Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Ať se rodiče všemožně snaží ulehčit staršímu dítěti přizpůsobení se na situaci, že brzy bude mít mladšího sourozence nebo ulehčit přizpůsobení se už po narození mladšího bratříčka nebo sestřičky, ne vždy se to podaří hladce.
Děti cítí, že v jejich životě nastane nebo nastává změna, a proto by rodiče neměli nechat věci „jen tak plynout“ v domnění, že ono se to „nějak srovná“. Dětskou intuici je ne-radno podceňovat, navíc když k tomu připočteme představivost a fantazii. Děti intuitivně cítí, že již brzy se budou muset dělit o lásku k rodičům s někým druhým, a že „ten druhý“ jim vezme část něčeho, co bylo doteď jen jejich. Aby dítě lépe překonalo a přizpůsobilo se příchodu nového sourozence do rodiny, potřebuje i nadále ujištění o přetrvávající rodičovské lásce, rodiče by proto s dítětem měli mluvit jak o svých pocitech, tak zejména o pocitech dítěte.
To, jak s dítětem o těchto věcech mluvíme, musíme samozřejmě přizpůsobit věku dítěte a jeho kognitivnímu vývoji. Malé děti ještě neumějí pracovat s abstraktními pojmy, proto je dobré být co nejspecifičtější a konkrétní a poukazovat především na pozitiva, např. „Rozhodli jsme se mít další miminko, takhle budeš mít bratříčka nebo sestřičku, takže nebudeš se nikdy cítit sám, budete se moci spolu hrát, když se vrátíš ze školky/školy“ apod.
Na konkrétní rodinné situaci se starší sourozenec může velice dobře naučit vymezit rodinné vztahy, souvislosti a genealogii; např. „Zítra pojedeme s tetou Janou na hřiště! Těšíš se? A víš, kdo je teta Jana?! To je tátova sestřička, pamatuješ? A i ty teď budeš mít takovou sestřičku. Táta si s tetou Janou rozumí, a i ty teď budeš mít sestřičku, se kterou si pak budeš moci hrát, budeš jí ochraňovat a pečovat o ní, když bude ještě malá.
Ukotvení v rodinném systému a vymezení svého místa v rodokmenu (který si s dítětem můžete klidně i nakreslit v podobě stromů s větvemi, kde každý lísteček nebo nějaké ovoce bude představovat jednotlivého člena) je velikou devízou. Mnoho dětí, zejména pocházejících z dětských domovů, takovouto možnost nemá, nemá možnost v mysli zajít v myšlenkách do minulosti vztahující se ke své rodině, ale ani fyzicky v přítomnosti si třeba prohlížet fotografie, které by mu poskytovaly ukotvení v jeho vlastním „rodokmenu“. Hůř se tak můžou vztahovat ke své minulosti a do značné míry jsou ochuzeny o takovéto vzpomínky. U dětí z dětských domovů je pak potřeba, aby se adoptivní rodiče a pečovatele pokusili co nejdříve začlenit dítě do nových rodinných vztahů, a od co útlého věku na vytvoření těchto vzpomínek pracovat, poskytovat dítěti možnost začlenit se v „rodokmenu“ a umět si toto svoje místo představit, ztotožnit se s ním.
S mladším dítětem si také můžete procházet rodinné fotografie, na nich vysvětlovat, kdo je kdo („toto je moje maminka, tvoje babička; a toto je tátův bratr, tvůj strýček… A pamatuješ, jak jsme jednou byli společně na pouti? A toto jsi ty, když jsi byl ještě hodně malý.“). Na rodinných fotografiích si tak můžete s dítětem povídat, jak jste se o něj starali, koupali, přebalovali, a že to samé teď budou dělat společně s mladším sourozencem.
Příchodem nového sourozence však dítě i tak a neustále potřebuje ujištění, že nebude posouvané na „vedlejší kolej“. Malé dítě ještě neumí abstraktně porozumět tomu, že lásku rodiče pociťují ke všem dětem, ale můžou si myslet, že to „množství“ lásky, péče a pozornosti, kterou mělo od rodičů pro sebe, mu vezme jeho mladší sourozenec.
Podle situace a věku dítěte a jeho schopnosti zpracovávat abstraktní pojem budoucnosti, můžeme s dítětem mluvit o delší budoucnosti – když pak budeš chodit do školy, tak budeš bratříčka/sestřičku učit abecedu, pomáhat jí s úkoly, počítat do deseti a on/ona tě za to bude obdivovat, protože už tohle všechno ty budeš umět a on/ona ne, budeš pro něj/ní už navždy velký bratr.
Příchodem nového dítěte je určitě pozornost rodičů zaměřována na novorozené dítě, takže starší dítě se může cítit vynecháváno. Pokud možno, do určitých činností kolem péče můžete starší dítě zaangažovat. Když to není možné, dítě by mělo cítit a vědět, že když se bude cítit nahněvaně, nebo chtít pozornost, že za vámi může přijít a říct to, místo toho, aby třeba ve zlosti házelo hračkami nebo jiným aktivně- či pasivně-agresivním způsobem projevovalo svoje negativní emoce. Jakmile dokončíte péči o mladšího sourozence, je pak potřeba zajistit potřebu toho staršího a věnovat se tomu, s čím přišel za vámi tehdy, když jste na něj neměli čas kvůli péči o mladšího sourozence.
Děti budou v určité míře prožívat příchod mladšího sourozence takřka vždy. Když rodiče tyto faktory nezanedbají a připraví dítě na tyto změny, vytvoří mezi sebou vztah založený na otevřené komunikaci, pomůžou tak dítěti plynuleji se přizpůsobit nové situaci a své nové roli staršího sourozence.