Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Paranoidní porucha osobnosti je typem psychické nemoci, která je charakterizovaná extrémní úrovní nedůvěry a podezírání druhých. Jedinci s tímto onemocněním mají především potíže se vztahy – nejen blízkými a partnerskými, ale taky i známými a bližším okolím, protože jejich bojovná a nedůvěřivá povaha v nich burcuje hostilitu až hněv k ostatním. Když předem od všech očekávají vždy pouze něco negativního (každý mě chce potupit, to udělal naschvál apod.), vyvolává to v nich právě pocity zášti a hněvu. Toto jejich negativní nastavení, které vyplývá z jejich chování ještě víc posiluje jejich pesimistické očekávání. Dostávají se do jakéhosi bludného kruhu – Nevěří lidem, proto jsou k nim nevrlí – Jsou k lidem nevrlí, protože očekávají od druhých nějaký podraz, a proto jim nevěří.
Není třeba ani zvýrazňovat, že jedinci s paranoidní poruchou osobnosti jen stěží navazují blízké partnerské vztahy, a když ano, často jsou konfliktní právě z důvodu jejich citového chladu a odtažitosti. Často různým způsobem prověřují oddanost, věrnost či loajalitu svých přátel, blízkých a partnerů – avšak právě jejich negativistické nastavení je nad míru nesplnitelné jejich očekáváními, a proto jejich „zkouškou“ neprojde takřka nikdo.
Samozřejmě, když je někdo přehnaně podezíravý a nedůvěřivý, ne hned to musí znamenat a poukazovat na paranoidní poruchu osobnosti. Aby byly splněny kritéria pro diagnostikování této poruchy, měli by k tomu být splněny určité klinické podmínky. Proto ne každý projev nedůvěry je hned paranoia.
Podle amerického Diagnostického a statistického manuálu (DSM-IV) musí jedinec splňovat nejméně čtyři z následujících kriterií:
- bezdůvodné a nepodložené podezírání druhých z využívání, ubližování, podvádění apod.
- neustálé zabývání se neopodstatněnými myšlenkami o věrnosti či loajalitě přátel a blízkých.
- neochota, váhání důvěřovat ostatním z důvodu neopodstatněného strachu, že určitá informace bude použita proti němu
- hledání skrytých významů či ohození v jinak vlídných sděleních či situacích od blízkých
- přetrvávající zášť, odpor a nevraživost k druhým, neochota odpouštět
- časté pocity útočení na jeho / její osobu a potažmo reakce hněvu jako protiútok
- neopodstatněné podezírání ohledně věrnosti jeho životného / sexuálního partnera.
Podle DSM-IV se paranoidní porucha osobnosti vyskytuje v populaci zhruba v čtyřech procentech, přičemž více se objevuje u mužů. Příčiny této psychické nemoci nejsou zatím zcela známé, nicméně některé teorie tvrdí, že ohrožující domácí atmosféra, ve které jedinec v dětství vyrůstal, může dát příčinu vzniku a základům nejistoty, pocitům nejistoty a nestálosti, která se později rozvine do paranoidní poruchy osobnosti. Dítě, které se v dětství neustále obává určité ztráty, není si jisté ničím, v jednu chvíli něco má, v druhou ne, se naučí nedůvěřovat tomu, že něco je stálé, že je to tu pro něj a v bezpečí. Proto v dospělosti se pak jedinec bojí, že nic, na co se může spolehnout vlastně není, že nic není stálé, protože i v dětství nic nebylo trvalé. Právě z těchto důvodů jsou v první linii právě nejbližší příbuzní jedince s touto poruchou. Ti jeho podezírání trpí nejvíce. Paranoidní symptomy se vyskytují taktéž u schizofrenie a u bludů (zejména perzekuační blud).
Tak jak většina poruch osobnosti, i paranoidní porucha se začíná prvně u postiženého objevovat v rané dospělosti. Co se týká léčby, potíže nastávají zejména v počátcích terapie, kdy je problém vybudovat terapeutický vztah mezi pacientem a terapeutem, protože podezíravost a nedůvěra se u jedince objevuje i zde a narušuje tak léčbu a terapii. Jedinci s paranoidní poruchou jen zřídka sami vyhledají pomoc či iniciují léčbu. Jen stěží ze začátku změní své myšlení a vzorce chování a když cítí na sebe tlak ze strany terapeuta a okolí, ještě víc se můžou stáhnout do své podezíravosti a nedůvěry („všichni se proti mně spikli“). Proto je nejdůležitějším momentem právě ochota pacienta spolupracovat. Skupinová nebo rodinná terapie se právě kvůli jeho podezíravosti příliš nepoužívá – spíše se klade důraz na individuální sezení, v procesu kterého se pracuje na získání vhledu na jeho paranoidní myšlenky.
I když právě individuální podpůrná psychoterapie je v léčby paranoidní poruchy osobnosti nejpoužívanější metodou, někdy se taky užívá taky medikace, zejména při odstranění souvisejících symptomů jako je úzkost, bludy, stres apod. Avšak lidé s paranoidní poruchou mají tendenci obecně nedůvěřovat, a tedy nedůvěřují i lékaři a předepsanému léku („to mě určitě chtějí otrávit, chtějí mě nadrogovat“ apod.). Farmakologická i psychologická léčba tedy vyžaduje množství úsilí a času nejen ze strany pacienta ale i lékařů a personálu.