti přijde nabídka smutku. Když už jsi trochu zběhlejší a už to víš, že ti přišla nabídka, tak si řekneš: „Aha, přišla nabídka, já ji nemusím přijmout.“ A zase se vzdálíš do sebe, zase se nedohaduješ s nabídkou, že ji nechceš. To není jak s prodavačem, že se dohaduješ, že nemáš zájem o salám. Tady jde o to, zase se stáhnout, přestat to strkat od sebe a zůstat si v sobě s tím, že ty dostaneš zase něco lepšího. Můžeš si sám věnovat emoci, že se na to těšíš, a že dostaneš něco lepšího. Stále to sice ještě může trochu narážet na smutek, ale čím laskavější k sobě budeš, tím méně to budeš vnímat. Čím více sebelásky si dovolíš, tím méně si dovolíš ten smutek poslouchat. Přestaneš věřit „vlastním pocitům“, které jsi za vlastní považoval. Ale už budeš vědět, že tvoje nebyly. Můžeš si dovolit je odmítnout a nic jim nedat, protože tě čeká něco mnohem lepšího.
Lidé by měli odmítnout vše, co je sráží, včetně myšlenek typu „toto neumíš, nejsi v tom dost dobrý, neuplatníš se, budeš to mít těžké“. Není to o tom, že se staneš namyšleným, ale že si uvědomíš, že ti to škodí, že už to nemáš zapotřebí. Pak se začneš vyvíjet správně. Třeba pak dostaneš jinou nabídku. Už se nebudeš zabývat tím, co máš pořád se situací dělat, proč ti to nejde atd. Tam se to buď rozváže tak, že ti to začne jít a začneš se postupně v něčem zdokonalovat, anebo budeš odveden někam jinam, ale zase do toho dobrého.
Lidé mají často strach, že už nic nepřijde. Ty naproti tomu hovoříš o Boží hojnosti, kdy nabídky mohou frčet jedna za druhou.
Ale dokonce je to chyták, protože ty energie ti mohou podsunout (hlavně ze začátku), že tu hojnost nevnímáš. Řeknou ti: „Ty ji necítíš, tak si nemysli, že nějaká přijde.“ To je ale lež. Tobě zase stačí vědět, že to necítíš proto, že se na tebe jakoby napojily ty negativní energie (obsadily tě). Takže se stáhneš od toho pryč. Přestaneš bojovat a budeš vědět, že i tak dostaneš to, co je tady pro tebe, to Boží. Ať to cítíš, nebo ne. To je velmi důležité, protože právě tady u toho tě mohou zase nachytat. Přispěchej k nim a zažiješ depresi, smutek, pocit, že jdeš špatně. Ne. Jdeš dobře.
Mám pocit, že v tom krásném stavu někdy jsem, ale neumím si to moc představit…
Jsi v něm pořád. Vždycky je TO přítomno. Ale někdy ho víc vnímáš.
Děkuji za upřesnění. Chtěl jsem ale jenom říci, že si myslím, že bych ho nevnímal vůbec, kdybych za sebou neměl skoro 25 let meditací. Pamatuji si, že v prvním rozhovoru jsi říkal, že pro meditaci moc nejsi.
Každý to má jinak. Ty jsi k tomu došel takto. Já zase jinak. Je to úplně jedno. Já jsem to říkal z jiného úhlu. Na stejnou otázku můžeš odpovědět ano i ne a obojí bude pravda. Takže klidně takto. Je to jedno.
A jak jsi k tomu došel Ty, Jirko? Jak byl Tobě dán tento dar?
No, On odpovídá teď už dopředu: „To ti dám.“ Beze snahy. Pokud si to opravdu přeješ, tak to pouze očekávej a setkáš se s tím. A nepotřebuješ k tomu žádné prostředky.
To teď říkáš i čtenářům?
Všem. Takhle je to ustanoveno správně.
Projevíš zájem to mít.
Ale zároveň neprojevíš zájem o tu druhou stranu.
Je potřeba, aby ses uvnitřnil. Vrátíš se do klidu. Přestaneš řešit tento svět a jeho chaos.
Ale bez tebe by to nešlo. Pokud ty by ses k tomu nerozhodl a budeš dál žít dobrovolně v chaosu a zároveň budeš chtít to Boží, nemusíš to vždycky dostat, protože ty se rozhoduješ odcházet. Dostaneš to třeba později. To neznamená, že máš cestu zavřenou. Nikdy není zavřená. Je tam zavřená, ale je třeba, aby tam existoval i tvůj postoj.
Už jsme to tu, Jirko, dnes měli vícekrát: Je to o rozhodnutí?
Ano.
A na tom, že se rozhodneš, nemusíš nějak úporně pracovat. Stačí jen říci „ano“ a dát ruce pryč o od toho ostatního a od toho, co se tě snaží manipulovat. Můžeš občas i tak upadnout. Ale nic se neděje. Jdeš pořád dál. Dál si jdeš v jistotě, že jdeš dobře.
Ano, v jednom rozhovoru jsi pravil: „Buďte si jisti, že Božství jste.“
I když to tak nevypadá. I když se třeba cítíš neúplně, přesto to tak je. Stačí jen počkat, až emoce odejdou.
Jak tuto neochvějnou jistotu získat?
Je více způsobů. Teď jsme se bavili o způsobu, kdy ti není dobře, kdy jsi například v depresi. V takovém případě musíš počkat, až to odejde. Ale zároveň jsi v jistotě, že je to správně. Jistotu si věnuješ – nezískáváš ji. Jenom se rozhodneš, ale ještě ji pocitově nevnímáš. Když se pro ni rozhodneš, tak už nic nemusíš. Přijde ti sama. Ty ji nevytváříš, to by se ti nepovedlo.
Jedna tazatelka se ptá, jestli máš nějaký vhled do boreliózy. A jak má přijmout těžkou nemoc.
Nemá přijímat nemoc. Má přijímat Božství.
A jak se vůbec smířit se svou potenciální smrtí? To je otázka, kterou také řeší mnoho lidí.
Nemusíš se s ní smiřovat, protože nezemřeš. Je to zase nabídka. Kdyby o to lidi stáli, tak Otec říká, že jim to dá prožít, co se stane, jak to bude vypadat atd. Aby lidi pochopili, že není co řešit.
Na Božích otiscích a besedách se tě také často lidé ptají, jak pomoci někomu blízkému, když trpí, je nemocný nebo v těžké situaci. Pomáhá tady modlitba? Nějaká jejich aktivita? Myšlenka, že tomu člověku popřejí něco dobrého?
Aktivita to není. Odpověď od Božství: „Je to mé souznění.“ To znamená, že ty se buď můžeš vysilovat a posílat tomu člověku energii – byť uzdravující. Za prvé ale o tu energii v ten moment přicházíš. Za druhé, u člověka, kterému to posíláš, můžeš těžce narazit, protože bude vnímat tlak, že se má uzdravit, že mu přeješ zdraví. Ale místo toho, aby to vnímal pěkně, bude to vnímat jako tlak. Protože sám to neumí, nejde mu to a teď v hlavě vnímá něco, co mu tam jde a ten stav mu tím zhoršuje.
Kdybych já se s někým takovým setkal, tak jsem absolutně v klidu. Jenom si sednu a jenom budu. Tím udělám nejvíc, co mohu. Ale rozhodně se nebudu snažit něco vymýšlet a něco dělat. Protože mi vždy Božství říká: „Vždyť tam jsi, tak co chceš víc?“
I mně trvalo, než jsem na to přišel. Vždy jsem se ptal Otce: „A jak mám pomoci?“ A On: „Co blbneš? Uklidni se. Posečkej. Hlavně, prosím tě, nic nedělej.“ Takže ani takzvaně nesvítit. Nemá co svítit. Už se to děje. Kdybych chtěl svítit a měl pocit, že teď budu něco dávat, už je to faleš. Už si na sebe natahuji kabátek, který je navíc.
Já už to mám. Nemohu tam jít s tím, že to teprve budu vytvářet na místě. To je další omyl. Jestli mám někomu takto pomoct, tak se to stane. Já bych rád rozhodl: „Teď budete všichni zdraví.“ Ale protože má lidská bytost svobodnou vůli, tak to ne vždy jde. Bylo by i špatně, kdybych někoho uzdravil a věděl dopředu, že ten člověk pak stejně chytne další nemoc, protože tady chodí v tom nepořádku. Nachytal by na sebe další vzorce. A znovu. A znovu. A znovu. Až by na tom byl ještě hůř. To by nesplnilo svůj účel.
Jirko, jednou jsi pravil, a i dnes se to tu vznáší, že každý z nás už je napojený. Říkáš: „Nesnažte se to vytvářet.“ To je asi také často otázka, jak se napojit.
Vlastně jo.
Takže nesnažit se o to a přijmout, že napojení už jsme.
To je vždycky jeden z nejkrásnějších momentů, když se mě někdo na toto ptá a sám sebe se snaží přesvědčit, že to ještě nemá. Já to vždy osekávám a řeknu: „A vidíš, máš to.“ A teď u toho člověka vidíš, že to zapadlo. A že TAM ten člověk najednou je. To je to, proč říkám, že je to jeden z nejhezčích momentů u spousty lidí. Když přijdou na to, že to vlastně nebylo složité. Že to bylo složité jenom proto, že měli dotazy a že sami věřili, že dotazy mají nějaký smysl.
Existuje tedy vůbec nějaká správná otázka?
Žádná. Víš, co by bylo správně podle mě? Kdyby lidi přišli na besedu a věděli by, že jim všechno bude dáno. Nebo že už je. Už jenom tím, že tam vstoupí. A teď si tam jenom sedli, a dokonce ani nečekali to, co jim bude dáno. To je zase past. Aby to věděli a bylo úplně jedno, jestli se to děje, nebo neděje. A stejně by se to dělo. Aby tam nepřišli s očekáváním, jak to bude vypadat, kdy se to stane, jestli to bude trvat, jestli se k tomu vůbec dostanou. To jsou zase ty pasti. Jde o to, aby jenom přišli a věděli, že je o vše postaráno. A pak zase mohou jít dál. Toto je ideální stav. A aby věděli i ode mě, že i když tam třeba nějaké myšlenky a strachy budou – což tak bývá – že já to neposuzuji, že mi to nevadí. Že naopak to budu brát, že to tam je. Ale s lehkostí. Že to ničemu nepřekáží.
Jirko, a je nějaká otázka, kterou by rád dostal sám Otec?
Není to otázka. On říká, že nejlepší je – pocit. Pocit klidu a spočinutí, že jsme v něm. Není to otázka, ale bylo by dobré si uvědomit, že nás stvořil. Abychom nevnímali, že je hrozně daleko, že jsme malí a on nás stvořil jako někdo obrovský. Tohle si myslím, že je to hlavní: Abychom věděli, že není takový, jaký si myslíme. Že je v nás, vždycky. A že je láskyplný – nepřisuzovat mu jakékoliv negativní vlastnosti. Proto Otec říkal, že to není otázka, ale pocit. Pocit klidu, míru, lásky, štěstí, spočinutí s ním. On (Božství) je k nám vůbec nejblíž, co jde. Není to rozhodně tak, že On je někde vrchní šéf a sleduje to svrchu, jak si to my představujeme.
Ale zároveň je pravda, jak jsem říkal, že tady bude rozhodnuto Božským řádem, že někteří půjdou odsud pryč (ti, co by to už tady takto dál nemohli vést). Ale nebude to taková ta agrese „a teď vás bičem vyženu“. Bude to proto, že je třeba se reality a Bytí zastat ve smyslu, že takto by to už dál nešlo. Proto teď všechno graduje.
Dotazy mají smysl. Abys je dal pryč.
Jirko, moc děkuji za rozhovor.
Webová stránka Jiřího Ledvinky: www.nadejecloveka.cz
Jiří Hamerský