Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
K sepsání dnešního článku jsem si vybrala zážitky z kraje, jenž byl ještě do nedávna téměř prost turismu. Nicméně, po vydání dvou knih pod stejným názvem Žítkovské bohyně se i zde otevřela vrátka, aby lidé se zvědavostí jim vlastní proudili a poznávali, co je snad typické pouze pro tento kus země. Jedná se o oblast Moravských Kopanic, do kterých řadíme Vápenice, Výškovec, Lopeník, Starý Hrozenkov, ale také Žítkovou.
Hodina strávená v neděli při bohoslužbě v hrozenkovském kostele propojovala lidské společenství pěti osad, které si vytvořilo osobitou kulturu, jejímž charakteristickým znakem bylo hluboké sepjatí s přírodou. Kus krásné panenské přírody se vzácným rostlinstvem a živočichy, údolí, kopce, chaloupky, které, jako bys ledabyle rozesel po okolí. Někteří sousedé to mají k sobě skutečně daleko a v zimě, sníh pokrývající tento kraj od října do dubna, vytváří ještě větší propast mezi jednotlivými staveními.
Kraj, jenž by mohl patřit na seznam nejchudších oblastí Česka, v minulosti nabízel jen skromné možnosti při-výdělku, kam spadal především sběr lesních plodů, ořechů, šípků, ale také sušení tradičního ovoce, jako jsou jablka, trnky. Téměř každý domek zastřešoval také větší či menší sušárnu ovoce. A pak to byl dozajista sběr léčivých bylin, díky kterým jsou louky Bílých Karpat tolik voňavé. Muži se často nechali najímat jako námezdní dělníci v lesích. Někteří podomácku vyráběli dřevěné vařečky, žebře anebo hračky. Na Žítkové se také v milířích pálilo dřevěné uhlí, které se vozilo na prodej do Trenčína.
Jen pro zajímavost, první silnice vedoucí na Žítkovou byla postavena v roce 1930, elektřina byla zavedena v roce 1950. V obci byly dvě školy, upozorňuji, že je dělil dlouhý kopec. Jednu z nich postavili v dolní části obce, v roce 1854, ta z horní části obce přišla na řadu v roce 1954. Sněhu zde v zimě napadne běžně půl metru, mnohým se ani nepodaří zaparkovat před domem a musejí ujít hodný kus cesty pěšky. A přesto zde lidé stále setrvávají, stejně jako kdysi.
Léčivé byliny a lidové léčitelství na Žítkové
Projedete-li Starým Hrozenkovem a odbočíte na Žítkovou, pak už jenom stoupáte do prudšího kopce. Zatím je léto a autem se nahoru dostanete snáze, nicméně, jak to asi vypadá v zimě a co teprve kdysi, když jediným povozem ve vesnici bylo koňské spřežení. Tehdy lidé nahoře žili více semknutí k sobě. Pokud někdo onemocněl, nebývali tím domácí nijak zvlášť zdrceni, nevěnovali nemocnému téměř žádnou mimořádnou péči, k lékaři se jezdilo tehdy, když už klepala zubatá na dveře chalupy. Nejbližší lékař sídlil v Bojkovicích, což bylo 12 km pěšky. Lidé neměli čím zaplatit a nemocný by na voze během cesty, která byla velmi špatná, pravděpodobně zemřel. Proto se raději léčili bylinami, obklady a dávali na rady místních léčitelek, tzv. bohyní.
Jen pro zajímavost uvedu jeden žítkovský recept, který při bolestech žaludku popisuje ve své knize Jan Pavelčík:
Bolel-li žaludek ze špatného jídla a hrozila-li otrava, musel se nemocný okamžitě napít teplého kravského mléka a všechno vyzvracet. Pokud něco bolelo, mnohdy pomohl i borovicový olej. Při bolesti hlavy se na čelo přikládal studený obklad, skládající se z utěrky namočené ve studené vodě a suché hadry. Tato kúra se několikrát opakovala, až bolesti ustaly. Při bolestech zubů se zase pro změnu ústa vyplachovala silnou kořalkou, která se nevyplivovala, ale spolkla. Při pořezání a posekání se do rány musel ihned dát pravý včelí vosk. Na boláky se přikládalo husí sádlo. Při zácpě se pila smetana.
Kromě těchto, namátkou vybraných léčebných procedur, domácí lékárničku vyplňovaly nejrůznější byliny. Téměř před každým domem rostla statná lípa, dále se sbíral černý bez, šípky, máta, mateřídouška, řepík, krušina, kopřiva, dobromysl… Téměř každá žena zde byla schopna nasbírat bezpočet bylin, které samozřejmě znala a dovedla s jistotou použít.
Mnohým bylinám se pak přisuzovala magická moc. Alena Bartošíková ve své knize Byliny zpod žiaru píše: Třezalka, to je milovník, ten si brali chlapci při námluvách. Zapíchli si jej do holénky, pre ščastie. Preslička, tá z pola léčí. Kedz sa pije, šecky nezdravoty idú preč. Krušinka, tá tu rostě všadě. Téj sa povedá ihlica žlutá. Dobytku sa chystávala do nápoja, aby mu šmakovalo. Řepík, ten je hojivý, na ten sa pamatovalo, aby ho bolo dost na zimu. Kedz bolo choré děcko, obložilo se listami repíčku aj inými zelinami a bolo dobre.
Kdo četl Žítkovské bohyně, ať už od Jiřího Jilíka či Kateřiny Tučkové, jistě si vybaví dějovou linku, která vás provede životy jednotlivých žen, které se tak nesmazatelně zapsaly do historie této oblasti. Dle mého byly léčitelkami, které se snažily přes omezené možnosti vytěžit z místa, ve kterém žily své nejhlubší maximum. Jak jsme si pověděli výše, kraj oplýval bylinami. Ve sněhem zapadaných staveních neměli přes zimu daleko k „meditacím,“ oproti letním měsícům, kdy pracovali na polích či v lese, chystající se na dlouhou zimu, bylo práce přeci jen méně. Hluboká úcta k Bohu, přírodě, střídmost, nevídaná prozřetelnost, probouzela v lidech tohoto místa dary. A ty pak nedaly spát těm, jež u žen hledali poslední naději.
Ze své pozice nutričního terapeuta jsem si vybrala příběh z knihy Jiřího Jilíka, Žítkovské bohyně, který úsměvně vykresluje daru selského rozumu jedné z žen.
Továrník z Vídně, jehož událost zaznamenal slovenský spisovatel Ferdinand Dúbravský, měl zdravotní potíže, které byly z velké části důsledkem otylosti. Lepší recept, nežli uvedla jedna z Bohyní, by mu nikdo nepředepsal ani dnes a to uběhlo od chvíle, kdy ho začal bolet žaludek, více než sto let. Továrník měl za sebou celou řadu vyhlášených procedur, které zahrnovaly minerální vody, koupele, nic však nepomáhalo. Žaludek mu netrávil, po jídle míval těžkosti, bolesti, ztrácel dech. Bylo na něm však vidět, že si během svého života, co se stravy týká, nic neodepřel. Jednoduše byl skutečně otylý. V Trenčianských Teplicích, kde byl na léčení, mu hostinská poradila, že by mu mohly poradit žítkovské bohyně. A tak se k nim milý továrník vydal. Jakmile vyhledal „praxi“ jedné z nich, odhodlal se na 14 dní svěřit do jejich rukou. Večer jej bohyně zavedla do osamělého stavení, ve kterém byla připravena hostinská místnost. Zde továrníka ubytovala. Ten se ráno probudil, a když se chtěl dostat z domku ven, marně. Byl tu uvězněný. Na stole měl připravenou skromnou snídani, v bílém hrnku asi půl litru kyselého mléka a půl žemle. Ačkoli ohrnoval nos, jakmile přišel hlad, vše snědl. K obědu dostal opět hrnek kyšky a jednu žemli. Večeře se pak opakovala v podobném duchu, jen hrnek kyšky doprovázela opět polovina žemle. Redukční dieta na večer přeci omezuje množství přijímaných sacharidů : -). Takto se stravoval čtyři dlouhé dny, marně se pokoušel utéci, bohyně byla neoblomná, pojistila si všechny únikové cesty. Teprve pátého dne žena jídelníček změnila. K snídani přinesla hrnek masové polévky, žemli a vejce. K obědu pak půlku pečeného kuřete a opět žemli. K večeři litr kyšky a zase tu žemli. Desátý den uchystala k snídani čaj, žemli a dvě vejce, v poledne celé kuře a skývu chleba, k večeři jen kyšku. Třináctý den dostal k obědu vepřovou pečeni se salátem a k večeři šunku. Čtrnáctý den byla kúra ukončena. Továrník zhubl, šaty na něm jen visely a cítil se jako mladík.
Ano, střídmá, jednoduchá strava… Klid na duši, léčivý pohyb, smysluplná práce, slunce a čistý vzduch. Toť mocní lékaři, na které v dnešní době, bohužel, zapomínáme.
Dnes své povídání tedy ukončím, abych se k němu zase příští týden vrátila a provedla vás stravou Moravských Kopanic, na které si ukážeme, jak zde můžeme profitovat i na základě velmi jednoduchého, skromného jídelníčku, který byl místním lidem doslova denním chlebem.
Zdroj:
Jilík, Jiří. Žítkovské bohyně. Alcor puzzle, spol. s.r.o., 2005. 115 str. ISBN 80-86923-04-5
Bláhová, Lucie. Obraz života obyvatel Moravských Kopanic v díle katolického kněze Josefa Hofera. Olomouc 2014
Bílé Karpaty, časopis moravsko-slovenského pomezí 2/2001
Bílé Karpaty, časopis moravsko-slovenského pomezí 3/2003
Jak se dříve žilo a co se jedlo v Hluku, aneb, Opomíjená jídla a zvyky. M. Lekešová, 2011. 161 str. ISBN 978-80-254-9895-8