Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
„Toto je test, zda je tvé poslání na zemi u konce: Jsi-li naživu, tak není!“ zní známý výrok Richarda Bacha. Zároveň platí, že moudrý člověk, i když ještě žije, se snaží být na svůj odchod z tohoto světa připraven. V naší kultuře máme tendenci se tématu smrti vyhýbat. Přesto totální smíření se s vlastní smrtí může vést někdy u nemocného člověka až k úplnému uzdravení.
V rámci trilogie o smrti tak po článcích „Jak se vyrovnat s tím, když někdo blízký zemře“ a „Co nás čeká po smrti?“ si dnes řekneme, jak se připravit na vlastní smrt. „A jde to vůbec?“ namítl by mnohý. Je pravda, že nikdo z nás nezná dne, ani hodiny. Bývalý pečovatel o umírající, Pavel Prantl, v tom však má jasno a tvrdí:
Na smrt bychom se měli připravovat už od narození
Podle Prantla má každá bolest příčinu – má se nám dostat uvědomění, že jsme někde něco nedotáhli nebo udělali špatně: „I v hodinu smrti máme možnost si to uvědomit. Prozřít. A můžeme to celé napravit. Bolest nám ukazuje, kdy jsme se během života nezachovali tak, jak jsme měli nebo chtěli. To neprodělané nebo nevyřízené bolí. Pokud si to uvědomíme hodinu, den před smrtí, tak nám to ušetří spoustu bolesti v dalších etapách našeho bytí.“ Těsně před smrtí bývá někdy bolest už tak silná, že člověk už myslí jen na to, aby se jí zbavil – nemá sílu provádět hlubší introspekci. „Proto je dobré čistit průběžně, abychom, když už se dostaneme do takového stádia, to měli už vyřízené. Každý člověk by se měl připravovat na smrt už od svého narození. Tak jako se připravujeme na početí,“ říká Prantl a já s ním plně souhlasím.
Kdysi jsem četl příběh o jednom indickém mistrovi. Těsně před odchodem z tohoto světa rozdal všechny své věci, nechal místnost, ve které přebýval, úplně vyklidit a vymalovat na bílo. Potom, v této čistotě, sám uprostřed bílých stěn, zcela prázdný a svobodný, zemřel…
Život není samozřejmost, ale veliký dar
V terapii se občas můžete setkat s otázkou: „Co bys dělal, kdybys věděl, že zítřek bude posledním dnem tvého života?“ Optikou smrti najednou věci začínají vypadat jinak – mnoho lidí v ten moment možná vůbec poprvé začne uvažovat nad tím, na čem skutečně záleží. Důležité hodnoty najednou začínají vstupovat do popředí. Roste paradoxně enormně chuť žít. A také vděčnost za to, že život není samozřejmost, ale veliký dar.
Nejčastěji ztrácíme to, na čem nejvíce lpíme
Ruský léčitel S. N. Lazarev často popisuje případy, kdy byla lidem sdělena nevyléčitelná smrtelná diagnóza a oni se přesto uzdravili. Bylo to, podle Lazareva, tehdy, když se daní jedinci se smrtí zcela smířili – a začali myslet a cítit jediné: LÁSKU (= BOHA). OHROMNOU NEPODMÍNĚNOU LÁSKU. Totální osvobození od všeho pozemského.
Lazarev ve své sérii Diagnostika karmy například těžce nemocnému muži doporučuje: „Začnete pocitem, že všechno, co je kolem vás, může už v příští vteřině zmizet, že milovaný člověk vás může kdykoliv zradit, může odejít, může vás urazit nebo zemřít. Že v kterékoli následující vteřině můžete umřít i vy sám. Tehdy veškeré výhrady pomalu odejdou a láska zůstane.“ (3. díl, str. 164).
Každý z nás má něco, čehož ztrátu by hodně těžce nesl. Podle východní psychologie bychom však měli rozvíjet svou schopnost nelpění (nezaměňovat s lhostejností! – nelpět znamená křečovitě a sobecky nesvírat, ale být schopen akceptovat přirozený vznik a zánik bytostí, předmětů a jevů).
Pěstujme proto umění průběžného „umírání“. Zkusme si představit, jaké by to bylo přijít o všechno, na čem nám záleží, nebo co máme rádi (jednou k tomu stejně dojde). Mimochodem to velmi pomáhá i ke snížení toho, čemu se ve Čtyřech dohodách říká osobní důležitost.
Až se vnitřně vzdáme své kariéry, svého příjmu, svých znalostí, schopností; morálky; hodnot, na kterých lpíme; své budoucnosti, rodiny, sexu, zdraví, dětí a blízkých přátel; tak zůstane… …LÁSKA.
Jedině LÁSKY se nesmíme vzdát nikdy.