Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
I když to na první pohled nemusí tak vypadat, se záškoláctvím se potýká mnoho krajin. Uvádí se, že denně jsou „za školou“ miliony dětí. Oč vlastně jde? Záškoláctví chápeme jako neomluvenou absenci z určité vyučovací hodiny nebo celého školního dne. Tyto absence nemají formální povolení (omluvenku) a kromě etických dopadů můžou mít i právní konsekvence. Je velice svízelné, když se třeba žák zraní někde mimo školu a rodič nemá ani ponětí, že jeho ratolest ve škole vůbec není.
Příčin, proč to žáky tahá za školu, může být celá kupa. Takovými běžnými příčinami záškoláctví můžou být mimo jiného taky:
- snaha vyhnout se šikanování ze strany některých spolužáků,
- příliš těžké hodiny, které žák nestíhá zvládat a připravovat se na ně,
- nedostatek zájmu o školní předmět, školu či vzdělání obecně,
- vyloučení ze školy,
- skrývání se za lékařskými vyšetřeními,
- špatné vztahy žáka s učitelem či učiteli aj.
Záškoláctví tak přináší množství negativních důsledků, které ovlivňují nejen žáka, studenta samotného, ale taky jeho rodiče, rodinu či vrstevníky. Záškoláctví tak narušuje celkový vzdělávací proces, vzdělávání žáka, klade zvýšené nároky na opětovné získávání školních návyků, dohnání zameškané látky a vědomostí, na které navazuje učivo nové. To pak způsobuje, že žák pak nestíhá pojmout nové věci, tápe v kolektivu – a aby se vyhnul ztrapnění se, nezbývá mu jiná možnost, než se škole opět vyhnout…
V sázku se pak dostává celá jeho edukativní „kariéra“, nabaluje se zhoršení známek z jednotlivých předmětů, zhoršení známky z chování v důsledku špatné docházky a vysokého počtu zameškaných či neomluvených hodin a na to navazující možnost volby střední školy či dokonce vysokoškolského studia. Co se jeví jako rizikové, je rozvoj nežádoucího sociálního chování ve smyslu např. potulování se, drobné krádeže, potyčky, stýkání se s jinými vrstevníky, kteří mají tendence k antisociálními chování (krádeže, hrubiánství, drogy atd.) Právní následky pak samozřejmě snášejí rodiče nezletilého záškoláka.
I když na první pohled je pro rodiče velice nesnadné uchránit svého potomka od tendencí k záškoláctví, jelikož jsou během dne v práci a na své dítě nemají dosah. Zdánlivě se tak zdá, že primárně odpovědná by měla být škola. Opak je pravdou. Již rodiče by měli dítěti v předškolním a mladším školním věku pěstovat vztah k vzdělání, vyučování, naopak, neměli by inklinovat k projevům chování, které k záškoláctví směrují a které dítě může od rodičů odpozorovat (např. vymlouvání se z práce, „povolené záškoláctví“ např. když si chce rodina udělat rodinný výlet atd. Takovéto aktivity by měli být vždy prodiskutovány a dítě by mělo vědět, že jsou nestandardní). Dítě by mělo cítit ze strany rodičů, že záškoláctví vnímají jako negativní jev, který neschvalují.
Škola, na druhé straně, by měla záškolákovi poskytnout relativně podpůrné prostředí v tom smyslu, aby se nestyděl po aktu záškoláctví opět do školy vrátit, aby se přespříliš nebál přehnaných dopadů (které by opět vedly k tomu, že by se bál vrátit do školy a opět by pomýšlel nad vyhnutím se tomu jít do školy – např. ze studu, strachu, obav apod. Žák by se tak dostal do jakého začarovaného kruhu.). Škola by si také měla všímat projevů šikany, učitelé by měli být pozorní k žákům, kteří jeví tendence k samotářství, introverzí, kteří mají málo blízkých přátel. Takoví žáci jsou víc zranitelní a z různých pocitů studu, obav nebo i velkých nároků na svůj výkon se můžou uchylovat k záškoláctví. Mají pocit, že když učivo nezvládnou na výbornou, že se nemůžou ztrapnit před třídou, učitelem a rodiči a nedej-bůh dostat dvojku…
Záškoláctví tak není jen výsadou těch „špatných“ žáků, jak se mylně traduje. Křehká osobnost, nízké sebevědomí (např. strach před tělesnou výchovou atd.) může vést žáčka k tomu, že raději bude snášet dopady záškoláctví, když se všechno provalí, než by trpěl výsměch a ponižování, když mu nejdou na tělocviku předměty nebo neumí geometrii…